Brzy ráno mi zavolal soused a zeptal se:
Slyšel jsi, co udělala tvoje sestřenice?
Ne, co se stalo?
Prý plánuje podat žádost o rozvod ve svých 54 letech, po třiceti letech manželství.
Po takové zprávě, jak se u nás říká, jsem se cítil, jako by mi spadla brada až na dlažbu. Jak to? Vždyť se zdáli být úplně obyčejná rodina. Její muž nikdy nepil, teď je už v důchodu, o devět let starší než ona. Mají tři dospělé děti, všechny už žijí ve svých bytech, a dokonce pět vnoučat. A najednou ona chce rozvod.
Možná se někdo spletl? Hned jsem sestřenici, Elišku Vondrovou, zavolal a domluvili jsme se, že se sejdeme v parku a v klidu to probereme. A co mi řekla…
Už nemám sílu. Celý život jsem pobíhala jako křeček v kolečku. Můj muž pracoval, já také, ale po práci on zalehl na gauč, zapnul televizi, nebo si šel dát pivo s kamarády. Já mezitím začínala druhou směnu doma. Myslím, že řada žen ví, o čem mluvím.
Vrátíte se z práce a začne to: praní, příprava večeře, chystání svačiny na druhý den, protože děti budou mít hlad po škole. Pak musíte uklidit, umýt nádobí, vysát, protože manžel je unavený a děti nemají čas mají úkoly a kroužky po škole. A tisíc dalších drobností, které zná každá hospodyňka.
Doufala jsem, že až děti dospějí, bude to jednodušší. Ale spletla jsem se. Děti vyrostly, muž je v důchodu, a já stále pracuju.
Teď je můj milý manžel pořád doma, nebo jede na ryby, ale nikdy doma nic neudělá. Vždy čeká, až přijdu, a vše udělám sama.
Poslední hřebík do rakve byl, když jsem onemocněla. Vrátil se z ryb a místo aby se zeptal, jak mi je nebo zda něco potřebuju, hned šel k lednici a hulákal, proč není nic k jídlu a že jsem mohla alespoň uvařit brambory že to přece není nic těžkého.
Řekla jsem, že když to není náročné, ať si je uvaří sám. Načež odpověděl:
Proč bych měl mít manželku, když si musím vařit sám?
Když jsem to slyšela, řekla jsem, že už mám všeho dost, chceme se rozvést. Rozdělíme si byt a budeme žít každý zvlášť. Aspoň trochu začnu žít konečně pro sebe.
Dětem se moje rozhodnutí nelíbilo. Říkali, že ho nechám samotného, že neumí vařit, a že zemře o samotě.
Ale mně už na tom nezáleží. Sám si to způsobil. Když si neváží toho, co má, nechť pozná, jaké to je.
Tak to je. Možná se to ještě uklidní, ale Eliška se rozhodla pevně.
Já mám pochybnosti, přeci jen není jednoduché zůstat sám ve stáří.
Co si o tom myslíš?
