Proč jsi sem přijela? matka držela dveře jen pootevřené. Jak se teď mám lidem podívat do očí? Nejsem tvoje matka. Půl roku jsme s otcem nevkročili do obchodu, jen co přestali pomlouvat. Proč jsi přijela? No?
Kdo je tam, Hano?
Tvoje starší dcera přijela.
Jana?
Otec otevřel poctivé dřevěné dveře tak, že panty zadrnčely.
Díval se na Janu od hlavy k patě. Janě bylo nepříjemně.
Kam chceš, jdi, já tě tu nechci vidět. No jo! Ještě k tomu s břichem.
Jana mlčela, skrz hustou černou ofinu koukala s nadějí. Doufala, že rodiče změknou a pustí ji dál. Neměla kam jinam jít. Těhotnou ji vyhodili z práce. Na nájem za pokoj v bytě u cizí paní už neměla. Bez peněz nemůžeš bydlet. Nikdo její situaci chápat nechtěl. Dostala strach.
Sestoupila z verandy, chvilku stála, držela se za břicho.
Nepohnou s ní city, povzdychla matka a odvrátila se.
Otec zabouchl dveře.
Jana se celá stáhla, aby se nerozplakala. Ale vydržela to. Dítě v břiše sebou nespokojeně kroutilo, jak ucítilo její nervozitu. Tak, jen co přijela domů k nejbližším…
Sníh skřípal pod kozačkami, jako by s ní soucítil. Jana za sebou zavřela branku a podívala se na okno kuchyně, kde svítilo světlo. Závěsy byly zatažené.
V místním malém krámku bylo teplo. Jana vešla a rozhlédla se. Nic se tu nezměnilo. Vpravo pult a prodavačka teta Zdena, vlevo dvě skleněné vitríny a modře natřená skříňka se zámkem.
Jeden chléb, prosím, Jana přepočítávala drobné.
Hele, už se ukázala!
Jana nezvedla oči a zopakovala jen:
Chléb, prosím.
No tak si ho vem. I když bych ti to neměla dávat. Ale já tu jen prodávám…
Podala jí chléb a chystala se něco dodat, když do krámu vešel mladý pár.
Z vesnice Jana odjížděla ve spěchu, jen s doklady a malou taškou. A s tou samou taškou se zase vrátila.
Chtěla schovat chléb, ale bochník byl velký, čerstvý nevešel se do tašky. Jako by prosil: sněz mě hned.
Prodavačka hned začala o Janě diskutovat s právě příchozím párem, kývala směrem k ní, ale Jana už to neslyšela. Rychle opustila krámek.
Začal sněžit. Vítr utichl. Jana si ulomila kousek chleba a zavřela oči. Aspoň jedna starost byla pryč.
Zašla za krám a opřela se o zeď. Tak tam stála, kousky z čerstvého chleba ukusovala se zavřenýma očima. Ta vůně jí připomínala domov, vzpomínky, štěstí
Jano? ozval se známý hlas.
Otevřela oči a strnula.
Dobrý den, Jana sklonila ruku s chlebem, když poznala babičku Petra.
Co se tu schováváš?
Oči staré ženy, v huňatém kožichu a velkém šátku, sklouzly k jejímu břichu.
Nemám kam jít, rodiče mě vyhodili.
Ani tam ses neuchytila?
Jana pokrčila rameny.
Pojď se mnou, babička už se na nic dalšího neptala.
Odšourala se svou cestou, podpírala se holí.
Jana chvíli stála, vydechla a vydala se za ní. V hlavě neměla žádné konkrétní myšlenky. Chtělo se jí jen spát, dnešek ji úplně semlel.
Vzpomněla si na domek na konci vesnice. Kolikrát okolo něj s Petrem běželi do pole, na své tajné místo. Jednou tu Petr mávl na babičku:
Babičku, ahoj, ráno se zastavím.
Dobrý den, kývla Jana, aby nepůsobila neslušně.
Babička Petra Janu párkrát zahlédla, ale zapamatovala si ji. Jak by taky ne, po tom všem. Jana si teď přála vrátit čas, zahodit tu hanbu a znovu cítit jeho polibky, vrátit se do mládí, bezstarostnosti
Proč si jí asi Michal, spolužák z devítky, všiml? Nevypadala nijak zvlášť, byla tichá, nebyla ani premiantkou. Zajímal se o ni a ona si jeho zájem pustila k tělu. A jak říct ne? Je milé, když se někomu líbíš. Michal si hrdě nesl aktovku dívky s modrýma očima a dlouhým copem, vždy ji doprovodil až domů. Tak začali chodit, z přátelství byla rázem láska, aspoň tomu oba věřili. Už mluvili i o svatbě.
Rodiče obou mladých usmáli, ale souhlasili.
Až se Michal vrátí z vojny, pak se domluvíme.
Ale už i výbavu začali shromažďovat.
S Petrem se Jana potkala náhodou. A mohl za to jarní déšť.
Byla horká květnová neděle. Jana se vracela z města, kde zjišťovala informace ohledně přijímaček. Michal s ní nejel, pomáhal doma. Takže ani nedošel naproti. Z autobusové zastávky do vesnice to byly ještě dva kilometry.
Vystoupila, šla pomalu v autobuse bylo dusno.
Za zády tmavý mrak, vpředu jen zelené pole. Zaburácelo Jana se lekla a překryla si hlavu rukama.
Otočila se. Mrak šel rychle, půl pole už rozdělil na suché a mokré.
Stěna deště se rychle přibližovala. Do nejbližšího domku daleko. Jana nejistě přešlapovala. Kam běžet? Všude jen louka a pole. Velké kapky už začaly bubnovat do prašné cesty. Jana vytáhla z tašky pytlík a dala do něj sandály, pytlík si rozprostřela nad hlavou.
Kapky byly už blízko. Byl slyšet silný déšť, bylo těžké se ohlížet nechtěla za sebe koukat. Zrychlila krok, pak běžela. Déšť ji okamžitě dohnal a zároveň ucítila na rameni něčí ruku.
Otočila se. U kraje cesty stála škodovka a nějaký mladík ji táhl k otevřeným dveřím.
Troubím, troubím, a ty nic, překřikoval déšť mladý muž. Jéje, leje jak z konve, polekala ses?
Jana ztuhla.
Mladík přetáhl přes ramena mikinu, vzal ze zadního sedadla suché věci.
Tady si oblékni svetr, neboj, jsem taky z Nové Vsi, pamatuješ mě? Syn Kováře. Petr, nabídl jí mikinu a přitiskl se blíž, až se Jana začervenala.
Ohřeješ se rychle. Měl jsem tu někde bundu, ale špinavou Jedeš z města?
Jo.
Já byl pro náhradní díly. Proč se klepeš? jemně ji pohladil po rameni.
Jak se jmenuješ?
Jana.
Tak Jano…
A proč nejedeme dál?
Mrak jde právě tam ke vsi. Kdybysme jeli, pojedeme stejně pod deštěm. Počkáme, přejde to.
Jana přikývla měl pravdu. Bylo to od ní hloupé.
Začali si povídat. Dozvěděla se, že Petr pomáhá otci na statku, maminku ztratil v sedmé třídě. Dál se neučil, přihlásit se nestihl, práce je dost, tak co řešit.
U Janina domu zastavil a usmál se na rozloučenou.
Jana mu úsměv vrátila.
Za krátkou chvíli si povídali, jako by se znali odjakživa a právě se shledali po letech.
S Michalem tohle Jana nikdy necítila. Takovou jistotu a teplo. Když ji Michal objímal, nic necítila.
Celý večer byla myšlenkami jinde. Usmívala se.
Matka její úsměv zpozorovala, ale nechápala proč. Vyptávala se, ale kdo by jí co říkal. Jana od té chvíle každé auto, které projelo vesnicí, pozorovala Jestli náhodou nejede on.
A přála si ho vidět zas a zas.
Michal večer přišel, a Jana už po něm ani netoužila koukat. Sešla se v sobě odvahu a řekla mu, že by jejich vztah měli ukončit.
Co to říkáš? Michal tomu nerozuměl.
Ty půjdeš na vojnu, já studovat. Rozejděme se jako přátelé, když nám bude přát osud, vrátíme se k sobě.
Ne. Takhle ne. Kdo na mě bude čekat?
A k čemu ti je to?
Celý roky tě mám rád a ty teď tohle!
Jana s Michalem už nemluvila dál, šla domů. Poprvé v životě ho viděla rozzlobeného. Jeho oči jí až vylekaly.
Druhý den k nim přijeli Michalovi rodiče. Hádka byla nevídaná. Michalova matka nadávala dlouho, vinila všechny kolem. Jana vyšla na dvůr a pak ještě brankou políčky až do lesíka.
Bloumala dlouho, až došla k silnici do vsi.
Jano! uslyšela známý hlas.
Petr na ní mával.
Zůstala stát. Pak pochopila, že už to nemůže déle vydržet. Nejdřív šla klidně, pak přiběhla. Zastavila se u něj. A on tam stál. Díval se na ni.
Říkal jsem si, že tě vidím. Chceš svézt?
Ne. Doma je hádka, odešla jsem…
Proč se hádáš?
Rozešla jsem se s Michalem… Myslím na tebe pořád, víš
Vím. Taky na tebe myslím od toho dne, co jsem tě spatřil. Nepřišel jsem, slyšel jsem, že máte být s Michalem svatba.
Ale ta svatba nebude.
Mírně se naklonil a políbil ji. Něžně, opatrně. A objal ji.
Stáli tam dlouho, jistí, že vše dobře dopadne. Jana se vrátila domů až když v kuchyni zhasli.
Cos to provedla, Jano? Tři roky jste spolu chodili a teď mu dáš košem. To se nedělá.
Miluju jiného. Opravdu, odpověděla hlasitě dcera.
Co?! vyšel z pokoje i otec. Já ti ukážu lásku. A teď hezky zůstaneš doma až do zkoušek.
Janu doma neudrželi.
S Petrem se vídala po chvílích, využívali každou možnost.
Dohodli se předem, měli své místo kde je nikdo neviděl.
Jednou to ale skončilo někdo z vesnice je viděl, jak spolu jdou, a pověděl to Michalovi.
Michal se s Petrem porvali. Viděla to celá vesnice. Dvě babky naříkaly a ostatní tiše sledovali dva mlaďochy, jak se hádají na stráni u řeky.
Petr pak sešel dolů sám, všichni to viděli. Zavrávoral, ustoupil, aby nespadl, a tam byla sráz…
Petrův otec, co právě doběhl, jen vykřikl. Svlékl boty a skočil do vody.
Jano, pojď, prý Michal a Petr se poprali, a Petr je v řece. Říká se, že je to konec, lapala po dechu Pavla a máchala rukou.
Jana upustila konev se kterou zalévala květiny před domem a rozběhla se za spolužačkou. U řeky už byla spousta lidí.
Už volali sanitku, bylo slyšet.
Už nic se tu dělat nedá. Bude s tím mít Michal problémy, šeptali.
Když tam Jana doběhla, auto už jelo do nemocnice Otec sám ho tam vezl.
Jana měla nohy najednou jako z olova. Zeslábla a sedla si tam na trávu.
Tak co? Už sis hrála na lásku? Jeden není, druhého zavřou! stála nad Janou Michalova matka se slzami.
Ne, ne hlesla Jana.
Vrátila se domů a padla na postel.
Cos to provedla?! vtrhla dovnitř matka. Jak jsi mohla?! Co teď bude?!
Vyšla ven a rychle odešla.
Jana neváhala. Popadla tašku, pár věcí, doklady, trochu peněz odešla zahradou. Za hodinu už seděla v autobuse směr město.
Do malého domku na kraji vsi přišla Jana s babičkou už za tmy. Právě začalo sněžit.
Nohy mě bolí, hnedka poznám, že přijde mráz, zasedla stará paní na lavici a zouvala boty.
Pomohu vám, nabídla Jana a chtěla se předklonit.
To netřeba, pak bych už nevstala. A to nejde, musím se hýbat. V kterém měsíci jsi?
V únoru mám rodit.
Brzy, tedy Petříka? zeptala se babička a zadívala se jí do očí.
Jana sklopila oči a odpověděla:
Ano.
Jsi si jistá?
Bez pochyb.
Dobrá tedy. Teď ti ustelu, zítra uvidíme co dál.
Domek byl malý, dvě místnosti. Ta vůně tu byla Janě povědomá. Kolikrát jí Petr donesl babičiny buchty.
Dlouho nemohla usnout, dokud jí na postel neskočila kočka. Uvelebila se u jejího břicha. Jana ji chtěla odsunout, ale kočka ne, a tak zavřela oči a usnula.
Probudila ji vůně kynutého těsta.
Dáš si koláč s povidly nebo se zelím?
S povidly, prosím, odpověděla Jana, držela se za břicho.
Petr nikdy neříkal, jak se jmenuješ Všichni jen ta od Petra.
Já jsem Marie, Jano. Babička Marie, smála se a mrkla z kuchyně. No, myslím, že brzy rodíš, týdny ti nepočítám.
Proč? Čtyři ještě.
Tenhle holka bude chtít dřív ven, nebude se jí chtít čekat.
Proč holka? zeptala se Jana.
To srdce mi říká
Za týden, jak babička Marie řekla, u Jany začaly bolesti. Ráno jely do nemocnice a v poledne byla na světě holčička.
Děkuji ti, Jano, držíc novorozenou, usmála se babička.
Za co? zeptala se Jana.
Za pravdu. Je to Petříkova holčička. Držela jsem ho, když se narodil, pamatuji si prstík na levé noze, poznala bych mezi všemi. I on bude rád.
Kdo on?
Kdo jiný? Petr.
Jak to myslíte? Jana se zvedla v posteli.
Tak jak říkám. Zítra mu to povím.
On žije? Žije?! slzy jí vyhrkly hned.
Jana je nedokázala zadržet.
Tos nevěděla? Moje holčičko. On je živý… Slabý, ale je tu, objala ji babička.
K němu musím, babi Marie, nedokážu ležet, když je tady. Je doma ve vsi?
Je tu. Ale dcerku šetři, potřebuješ odpočívat, jinak přijdeš o mléko. Teď už víš, že je tady. Neuteče už… smála se babička.
Jana stále plakala.
Brzy přijela z porodnice i s dcerou zpět do vsi. Babička odešla a vrátila se s Petrovým otcem.
Tak tady je. Podívej, Katka Petrová. Nerado se? Zní to?
Otec se na Janu ani nepodíval. Pak se podíval na holčičku a usmál se.
Zapsaná na Petra? ptal se.
Samozřejmě. Podívej na ten prstík, pyšně rozbalila babička Mariina zavinovačku.
Děkuju, Jano. Děkuju za vnučku. Petrovi jsem nic neřekl. Jedeme?
Ano, jsem připravena.
Jano, rodiče už ví, že jsi porodila, ptali se, kdy můžou přijít, řekla babička Marie.
Později. Teď na to není čas.
U zápraží se Jana několikrát zastavila.
Petrov otec šel první, zout se, vzal vnučku na ruce a kývl do pokoje.
Jana šla pomalu, chůze byla těžká. Uviděla ho. Ležel na posteli u okna a prohlížel si něco v telefonu.
Petře, vztáhla k němu ruce.
A on k ní. Usmál se, neočekávaně. Jana se k němu přitiskla a rozplakala.
No tak, tati, pojď, přijmi dceru svou.
Co? Jakou dceru?
Tvoji, pyšně řekl otec. Katka, líbí, Katka Petrová?
Babička Marie i otec se vnučkou šli do kuchyně. Jana usedla vedle Petra a klidně vydechla.
Nevím, Petře, zda je to možné Nikdo mi nic neřekl. Ale teď nikam neodejdu.
Neodcházej. Jsem šťastný, mám tě i dceru u sebe…
Chcete-li číst další zajímavé příběhy a sdílet své myšlenky, pište, lajkujteSlunce se pomalu sklánělo za zasněžený vršek střechy. Jansiny ruce se zachvěly, když objímala Petra, nyní už klidného a usměvavého. Malá Katka zafuněla v zavinovačce; v tom měkkém zvuku bylo zakódováno víc, než tisíc odpuštění.
Za oknem zas padal sníh, svět byl omytý, čistý a nový. Dva životy spojily šrámy osudu v nejjednodušším gestu: v objetí. Když Petr pohladil Janinu tvář a malou dcerku, tiše zašeptal: Zůstaň už budeme jen žít. A Jana poprvé opravdu věřila, že lze začít znovu.
Babička v kuchyni už rozpalovala plotnu; z vůně koláčů se šířil domov. Všichni tři seděli pospolu a najednou nebylo důležité, co říkají lidé, co bylo včera nebo co přinese sníh zítra. Měli sebe, dceru, vůni chleba a příslib nového začátku.
Venku seděla kočka na zápraží, tlapky zabořené do závěje jako v hebké dece. Mňoukla krátce, pak zavřela oči i ona už našla své místo.
