Proč si nosit vlastní jídlo?
Sestrou a bratrem mého muže a jejich rodinami jsme slavili štědrý den pět let po sobě. Vždy jsem všechno uvařila sama, připravila stůl, postarala se o každého a následně také všechno uklidila. Oni jen slavili. Ale loni mi už došla trpělivost a úplně jsem se zhroutila. Veškerá ta práce na mě byla náročná fyzicky, psychicky i finančně.
Minulý rok jsem se proto rozhodla, že práce se bude dělit mezi všechny.
Nedávno se mě však tchyně pokusila přesvědčit, že už jsou s tchánem staří a že by si ještě přáli jednu společnou oslavu u nás doma, protože prý čas letí a člověk neví dne ani hodiny.
Zavolala jsem tedy Petrovi a jeho sestře Miroslavě a oznámila jim, že maminka má přání, abychom byli na svátky spolu. Nejprve byli všichni nadšení, souhlasili, že bychom měli dát na mámu a rádi dorazí.
Poté jsem jim ale řekla, že tentokrát si musíme rozdělit, kdo přinese jaké jídlo a co kdo uvaří.
Já jsem ochotná zařídit oběd, připravit dvě teplá jídla a upéct dort.
Oni mají zajistit dvě saláty, rybu, maso, sýr, ovoce a pití. Každý ať donese něco k pití.
Když jsem vše vyjmenovala, nadšení z jejich hlasů zmizelo. Řekli mi, že nemají čas vařit že pracují a než vše nakoupí a připraví, nestihnou to. A hlavně prý nerozumí tomu, proč by měli nosit jídlo. Navrhli, že raději zůstanou doma a oslaví si Vánoce sami.
Tak jsem se jich zeptala: A co maminka? A hádejte, co mi odpověděli Popřejeme jí prý hodně zdraví po telefonu a to musí stačit.
Takže nechtějí se podílet na práci ani na nákupech. Tchyni zatím nic neříkám. Vlastně ani nevím, jak bych jí to měla oznámit. Bude jí to určitě moc líto.
Co bych měla v takové situaci udělat? Možná zase připravím Vánoce sama, jako vždycky, i když už na to nemám sílu.
