Drahý deníčku,
Někdy se cítím, jako by všechny moje kamarádky měly maminky, které se s radostí a lehkostí starají o svá vnoučata. Pro mou mámu je péče o svoji vnučku absolutně nepředstavitelná. Pořád mi opakuje totéž dokola to je tvoje dítě, já už jsem to svoje vychovala. Moje dcera Eliška má pět let a chodí do školky. Před dvěma lety, po rodičovské, jsem se musela vrátit do práce; učím na prvním stupni, což znamená, že si nemůžu dovolit často chybět. V takových chvílích bych si moc přála mít mámu po ruce.
Máma má spoustu volného času, hlavně v zimě, protože žádnou chalupu nemá. Většinu dní tráví doma, sleduje své oblíbené pořady v televizi nebo si povídá s kamarádkami po telefonu. Nemá žádné další povinnosti ani koníčky. Minulý týden jsem s Eliškou byla u očního lékaře a zjistilo se, že má problémy se zrakem. Zavolala jsem mámě a vysvětlila jí, že Elišku musíme na deset dní každý den vodit na kliniku. Ze školky ji vyzvedáváme kolem jedné odpoledne, ráno ji musíme do kliniky dopravit. Všechno máme blízko školku, kliniku i maminčin byt.
Eliška je hodné dítě a máma to dobře ví. Není rozmazlená, nedělá rámus, nemlaská, jí to, co dostane. Přesto jako by se na ni máma dívala nevlídně. Nedávno jsme s manželem oba museli do práce a já opravdu potřebovala, aby máma pár dní pohlídala.
Bylo by krásné, kdyby za námi máma mohla přijít a pár dní pomoct, ale nemůže nebo spíš nechce. Měla jsem štěstí, že máme rodinu poblíž, která nás dokáže podržet. Babička bydlí jen o ulici dál a poslední dobou stejně nemá moc co dělat, takže by bylo nejlogičtější, aby Elišku pohlídala právě ona, když jsme v práci. Nestálo by nás to ani korunu a nám i manželovi by to ulevilo od stresu.
Co mě ale hodně trápí, je ten jediný směr pomoci. Co šla máma do důchodu, pomáhám jí často finančně. Přispívám jí na život, platím celý její byt, a to dvakrát do měsíce. Když jdeme na nákup, většinou ji vezmeme s sebou, ale platí si všechno sama. Každé Vánoce či narozeniny jí dávám opravdu krásné a drahé dárky. Máma ale všechny tyhle věci považuje za samozřejmost. Bere je tak, že jako její dcera mám povinnost jí vše nosit až pod nos, platit jí nájem, vozit jí jídlo. Ale tohle přece není normální! Má dcera je přece moje dítě nepovažuji ji za nějaký problém, naopak, ráda bych, kdyby jí máma měla alespoň trochu ráda.
Přijde mi, jako by české babičky už neměly žádnou povinnost pomoct svým dětem ale přesto spousta z nich to dělá. Myslíte, že je to tak správně? Bolí mě to. Snažím se usilovně o to, aby se moje maminka měla dobře, a ona si toho očividně vůbec neváží.
