Když měl můj syn asi sedm let, vydali jsme se jako malá rodina na výlet na venkov. Užívali jsme si krásného letního dne, dali jsme si zmrzlinu a povídali si. Pohoda ale rychle skončila ve chvíli, kdy syn stáhl okýnko auta a ledabyle vyhodil obal od zmrzliny ven. Okamžitě jsem zastavil auto u krajnice a bylo jasné, že musím hned jednat.
V klidu jsem vystoupil z auta, vytáhl pytle na odpadky, které při sobě vždy vozím, a požádal syna, aby vystoupil ven taky. Vysvětlil jsem mu, že nestačí najít jen svůj obal, který vyhodil, ale musí také posbírat odpadky po ostatních. Manželka se snažila zasáhnout, ale poprosil jsem ji, ať zůstane v autě a pustí si rádio, zatímco já to s ním dořeším. Synovi jsem jasně řekl, že dokud svůj úkol nesplní, nikam nepojedeme a nebylo řeči ani o plánovaných výletech, ani o sladkostech, které jsem slíbil. Samozřejmě ho to naštvalo a rozplakal se, ale já trval na svém.
S odhodláním se pustil do sbírání nepořádku. Vzal jsem si další pytel a připojil se k němu. Za méně než půl hodiny jsme oba uklidili okolí silnice od všeho odpadu, co jsme našli. Když jsme skončili, vrátili jsme se do auta, kde jsem využil příležitosti a vysvětloval synovi, jak důležité je starat se o své okolí. Mluvil jsem v příkladech, kterým mohl rozumět.
Když se mě zeptal, proč jsem šel sbírat odpadky s ním, přiznal jsem, že jsem jako jeho táta udělal chybu ve výchově. Pokud vyhodil obal z okna, znamenalo to, že jsem mu ty správné hodnoty nepředal. Musel jsem tedy nést následky spolu s ním.
Dnes je mému synovi třináct let. Naše rodina se rozrostla, má mladší sestry a s radostí sleduji, jak je učí taky po sobě uklízet a vážit si přírody. Jsem vděčný svému tátovi za jeho životní moudrost, kterou mi předal a která mě dodnes vede ve výchově mých dětí. Jeho vliv je pro mě k nezaplacení a pomáhá mi předávat správné hodnoty dál.
Poučil jsem se, že výchova dětí není jen o slovech, ale hlavně o příkladu a společné odpovědnosti.
