Všechny moje kamarádky mají maminky, které bez problémů zvládnou pohlídat vnoučata, když je potřeba. Pro mou maminku je ale myšlenka, že by se měla postarat o svoji vnučku, úplně nemyslitelná. Neúnavně mi stále opakuje totéž: To je tvoje dítě, já už jsem to svoje vychovala. Moje dcera Eliška má pět let a chodí do školky. Před dvěma lety, když mi skončila rodičovská dovolená, jsem se musela vrátit do práce učím na prvním stupni, takže si nemůžu moc vybírat volno. Tehdy by se mi opravdu hodilo, kdyby mi mohla mamka občas pomoct.
Mamka má spoustu času, hlavně během zimy, protože chalupu nemáme. Celé dny sedí doma, sleduje nekonečně seriály nebo si povídá s kamarádkami po telefonu. Žádné jiné povinnosti nemá. Minulý týden jsme byli u očního lékaře a zjistilo se, že má Eliška nějaké potíže se zrakem. Volala jsem mámě, abych jí vysvětlila, že bude nutné s Eliškou pravidelně chodit do oční kliniky deset dní po sobě. Elišku vyzvedáváme ze školky okolo jedné a ráno ji odvádíme k babičce, všechno je blízko školka, klinika, mámina byt.
Eliška je milé, klidné dítě, mamka sama to dobře ví. Není zlobivá, nedělá hluk, nepořádek, pěkně jí, co dostane. Přesto všechno cítím, že k ní máma chová nepochopitelnou averzi. Nedávno jsme byli s manželem oba v práci, potřebovala jsem, aby mi máma pohlídala Elišku. Bylo by pro nás obrovskou úlevou, kdyby mi skutečně pár dnů pomohla, ale ani to nebylo možné. Naštěstí máme alespoň širší rodinu poblíž, takže když je nejhůř, obrátím se na ně. Moje babička bydlí ve stejném vchodu, momentálně stejně nemá nic na práci, a tak je logické, že by občas vzala Elišku k sobě na hlídání. Nemusela bych utrácet za hlídání cizím lidem, když to jde takhle jednoduše a navíc bychom to měli všichni bez nervů.
Od doby, co máma odešla do důchodu, pravidelně ji podporuju finančně. Peníze jí posílám stále, dvakrát měsíčně za ni platím celý nájem bytu. Když jedeme s manželem na nákup, vozíme ji s sebou a ona vždy platí samostatně. Na každé svátky dostává ode mě nádherné a opravdu drahé dárky. Máma to ovšem považuje za samozřejmost. Jsem přece její dcera, mám jí nosit jídlo a platit nájemné to je podle ní normální. Ale já to prostě nechápu! Moje dítě je prý jen a jen moje starost, ne něco, s čím bych měla do někoho tlačit.
Zdá se, že babičky prý nemají žádnou povinnost pomáhat svým dětem, a přesto většina z nich pomáhá. Přijde vám to spravedlivé? Opravdu mě to moc mrzí dávám si tolik záležet na tom, aby se máma měla dobře, a ona mi vděk stejně neprojevíVím, že tohle není pohádka s jasně danými rolemi a šťastnými babičkami se zástěrou. Pravda je, že rodina nejsou jen vztahy na papíře, ale spíš ochota se navzájem podepřít bez ohledu na tabulku povinností a zásluh. Moje máma žije podle svého, já zase podle svého. Na Eliščině první návštěvě u velké babičky dneska s radostí snědla celou misku polévky a pak se spolu dívaly z okna na sníh. Babička byla spokojená, Eliška šťastná a já jsem, poprvé po dlouhé době, ucítila malou jiskru uklidnění. Možná máma o svou šanci přijde možná už si neumí užívat obyčejnou blízkost malého dítěte.
Ale tu pravou rodinu si někdy prostě vyrobíme sami z těch, kdo nám nabídnou ruku místo výčitek. Pro Elišku bude nejspíš nejslavnější vzpomínkou na dětství vůně starých knih v bytě prababičky a její pomalé pohádky o dávných časech. A přestože bych si to pro sebe i mámu přála jinak, vím jedno: Eliška má kolem sebe lásku, příběhy i něhu. A možná stejně jako já časem pochopí, že nejtěžší, ale nejdůležitější je pustit to, co změnit nemůžeme a hluboce si vážit těch, kdo nás podrží v ten pravý okamžik.
