Přívěs

PŘÍVĚS
Přemysl je už unavený z nočních tahů, z jednorázových vztahů, z nekonečných schůzek naslepo.
Když ale pozná bezprostřední, veselou a bystrou Rozálii, hned ví, že tahle je jiná.
Jdou spolu do kavárny v centru Prahy, zaposlouchají se do pouličních hudebníků na Václaváku, on vypráví o práci v reklamce, ona o své lásce k současné poezii.
Oba se zasmějí, když zjistí, že mají rádi bramborový salát s jablky, a je jim jasné, že chtějí pokračovat dál.
Další setkání domlouvají u Rozálie doma v paneláku na Žižkově.
Přemysl si obléká svoje nejlepší triko s límečkem, pečlivě se oholí, načte si pár podivných básní od Rozáliina oblíbeného českého autora, koupí růže a lahev moravského vína.
Cestou k ní má lehkou chůzi a dobrou náladu.
Přemek je přesvědčený, že ten večer nemůže nic pokazit.
Připadá si tak sebejistý, že by mu mohl každý kocour závidět.
V hlavě má dokonalý scénář.
Všechno odvíjí přesně, až do chvíle, kdy mu otevře mohutný kluk: Dobrý večer, já jsem Štěpán.
Máma se sprchuje, pojďte dál.
Přemysl ztuhne.
Vyšší puberťák se na něj dívá shora, podává mu velkou dlaň.
Přemek si v první chvíli myslí, že je ve špatném bytě, ale když Štěpán kýchne přesně jako Rozálie (zavřená pusa, zacpaný nos), pochopí, že je opravdu na správné adrese.
Nálada razantně klesá, víno jako by zkyslo a kytka ve vteřině vadne.
Ve spodním botníku vidí Přemysl Štěpánovy tenisky, které by mu byly široké i přes polobotky.
Sám kluk je Rozálii sotva po pás, což Přemka pobaví.
Je škoda, že zlato se nedá stejně množit dal by ženě prstýnek, a za deset let už by z něj byl snubák, dobrá investice.
S těmito myšlenkami míří do kuchyně, kde už je připravený stůl a Štěpán místo židle přehazuje závěsy.
Pět minut a dojdu! volá Rozálie ze sprchy.
Po pěti sadách ještě chvilka konečně vychází v modrých šatech, s jemným makeupem a veselým výrazem.
Když zahlédne rozpačitého Přemka, hned jí je jasné, odkud vítr vane, a romantika odletí i s poslední nadějí, že večer bude pohodový.
Beze slova naservíruje Přemkovi i sobě večeři, nalije víno a rovnou začne jíst.
Proč jsi mi neřekla, že máš dítě? souká ze sebe zklamaný Přemysl.
Bojíš se, že mám přívěs? uchechtne se smutně Rozálie.
Tohle není přívěs, to je celý nákladní vagón, přidá Přemek.
Velký, co?
Má to po tátovi.
Ten je z nějaké vesničky u Domažlic, vyšší než Štěpán, s medvědy zápasil holýma rukama.
A kde je teď? polkne Přemek na sucho.
Pendluje po republice, objíždí štace, někdy napíše dopis ale podle písma to vypadá, že spíš ten medvěd, protože má víc svědomí.
A kolik mu je? kývne Přemek směrem do chodby.
Čtrnáct, teď si vyzvedl občanku.
Silou?
Ha-ha, hodně vtipné.
Jí dál mlčky, konverzace drhne.
Můžu si přidat maso? nastaví Přemek talíř.
Chutná?
Upřímně, nic lepšího jsem nikdy nejedl.
Co to je?
Srnčí.
Štěpánovo vlastní kuchařské umění.
Tak to je talent.
Po tátovi.
Dědil taky starou kuchařku, sadu nožů, pruty, loďku a pár dalších krámů, co nám sem nedávno navezl.
Loďka? hltá Přemek.
Jo, je dole ve sklepě, nebo teda někdy tam bývá.
Štěpán strašně rád rybaří.
V tu chvíli zavibruje Rozálii mobil a jde si vyřídit hovor do pokoje.
Měl bych si jít domů, pomyslí si Přemek, a je mu jasné, že tady už nic nehledá.
Rozálie se však brzy vrací, trochu neklidná.
Hele, Přemku, mám prosbu V práci je průšvih, potřebuju tam jet.
Nezůstal bys na chvíli se Štěpánem?
Já?
Proč zrovna já? zaskočí Přemka.
Vždyť je nezletilý, nikdy nevíš, co se může stát kdo dneska chodí po bytech
Myslíš, že ho někdo unese?
Hele, zaplatím ti za ztracený večer i hlídání, a pak už se neozvu, jo?
A co s ním budu dělat?
Nevím jste chlapi, vždycky si něco najdete.
Já už letím.
Než stihne cokoliv dodat, Rozálie je pryč.
Přemek sedí v kuchyni, vybije mobil, dojí maso, dopije víno Rozálie se nevrací.
U Štěpánových dveří zaslechne známé zvuky.
Zaklepe.
Je otevřeno.
Opatrně vejde dovnitř první, co ho zaujme, je obrovský dřevěný terč plný nožů a šipek.
Na zdi překvapivě není žádná díra Štěpán se prostě nikdy netrefí vedle.
Na stole muhraje vinyl s Iron Maiden, Přemkova srdcovka, a Štěpán sedí v rohu a spravuje rybářské udice.
Rozhlíží se po pokoji, vidí trofeje, z hrazdy visí boxovací pytel a u televize je čerstvý X-Box.
Takhle dobrý pokoj jsem jako kluk ani neviděl, pískne obdivně Přemek.
V létě chodím na brigádu, odpoví Štěpán a Přemkovi najednou přijde trochu trapně, jak hned myslel, že Rozálie synka rozmazluje.
Ten se ale stará sám.
Nemáš nabíječku? ukáže mobil.
Tam u kolejiště, mávne rukou kluk.
Kolejiště? Přemek ztuhne ještě víc, když zahlédne obří modelové koleje s poschoďovým nádražím.
To jsi fakt postavil sám? zašeptá.
Jo.
Postupně nakupuju součástky.
Chci druhé patro a viadukty.
Nedávno mi přišla krabice s kolejema, ale není čas je zapojit.
Přemka zahřeje pocit dětinského nadšení.
Můžem pustit mašinu na okruh? žadoní.
Jasně, vydrž, kluk odloží udičky a na dva kroky jde přes pokoj.
***
Za hodinu se vrátí Rozálie.
Myslí si, že Přemysl už dávno utekl, proto se hned jde podívat k synovi.
Nachází tam oba dva, jak montují nové koleje, a na první pohled není poznat, kdo z nich je starší.
Přemku, už je čas jít domů, houkne Rozálie tiše.
No ehm kolik je hodin? vyletí z podlahy Přemek.
Půl jedenáctý, zívne Rozálie.
Zítra zase musím v práci hasit průšvih, takže fakt potřebuju spát.
Vyprovodí Přemka ke dveřím, políbí na tvář a podává mu bankovku.
Od ženských si peníze neberu, ušklíbne se Přemek.
Dobře, díky, žes mi pohlídal přívěs.
Usměje se na ni a odchází.
***
Ahoj, hele, můžu zas někdy přijít? dovolává se Přemek o pár dní později.
Víš, v práci je teď hukot, nemám na vztahy ani pomyšlení, pořád něco řeším a po poslední návštěvě
A co když přijdu za Štěpánem?
Za Štěpánem? vyhrkne Rozálie.
Jo.
Mám tu pro něj novou hru na xbox, zahrajem si tiše a ty si aspoň v klidu vyřídíš svoje.
No dobře, stav se dneska.
Toho večera dorazí Přemek v jiném stylu žádná košile, žádné víno nebo těžké pohledy, jen černé triko s jeho oblíbenou kapelou, na zádech batoh plný brambůrek a limonády, na tváři klukovský škleb.
Hlavně buďte potichu, za chvíli mám dvouhodinový call, přivítá je Rozálie v županu, s maskou na obličeji a cibulovým dechem.
Kývne a zapadne do dětského pokoje.
Té noci je Rozálie musí rozťuknout od sebe, když se hádají o lepším režisérovi Jestli Petr Václav nebo Guy Ritchie.
Už plánují šestihodinový filmový maraton, ale Rozálie je nakonec vyžene z bytu.
V sobotu koupíš návnadu! volá za Přemkem Štěpán.
Jakou návnadu? měří Rozálie Přemka pohledem.
Jdeme na štiku.
Vím o jednom dobrém krámě.
Bude to supr, na rybách jsem nebyl sto let.
Vy jste vážně kámoši.
A se mnou nechceš být?
Můžeš jít taky, nakrojíš rohlíky.
Hm, mám lepší věci na práci.
Tak běžte, hlavně ať má kluk zábavu.
***
Uběhne měsíc.
Rozálie tráví všechen čas v práci, na vztahy absolutně nemá náladu.
Zato Přemek a Štěpán ten čas využívají dostaví kolejiště, zajedou na raky, podle dědovy knihy nachystají domácí limo.
Štěpán Přemka naučí hledat v lese cestu, na oplátku ho Přemek zaučí do flirtu a poradí, jak pozvat holku z vedlejší třídy.
Všechno šlape až do večera, kdy do bytu vtrhne rachot takový, až spadnou světla ze stropu.
Rozálie otevře dveře a přivane ji vůně pečeného kance.
Na prahu stojí její bývalý muž, táta Štěpána.
Všechno jsem si uvědomil, klekne si.
Přitom je stále o hlavu vyšší než ona.
Už toho mám dost, chci klid.
Naspořil jsem, odvezu tě se Štěpánem na chalupu u Domažlic.
Tam si konečně odpočineš, já se postarám, budu chodit se synem na ryby i lovit.
Ty už pracovat nebudeš.
Haha, vtipálek.
Za deset let ti to došlo?
A ten tvůj medvěd taky touží po rodině?
Ne…
Vzal mě podrazem, podepsal smlouvu s produkcí.
Už je hvězda, potvora.
Takže ti vlastně ujel vlak, založí Rozálie ruce.
To je jedno!
Důležité je, že…
Nedopoví, protože z pokoje vyjde Přemek v Rozáliině tričku.
Rozí, půjčil jsem si tvoje triko, to svoje jsem zmatlal od barvy, když jsme natírali mašinku
V tomhle bytě aspoň jednou někdo dořekne větu? usměje se Rozálie na všechny.
To je kdo? vycení táta pěst na Přemka.
To je zadrhne se Rozálie, neví co říct.
Štěpán vletí ze dveří, zahákne otci ruku za záda a přimáčkne ho ke zdi.
To je náš přívěs, zasyčí.
Štěpko!
Synu!
Jsem tvůj táta!
Jaký přívěs? hicuje muž.
Normální přívěs ten, co nám pomáhá vyvézt vše, co po nás zbylo.
Já ale nikdy nic nezanechal říká táta a v tu chvíli mu to dojde.
Přemek a Rozálie se krčí v rohu, sledují boj Titánů.
Dobře, dobře, končím, zasténá táta a Štěpán ho pustí.
To jsi šikovný.
Vidím, jsi po mně.
Můžeme aspoň zítra spolu na lov?
Třeba vše napravíme.
Rozálie je v rozpacích.
Neví, na koho se obrátit.
Chápu, Přemek se zvedne a chystá se k odchodu.
Promiň
***
Další den jdou otec se synem hned ráno na lov, ale večer se Štěpán vrací domů sám.
Kde je táta? táže se Rozálie nervózně.
Odešel, svléká boty Štěpán.
Jak to myslíš prostě odešel?
Ne tak úplně. zakroutí hlavou.
S kančíkem odjel.
Naložil ho do přívěsu, chce ho cvičit pro výstupy.
Dovezl mě do města a jel pryč.
Bože, já jsem ale blbá, udeří se do čela Rozálie.
Musím zavolat Přemkovi.
Nemusíš, já ho potkal.
Dovezl mě domů.
Slíbil, že zítra přijde.
Jenže tys nechal mobil doma!
Jak věděl, kde tě vyzvednout?
Prý nás sledoval.
Chtěl mít jistotu, že jsme v pořádku.
Řekl to takhle?
Jo.
A taky dodal, že se na nás totiž tak přichytil že už se asi nikdy neodpojí.Rozálii zaplaví podivný klid, jako když v jídelně zůstane ve sklenici na dně poslední doušek limonády a všichni vědí, že byl nejlepší.
Po tolika letech sama s potížemi, v kruhu, kde jste vždy někdo něčím navíc, jí najednou hlavou proběhne, že ideální vztahy jsou jako přívěsy: pára, kouř, rámus, spousta koleček ale hlavní je, že někam vezou.
Večer, když už bytem znovu voní odřený lak mašinek a krustička zapečeného bramboráku, zvonek zadrnčí tentokrát na vteřinu tišeji, jako by se i domovní dveře chtěly ujistit, že host přichází včas a dobrovolně.
Přemek rozpačitě přešlapuje na rohožce se sáčkem rohlíků a šedou plechovkou od žížal.
Štěpán ho vítá klukovským mrknutím.
Rozálie se smíchem otvírá dveře dokořán.
V té chvíli se v kuchyni všichni tři potkají a mají poprvé stejný pocit, že zůstali spolu prostě proto, že u sebe dávají smysl, i s nákladem navíc.
A když se venku rozsvítí první světla a z ulice zaburácí noční tramvaj, Přemek opatrně obejme Rozálii kolem ramen a vezme ze stolu svůj upatlaný hrnek.
Hele, Rozí, šeptne, víš, že s tebou bych klidně táhl přívěs až do Brna nebo třeba i do Domažlic?
Rozálie mu s úsměvem zakroutí prstem na spánku.
A pak na něj mrkne, tišeji než kdy dřív: Nikam nespěchej, my už jsme doma.