Můj přítel mi říká, že mě miluje, ale nikdy si mě nevybral. Už tři roky je to pořád stejné. Vídáme se tajně, jako bychom byli dvě stíny bloudící Prahou v mlze, někteří tvrdí, že ani jeden z nás neexistuje. Tři roky poslouchám stejná slova, která se rozpouští ve vzduchu jako pára v tramvaji. Tři roky jsem součástí vztahu, jenž existuje pouze tehdy, když jeho manželka Olga není na blízku, dotýkají se nás jen barvy podzimních listů v parku Stromovka.
Nevstoupila jsem do jeho života s vědomím, že je ženatý svět měl být šachovnicí, ne labyrintem. Až po několika měsících jsem zjistila, že s Olgou žijí dál jako běžný pár snídaně, úsměvy v koupelně, drobné české hádky o toaletní papír. Ale to už jsem byla zamotaná jako klubko příze po vánocích.
Od začátku to bylo podmíněno přesně jak čas na přestup na hlavním nádraží. Mohli jsme se vídat jen ve čtvrtek odpoledne a každá sobota byla zakázaná oblast s cedulí vstup zakázán. Nikdy u mě nespal. Nikdy jsme necestovali do Tábora nebo Brna společně. Nikdy jsem si nemohla dát s ním fotku na Instagram ani v rohu karnevalu v Holešovicích. Ani náznak.
Když jsem mu večer psala a nedostal jsem odpověď, věděla jsem proč. Když o víkendu mizel do neznáma, hádala jsem, jaký recept právě vaří s Olgou. Jeho skutečný život se točil kdesi jinde, můj svět se pak sestával z mezer, které po sobě zanechal jako díry po krtkovi na zahradě u babičky.
Mnohokrát jsem se ho ptala, jestli někdy Olgu opustí. Řekla jsem to klidně, jako by šlo jen o počasí. Odpověď byla vždy stejná ano, ale ještě ne teď. Čekal na vhodnou chvíli. Prý to není snadné. Prý jsou věci k dořešení. Ona na něm závisí. Nechce ji ranit. Tolikrát jsem slyšela tu frázi, až mi zní v uších jako refrén Moravanky. Vždycky nové vysvětlení. Nový termín. Nová naděje jako když sliby slétají s listím z Lipové aleje.
Jen já jsem byla ta, která se přizpůsobovala. Měnila jsem směny, odříkala výlety na Šumavu, učila se ptát co nejméně, aby byl klid. Když cestoval s Olgou do Karlových Varů, mlčela jsem. Když slavil výročí svatby, předstírala jsem nezájem. Když přišel ke mně po hádce s Olgou, utěšovala jsem ho slovy z písniček Hany Hegerové.
Byla jsem ta, která stále naslouchá, chápe, čeká. A přesto jsem nebyla tou vybranou. Byly chvíle, kdy jsem myslela, že odejdu. Jednou řekl, že už mluvil s advokátem. Já mu znovu vysvětlila, že takto šťastná nejsem. Znovu hledala podnájem někde u Letné. Znovu doufala. Znovu sázela všechno na jedinou kartu.
Ale pokaždé se stalo něco práce, rodina, peníze, není ten správný čas. A zůstala jsem, zaseklá v příběhu, který míří do prázdna jako rozbitý orloj.
Můj život zatím plynul dál. Kamarádky se vdávají, stěhují, plánují dovolené u Lipna. Já lhala. Říkala jsem, že jsem sama nebo že mám něco bez názvu. Nemohla jsem říct pravdu, věděla jsem, jak by to znělo. Věděla jsem, co by řekly. A stejně jsem zůstala. Ne proto, že bych byla naivní, ale protože jsem ho milovala. Nebo jsem si to aspoň myslela. Někdy už se v tom ztrácím jako v mlze na Petříně.
Nejvíc bolelo, že ji nikdy neopustil. Ale nejvíce bolelo, že se za mě nikdy nepostavil. Když měla Olga podezření, odtáhl se ode mě jako stín. Když měli doma dusno, já mizela z jeho života jako cukr v čaji. Kdykoliv musel volit mezi pohledem na mě a tím, aby Olga byla spokojená, vždy zvítězila ona.
Nebyla jsem volba. Byla jsem náhradní řešení takové, které může počkat, jako studený smažený sýr na stole v hospodě před zavíračkou.
Pořád s ním jsem. Ale už nejsem stejná. Chci ho, ale jsem unavená. Unavená z neustálého pochopení. Z čekání. Ze spokojenosti s drobky času a lásky, co zůstaly na ubruse po obědě. Potřebuji radu, potřebuju konečné rozhodnutí.
Děje se to ještě někomu jinému? Co byste řekli takové ženě, kdyby stála před vámi?
