Pro vesnici to byla zpráva roku: bratr Evy se stal jejím manželem. Sousedi se sotva dokázali tvářit, že je to nechává v klidu pozdravili jen z nutnosti, s kamennými obličeji. Eva a její nový-nenový muž spojili obě domácnosti, omotali kolem plot, obdělávali společně záhony a popoháněli slepice. Až když Eva jednou zašla do kostela, všechno se převrátilo vzhůru nohama. Někdo má v životě rozsvíceno zelenou každou chvíli, jiný zakopává a škrábe se do kopce ale kdo ví, co koho čeká?
Evina máma zemřela při porodu. Eva si na ni samozřejmě nepamatovala. Táta Jan zůstal s malým děvčetem sám, bez babiček, bez strýčků. Byli prostě sami dva. Někteří sousedi radili, ať dceru dá do děcáku, prý jí tam bude líp, ale Jan jen vrtěl hlavou, jako by slyšel včelí bzukot: Eva je jeho jediná krev, jeho hvězdička a všechna naděje v životě.
Denně k nim chodila sousedka Marie, vdova s třináctiletým synem Petrem. Přinesla polévku, Evu vykoupala, nakrmila, kolébala v náručí, když brečela, až byla celá promáčená slzami. Jednou Eva podívala se na Marii těma modrýma očima a pověděla první slovo: maminko.
Marie zčervenala až ke kořínkům vlasů. Něco jí uvnitř projelo, jako když škrtnete zápalkou, a z Janových očí padaly slzy jako hrách. Slyšíš, Marie? Eva ti říká maminko. Tak jí jí buď. Podíval se na ni s očekáváním, jako by čekal, kdy ze stropu spadne odpověď. O tom promluvíme nejdřív večeři, zakoktala Marie.
Marie byla o deset let starší než Jan, ale to nebylo to jediné, co ji trápilo. Netušila, jak to vezme Petr. Ale Petr se pořádně podrbal na hlavě a řekl: Vždyť už stejně spolu žijeme jako rodina, mami, ne?
Spojili dvorky a postavili nový plot. Společně se starali o zahradu, domácí zvířata a vychovávali děti tak, že by jim mohl závidět kdejaký psycholog. Marie zářila štěstím víc než Jan. Ale jako už to bývá, jeden mžik a štěstí prchlo, jako by nikdy nebylo. Jednoho dne Jan česal hřívu svému koni. Ten však, místo aby ocenil péči, kopl. Jan se zhroutil s bolestí na zemi, sotva stačil zaječet. Vyplašená Marie vyběhla ven právě včas, aby zachytila jeho agónii. Rychle volala sanitku. Tři dny se doktoři snažili Jana zachránit, ale štěstěna měla zrovna dovolenou Jan zemřel.
Marie, ještě jí nebylo ani čtyřicet, už byla vdovou podruhé. Petr odešel studovat do stavebního učiliště, tam měl koleje i teplé jídlo, což v té chvíli pro Marii s Evou byla hotová výhra.
Petr kupoval Evě z kapesného drobné dárky. Eva mu běžela naproti už z dálky, když přijížděl. Jednou jí přivezl panenku. Eva se mu usadila na kolenou a řekla: Děkuju, tati. Marie to najednou bolelo úplně jinak. Nevšímej si toho, chlácholila syna, když ho viděla znejistět. Zrovna si prohlížela album fotek svého tatínka. Ptala se, kde je, a já jí řekla, že je daleko. Asi tě prcek připomněl. Časem zapomene
Ale kdepak! Eva Petru dál říkala tati. Všichni si zvykli a nikdo už to neřešil.
Po škole Petr narukoval na vojnu a pak se vrátil vysportovaný, fešák. Marie už snila o budoucí snaše, jenže léta plynula a Petr, místo aby běhal za děvčaty, chodil z práce přímo domů a ve volném čase spravoval, barvil a kutil: Dělám všechno pro Evu. Taková krasavice z ní vyroste! Starší chlapi už brzy budou chodit na námluvy, říkával s úsměvem.
Jednou na podzim Marie sbírala brambory a najednou omdlela. Svalila vše na únavu, ale příští den už nevstala vůbec. Bylo jí špatně, motala se jí hlava a nohy měla jako z olova. Petr ji naložil a odvezl do krajské nemocnice v Českých Budějovicích. Lékařský verdikt ji rozmetal: Marie má nádor na mozku. Petr měl pocit, že se mu zastavil čas a přestal dýchat. Rád bych vám poradil vzít maminku domů. Ať může odejít mezi svými, řekl lékař a díval se do země.
Marie chřadla před očima. Eva se od ní nehnula ve dne, v noci. Dělala, co mohla, ale srdce jí krvácelo jak žít bez laskavé maminky?
Před smrtí si Marie zavolala Petra, aby s ním mohla promluvit o samotě: Nikdy Evu neopouštěj. Ve skutečnosti nejste pokrevní, ale věř mi, nikdo jí nebude tak dobrý jako ty. A tobě nebude líp s nikým jiným než s ní, špitla vyčerpaně. Po pohřbu Petr stále dokola rozebíral matčina slova, až mu pomalu došlo Marie chtěla, aby si Evu vzal. Ale to přece není možné! Vždyť byl jejím bratrem i otcem, a teď by měl být i mužem? Ne, to nedá!
Petr se přestěhoval do svého a před Evou stavěl zdi doslova i obrazně. Eva tomu nerozuměla. Co mu provedla, že ji teď vyhýbá? Chyběl jí jeho hlas, smích i povídání do noci. Málem omdlela, když zjistila, že si mezi ně postavil plot.
Jednoho dne dostala Eva od vedoucího JZD, kde dělala účetní, prémie. Sebrala láhev bohemky a dort, a šla za Petrem: Oslavíme mou první prémii, Stepane? vyhrkla. Zrudla jako šípková růže a srdce jí tlouklo až za ušima.
Petr zůstal stát jako socha, chvíli koukal, až se mu zamlžily brýle, a beze slov zíral na Evu. Bylo jasné on se jí zamiloval. Tušil to snad už jeho matka?
Někdo musel říct něco první a Eva to zachránila svým šněrováním vět a pauz: že možná je to špatně, že to budou lidi pomlouvat, že je to proti Bohu ale že ho miluje. A nikoho jiného nechce, než jeho.
V neděli šla Eva ke zpovědi. Farář v Plané ji vyslechl pozorně a souhlasil se svatbou. Vždyť krevní příbuzní nejsou!
A tak se stal Petr ten, kterého nazývala bratrem i tátou nakonec jejím mužem. Uteklo třicet let. Vychovali dva syny, veselili se ze čtyř vnuček. Drby byly, jsou a budou, ale ti dva už dávno vědí: když v srdci roste láska, je potřeba mít trpělivost a kašlat na pomluvy, nesmíte se poddat. Hlavně tu lásku uchránit, aby neskončila při první bouřce.
A ještě něco: Petr s Evou už ví jistě, že matčina intuice se nemýlí, když požehná dítěti do života.
