Hele, představ si to. Sedím u stolu v našem bytě v Praze, všechno naservírované jako v první třídě chlebíčky, pečená kachna, domácí bábovka, kterou jsem dělala dva dny. Venku prosincový sníh, svíčky hoří, z rádia hraje tichá koleda a já čekám, kdy mi aspoň někdo z manželovy rodiny zavolá nebo napíše ke čtyřicátinám. Nic. Telefon mlčí jak zařezaný, manžel Petr do toho kouká do talíře, jakoby tam očekával odpověď na všechny otázky světa.
Petře, to jim fakt nedošlo, že mám kulatiny? Čtyřicet je docela důležité, ne? Myslíš, že mají špatný signál, nebo si spletli datum? ptám se, i když odpověď vlastně znám. On jen zamumlá něco o tom, že maminka Milena má asi zase vysoký tlak a Karolína, jeho sestra, určitě maká přesčasy na auditech jako vždycky. Jo, Karolína má na všechno čas, když potřebuje pohlídat děti nebo půjčit nějakou tu tisícovku do výplaty, ale popřát mi k narozeninám, to by se zjevně zřítil svět.
Tak tam tak stojím u okna, ve čtyřiceti, což je pro ženskou docela velký milník, a nemůžu se ubránit pocitu, že mě za těch patnáct let, co jsem pro jejich rodinu dělala taxikářku, kuchařku a psycholožku, najednou smazali z kalendáře.
Petr přišel zezadu, objal mě a povídá, že hlavně, že jsme spolu, že on mi přece dal krásný dárek poukaz do wellnessu. To bylo fajn, byla jsem fakt ráda, ale zároveň jsem věděla, že on nikdy neřekne mámě ani sestře, aby trochu brzdily. Petr je takový dobráček, co radši strčí hlavu do písku.
Říkám mu: Já se nezlobím, Péťo, já si z toho beru ponaučení. Protože už dlouho cítím, že to takhle dál nejde. Vzpomněla jsem si, jak jsem loni sama organizovala oslavnou šedesátku pro Milenu. Vzala jsem si dovolenou, obvolala restaurace, pekla patrový dort, sestavovala menu, střihla si i promítání fotek. Odměnou mi bylo jen suché Mohla jsi tam dát víc krému a na oplátku jsem dostala zlevněný sprcháč z Albertu s nalepenou cenovkou.
Karolína, to byla kapitola sama. Maruško, vezmi děcka ze školky, nestíhám k nehtům. Nebo Maruško, napiš mi seminárku, vždyť jsi vždycky byla nejlepší na češtinu. Všechno samozřejmost. Já myslela, že tím se rodina projevuje, že co dáváš, se ti vrátí. Ale podle všeho jsem se spletla.
Telefon se neozval ani večer, ani druhý den, dokonce ani ta oblíbená obrázková kytička ve zprávě se nekonala. Do týdne ticho jako po pěšině.
A přesně týden na to, kdo mi asi zavolá? Samozřejmě Karolína. Řeší, jestli bych jim přes víkend mohla pohlídat Čendu, jejich labradora, protože plánují vyjet na prodloužený víkend. Ať prý nepřijde do hotelu, to je drahé jak blázen. Přitom ten pes mi naposledy sežral nové boty a rozcupoval tapety.
Ne, Karolíno, tentokrát opravdu ne.
Cože? Jak ne?
Je mi líto, ale nebudu mít čas.
Že ty si děláš naschvály kvůli těm narozeninám? začala hned vyvádět. Ve čtyřiceti se urážet kvůli takovým blbostem, to je fakt dětská logika! Řeknu mámě, jak se k nám chováš!
Zavěsila jsem s vnitřním klidem, který jsem od sebe vůbec nečekala. Říct ne” nebylo až tak těžké, jak jsem se bála. A kupodivu všechno normálně běželo dál, těsto v míse hezky kynulo.
Večer domů přikráčel Petr s výrazem hříšníka. Milena s Karolínou už mu určitě stihly všechno vylíčit. Prosím tě, nemohla bys vzít toho psa? Karolína je nešťastná, už zaplatili zálohu na hotel…
Hele, já ho úplně sežrala pohledem: Petře, oni na mě zapomněli v můj velký den. Teď si vzpomněli jen proto, že potřebují hlídačku zdarma to není fér. Takhle rodina fungovat nemá.
A taky že tentokrát Čendu vzala hotelová služba a doma bylo ticho po pěšině. Další týdny se se mnou nebavili, v rodině se mé jméno skloňovalo jen mezi hysterkou a zlobivkou.
Ale blížila se Milenina sedmdesátka. To byl pro celou rodinu velký šrumec, akce na její venkovské chalupě, které Petr pět let opravoval. Vždycky to byla stejná rutina: Milena mi zavolala, nadiktovala seznam potravin za hromadu peněz a já musela nakoupit, dovézt a dva dny stát u plotny, zatímco dámy šly dělat hezčí a přijímaly hosty.
Tentokrát mi volala už v lednu:
Marunko, zlato, před svátky se těším, už jsem napsala seznam, vezmi si pero…
Já: Mileno, a kdo to všechno uvaří?
No přece my dvě já radit, ty dělat. Víš, že já nemůžu moc stát, žíly, Karolína pomůže prostřít, když přijede…
A já prostě řekla: Promiňte, Mileno, nevyjde mi to. Ten víkend už mám svoje plány. Na oslavu přijdu, ale jako host. Jídlo doporučím objednat, dneska už jsou cateringy báječné.
Z druhé strany ticho, které bys krájel. Žádná radost, naopak ledová sprcha.
Večer Petr s bílem v očích: Mamka chce, abychom nakoupili věci za dvacet tisíc korun. Co mám dělat, když ty vařit nechceš?
Petře, můžeš jet, ale já tentokrát opravdu ne. Už jsem Mileně vše řekla. Nenechám si dál dělat služku.
Byl z toho doma chaos, Petr pobíhal po kuchyni, volal Karolíně, ale stejně musel všechno nakoupené přivést. Akorát vařit neumí, Karolína se na to vymluvila, že má nové nehty…
V sobotu ráno na oslavu dorazím až na čas podle pozvánky. Oblečená do nejlepšího šatů, nalíčená, v ruce decentní kytička a nenápadný dárek. Dům už obležený hosty, v kuchyni nervová pohroma: Milena pálí hrnce, Karolína zoufale otvírá hrášek se zlomeným nehtem, Petr zápasí s grilem, zatímco v obýváku hladoví dvacet lidí u prázdných talířů.
Milena mě zahlédne: Podívej se, jaká má pohodičku! Přijde si v šatech, místo aby pomáhala! To nemáš svědomí, Maruško?!
Já mile: Mileno, přišla jsem vás popřát k narozeninám. Jako host. Přeci jsem říkala, že tentokrát nepomůžu. Na trhu jsou dnes služby na všechno, třeba catering.
Všichni jen zírali, obzvlášť po tom, co Petr oznámil, že gril s masem totálně shořel. Milena sedla na židli polomrtvá studem a začala zase na mě, že ji schválně kazím oslavu.
Já s úplným klidem povídám: Mileno, já jsem od této chvíle stejný host jako vaši kamarádi, nejsem kuchařka za týden práce zdarma. Ani vy jste si na mé narozeniny nevzpomněli, typická rovnováha.
Dala jsem jí dárek nástěnný kalendář s koťaty, kde jsou výrazně označené všechny narozeniny rodiny, včetně mého svátku. Víc už nebylo třeba říkat.
Teta Libuše se rozesmála: No vidíš to, Mileno, už nebudeš mít výmluvu! Ta to aspoň vzala s humorem.
Celá oslava byla fiasko: hlad, rychle nakrájená klobása, hrášek z konzervy, žádná teplá večeře. Po hodině jsem si zavolala taxi. Petr mě vyprovodil a povídá, že jsem je všechny ztrapnila.
Aspoň sis uvědomil, kolik má moje práce hodnotu, řekla jsem. Vem si, že příště si raději koupíme pizzu a bude to lepší než všechny zbytečné snahy. A odešla jsem domů.
Samozřejmě byl měsíc doma dusno, Milena si stěžovala, Karolína mě měla za egoistku. Jenže najednou začal Petr víc chápat už nelítal s omluvami, ale prostě mi za měsíc přinesl velkou kytici růží a přišel s tím, že na květnové svátky jedeme do lázní jen my dva. Žádná zahrada u mamky.
Od té doby už u Mileny nevisí můj telefon jako pohotovostní linka. Při dalším svátku mi od Karolíny přišlo popřání aspoň SMSkou s třešní a tulipánem. Malé vítězství, že jo? Ale hlavně pochopily žádné další Maruško, zvládneš ještě to a to… Když není respekt k mé práci, není ani ten all inclusive servis.
A prý tam ten kalendář s koťátky fakt visí na očích radši pro jistotu, abych už nikdy nebyla zapomenuta. No, kdyby tě něco podobného taky potkalo, napiš mi, ať se pobavíme, jak to kdo doma řeší… Protože tohle zná v Česku snad každá ženská, co žila alespoň třicet let v jedné rodině.
