Deník Heleny, středa
Haló, je tu někdo doma? zvolala jsem, když jsem si v předsíni shodila z nohou sandálky a tiše zasténala blahem.
Krásné jsou, to ano, ale opravdu nepohodlné! Nalákala mě ta elegance, ale měla jsem spíš myslet na to, jak je budu v tom horku nosit. Tenké pásky mi zařízly do kůže, že jsem měla chuť je vyhodit z okna.
Zvedla jsem boty a chtěla je uklidit na poličku. Najednou jsem ztuhla. Z rohu u dveří na mě upírala zrak dvě zelená, upřímně nedůvěřivá očka.
Kdo jsi? zeptala jsem se šeptem, sama nevím proč.
Držitel těch průzračně zelených očí samozřejmě odpovědět nechtěl. Naopak se přitisknul ještě víc do rohu, přikrčil se na zadní tlapy a zasyčel.
Tomu rozumím…
Opatrně jsem sandálky položila na zem, abych návštěvníka nevyděsila, a poodstoupila.
Neboj, já ti nic neudělám. Půjdu zjistit, odkud ses tu vzal. Nebo kam patříš. Pokud ti to tedy nevadí. Překvapení…
Host odpověděl dlouhým, mručivým syčením tak, až jsem se neubránila úsměvu.
Klid, můj hrdino! Pořád je tohle můj domov. Tady ti nikdo neublíží.
Zvíře jako by něco pochopilo a hned ztichlo. Přední tlapky položilo na zem, stále však naježené. Štěně či kotě bylo evidentně pořád ještě vyděšené.
Prošla jsem chodbou, nahlédla do obýváku i kuchyně a zarazila mě nezvyklá čistota a klid. Obvykle to tu vypadá, že přešel hurikán, musela jsem dávat pozor na každý krok. Co kdyby! Stavebnice, které kluci milují, mají dílky ostré jako hřebíky a tempery kupované manželem dětem rozhodně jen tak dolů nejdou.
Dveře do dětského pokoje byly pootevřené, ale uvnitř bylo takové ticho, že jsem nabyla dojmu, že jsem doma úplně sama.
Ale mýlila jsem se. Všechny moje tři poklady byly v pořádku. Seděli na zemi kolem obrovského papíru a kreslili něco s takovou vážností, že jsem se musela usmát.
To je zajímavé! Nikdo mě nepřivítá? prohodila jsem pobaveně směrem ke dvěma zrzavým hlavám a jedné tmavé.
V tu ránu se po pokoji rozlétly fixy a Barborka, rozčepýřená, plácla sebou na zem a snažila se skrýt nedokončený obrázek.
Mami! Nekoukej!
Rozesmála jsem se a schovala tvář do dlaní.
Nebudu! Ale povíte mi, co je to za příšeru v chodbě, co na mě syčí?
Ondra, ten černovlasý z naší party, se střelil pohledem po mladších a zvedl se ze země.
Promiň, mami! Chtěli jsme tě na to připravit, ale nějak jsme nestihli… To já ho přinesl.
A proč je takový vyplašený?
Má zraněnou packu. Zachránil jsem ho na dvoře před psama.
Vyděsila jsem se.
Tobě nic není? Kde má bolavé?
Mámo, neboj se, jsem v pohodě. Oni ho honili všude možně. A byly to psy od paní Ireny. Ne žádní toulaví.
Tu smečku, cožpak bych neznala! Čtyři uštěkaní psíci neurčité směsi, které paní Irena Starostová z druhého patra tolik zbožňovala, byli častým námětem sousedských hádek. Nebyli vycvičení, paní Ireně kvůli bolavým nohám dělal problém venčit je pořádně. Ale vzdát se jich nehodlala. A tak všechny mamky v domě Na Hůrce 15 věděly, že do deseti dopoledne je lepší děti na dvůr neposílat.
Nejednou už spustil někdo z dětí na poplach, když se lekl některého z těch malývh psíků. Hádka rychle utichla, jakmile se na dvůr přišourala Irena. Její psi nekousali, ale uměli štěkat tak důrazně, že by leckoho vyděsili. A hádat se paní Irena dovedla mistrovsky. Pokuty za psy ochotně platila a sousedky odbyla sarkastickým:
Tak co, budete dávat větší pozor na svoje! Kdyby se vám chtělo od dětí odpočinout, to vám povím, jste divné matky! A mé malé mi nikdo neublíží. To si pište!
Znala jsem ji dlouho a vlastně jsem ji, navzdory všem výstupům, litovala. Věděla jsem, co její život obnášel.
Její manžel byl navenek slušný, vždy upravený, ochotný pomoci. Ale doma to bylo něco jiného. Bil ji, ovšem tak, že po modřinách ani stopy. No a sousedy dlouho nic netušili.
Když se Irenin syn chlapec z předchozího manželství o všem náhodou dozvěděl, rychle se věci zvrtly. Irena nikdy neprozradila veškeré detaily, ale dělala vše pro to, aby syna ochránila. Po několika letech celou situaci ‘vyřešila’, trávila určitou dobu za mřížemi, a když ji propustili, začala znovu a jinde, už jen se synem a drobnými psíky stejně vytrvalými, jako byla ona.
Zpočátku ji v novém domě znali jen jako tu paní se smečkou zachráněných psů. Psí generace se střídaly, vždy jedna Izabelka za druhou, a Irena už si život beze psů nedokázala představit.
Její syn úspěšně vystudoval, přestěhoval se na Moravu, založil rodinu a matku zval k sobě. Ale ta si stála na svém: co nejdéle bydlet sama, ať není nikomu na obtíž.
To z ní nedělalo o nic mírnější povahu chyběla ji rodina, což kompenzovala vztahy se sousedy (ale život se psi jim to vždy odpustil).
Naše děti si s Ireninými psy nikdy nenadělaly nic. Každý týden, když jsem rozdělovala maso, jsem jí nesla sáček kostí, usedly jsme u čaje a prohlížela jsem fotky jejich krásných vnoučat.
Jen Irena věděla, že Ondra není ‘náš biologický’. A na poprvé, když potkala mě s kočárkem, odbyla zvědavé sousedky:
A co vás zajímá, zda je dítě podobné mámě nebo ne? Na svoje koukejte! Příroda dělá divy, dědeček Helenko, byl tmavý a modrooký. Krasavec byl! Hezoun je to, Helenko, tleskám!
A hovorů bylo konec.
O tom, odkud se Ondřej v naší rodině vzal, jsem s Irenou poprvé promluvila od srdce.
Dlouho jsme s manželem toužili po dítěti. Roky naráželi na zklamání; lékaři jen krčili rameny. Všechno zdravé, třeba neshoda, co na to říct…
Bůh dal jinak, než jsme čekali. Sestřenice Světlana, o mnoho let starší, otěhotněla neplánovaně, ale partner nejevil zájem. Utápěla se v zoufalství, a přestože se rodina snažila ji ‘postavit na nohy’, malý Ondra byl nechtěný. Nakonec, když ji čekal porod, vyjádřila, že se dítěte vzdá. Jenže Světlana porod nepřežila.
Maličký Ondra zůstal sám. Pro mě rozhodnutí bylo jasné podle svých slov mě Světa vždy milovala, byla mi v dětství oporou, a já cítila, že jí zůstanu vděčná navždy. A hlavně to neměl být cizí dítě v cizí rodině.
S manželem jsme všechno zařídili, abychom si synovce vzali, a lidem jsme zkrátka svěřovali, že jsem byla ‘u rodiny’. Nejvíc upřímná jsem byla jen k Ireně:
Dobře, že jsi se svěřila. Nikdy o tom už nemluv. Je tvůj! A nenech si namluvit, že máš menší právo ho vychovávat než vlastní. Syrůtek potřebuje pevnou ruku, ne slitování.
Ten rozhovor si pamatuji dodnes, a když jsem potkala v parku Irenu, kývla jsem na ni, aby věděla, že vděk nezmizel.
Ondra rostl, později se narodil Vojta a Barborka. Irena se usmívala, když dvě zrzavá ‘uličníčata’ honila na dvoře psy kolem dokola a krmila je piškoty.
Ale přišel čas, kdy jsem za Irenou potřebovala opravdu poradit! Ondra začal být v afektu zlý k jiným dětem. Sestře a bráškovi neublížil, cizím občas ano. Měla jsem strach.
Promluvy nepomáhaly, školní psycholožka to odbyla:
To přejde, dělám s ním, co můžu, ale nevidím problém.
Tak jsem večer, když hlídal doma muž, šla za Irenou.
Už jsem tě čekala. Pojď, upekla jsem koláč. Dáme si čaj, povíš mi všechno, že trápí tě Ondra?
Cítila jsem, jako by ze mě spadla široká břemena. S Irenou jsem mohla všechno říct bez obav, že by na Ondru někdo koukal zvlášť.
Irena mě dlouho vyslechla, nakonec pokývala hlavou:
Chce být chlap. Takoví se rvou a dokazují si právo na slovo. Ale pokud na tebe uvidí, že mu chceš porozumět, otevře se. Zkus mu říct, že rvačka je špatná, ale chceš vědět důvod. Pokud bude mít pádný pochopíš. Slyš, nepospíchej v odpovědích, jen mlč a poslouchej, dozvíš se věci, které nečekáš.
Při té dlouhé večerní cestě domů jsem nakoukla do dětského pokoje, pohladila spící Vojtu s Bárou a sedla si k Ondrovi k posteli.
Tmavé vlasy po Světle a unavené tváře. Chlapec, o kterém všichni vtipkovali, komu je podobný…
Ondra zamrmlal ze spaní, objal mě a najednou zašeptal:
Mami, proč pláčeš? Nedělej to! Já už nebudu zlobit…
Měla jsem chuť brečet ještě víc. Oči měl plné bolesti a ublíženosti.
Povíš mi, proč se hádáš se spolužáky?
A Ondra spustil.
Všichni říkají, že jsem jenom přijatec! Vojta a Bára, že jsou tvoje, já cizí! Prý nejsem tvoje dítě!
Nesmysl! chytla jsem ho za bradu, abych mu viděla do očí. Jsi můj! Celý jsi můj. Od vlasů až po paty. Komu budeš věřit, mně, nebo hloupým řečem dětí?
Pak jsem vylovila starý nafukující se album, ukázala mu fotky rodiny prababička, dědeček, moje sestra Světlana…
Vidíš? Děda byl stejný jako ty, a taky je to naše rodina!
Ondra váhavě přikývl a zhluboka vydechl. Na pravdu nebylo má čas, to přijde časem…
Druhý den si Irena k Ondrovi jen přivoněla:
Dobrého kluka jste z něj vychovali! Máte být na co pyšní!
Takové obyčejné, ale důležité slovo.
Letos se moje děti, teď už i starší, postaraly nejen o sebe, ale i o všechny Ireniny pejsky, když onemocněla. Vzala jsem si klíče od jejího bytu, když ji odvezli do nemocnice. Soutěžili jsme, kdo její smečce dá víc piškotů a vynese je z bytu, když už sama nemohla.
Ondra se se psy tak zkamarádil, že se rozhodl, že je bude venčit i dál.
A právě proto, když se na dvoře objevil cizí, vyděšený britský kocour s bolavou packou, zvládl se o něj postarat. Žádné drama.
Nový člen domácnosti nejdřív skřípal zuby, mručel a syčel, ale když se zabydlel, usídlil se v kuchyni.
Děti se radily, jak mi novinku oznámit. Přišla jsem právě ve chvíli, kdy kreslily obrázek, na kterém jsem měla v náručí obřího šedého kocoura.
Tak tohle je plán? Myslíte, že mi obrázek stačí? Miláčci, já nikdy neměla kočku…
Mami, ale teta Irena určitě ví, co s kočkama! Zajdeme za ní.
V tu chvíli zazvonil u dveří zvonek.
Zdá se, že teta Irena přišla sama. Otevři jí dveře, a zkus udržet našeho kamaráda, ať neuteče!
Děti se na mě usmály spiklenecky, a šeptem se ptaly:
Mami, smíme si ho nechat?
Jestli se nenajde původní páníček, zůstane u nás. I zvíře potřebuje domov a lásku!
A zůstal. Já si tiše povzdychla při placení účtu na veterině, ale srdce mi hřál pohled na šťastné děti a na kocoura, který když pochopil, že tu má své místo už se od nás nehnul. Ondra na něj trochu žárlil, ale já se smála:
Pozná, kdo je tady hlavní!
Když večer vše utichlo a děti zabořily nos do polštářů, ti děkovné šedé chlupaté tělo se otřelo o mou nohu, zamířilo krátce do dětského pokoje… A Onda, se zavřenýma očima, ho ze spaní objal.
Dobrou noc, řekla jsem tiše, a rukou pohladila dětské hlavičky i hřbet kocoura.
Tichý spánek byl mojí odpovědí. A usmála jsem se, zavírajíc tiše dveře.
Štěstí miluje ticho.
A ráno?
Nový den, nové starosti a tolik radostí.
Nedávno jsme Irinu doprovodili za synem. Slíbili jí, že o její smečku postaráme, dokud se nevrátí.
Čekají! Všichni čekáme, šťastnou cestu!
A Irena se, i když se jí třásly ruce dojetím, usmála mezi slzami na rozloučenou. Děti na ni mávaly, a nikdo už v ní neviděl tu největší hádavku v domě, ale člověka, ve kterém je dobrota na první pohled. A že má život před sebou.
A kdo ví? Čeká ji možná ještě další vnouče, veliké stěhování, nový dům na Moravě se zahradou, kde pes i kočka budou mít své útočiště.
A jednou týdně usedne Irena ke stolu k počítači vedle vnučky, čeká, až jí pomůže pustit videohovor…
Ahoj, teti Iro!
A velký šedý kocour přimhouří oči a položí hlavu pod dlaň už dospívajícího Ondry.
Dobrou noc!
Usměju se. Vím jistě, že lásky přibývá s každým naším dalším dnem.
Pravý domov je všude tam, kde žije srdce.
