Denník: Praha, listopad
Včera večer jsem stála před ledničkou a snažila se zachránit poslední zbytky jídla. A kde je ten eidam? Ten tvrdý sýr, co jsem koupila speciálně na salát? ptala jsem se, zatímco jsem přesouvala poloprázdnou sklenici s marinovanými okurkami a opuštěný karton kefíru.
Můj muž Pavel seděl u kuchyňského stolu, neschopný mi pohlédnout do očí, a zíral do oken, za nimiž vytrvale šuměl pošmourný pražský déšť.
Víš, Jitka dělala klukům chlebíčky. Po procházce měli hlad, zamumlal Pavel tak tiše, že by to slyšela i sousedka dole. Lucko, nedělej z kousku sýra tragédii. Koupíme další.
Pomalu jsem zavřela lednici. Chlad přestal studit mé nohy, ale uvnitř mě to vřelo. Napočítala jsem do deseti, což je rutina posledních tří týdnů pomáhá čím dál méně.
Pavle, ten sýr stál patnáct set korun, řekla jsem klidným, pevným hlasem. Chtěla jsem udělat slavnostní večeři na oslavu dokončení projektu. A teď je tam prázdno. Zase. Stejně, jako včera, kdy zmizela šunka, nebo předvčerejšek, když jsem hledala balení pstruha. Pracujeme jen na toaletní papír, chápeš to?
Pavel se zatvářil, jako by ho zabolel zub. Styděl se, bylo mu to trapné, ale rodinný smysl pro povinnost, který mu od mala vštěpila maminka, převážil rozum.
Jsou to přece hosté, Lucko mají rekonstrukci, sama víš. Prach, špína, nedá se tam dýchat. Brzy odejdou.
To “brzy” zaznívalo v našem bytě už dvaadvacátý den. Začalo to nevinně, když mi zavolala Pavlova sestra Jitka a dojmout se nad tím, že dělníci jim rozebrali podlahy a poškodili trubky nemohli tam zůstat. Prosila o nocleh jen na tři, čtyři dny než se vše vysuší a nalije stěrka. Jako hodná duše jsem souhlasila: rodina je rodina, v nouzi se pomáhá.
Jenže tři dny se proměnily v týden, týden v dva týdny, a najednou byl druhý měsíc podzimu a neviděla jsem konec. V našem třípokojovém bytě na Žižkově, kde dřív vládl klid a pohoda, teď panoval chaos. Jitka s manželem Tomášem okupovali obývák, jejich dva synové deset a jedenáct let spali na nafukovací matraci, ale byt byl fakticky jejich územím.
Večer, když jsem se vracela z práce, snila jsem o horké sprše a tichu, ale doma to vypadalo jak na hlavním nádraží. Televize řvala, Tomáš sledoval zprávy naplno. Koupelna byla neustále obsazená synovci se koupali dlouhé minuty, spotřebovávali litry drahého sprchového gelu a zanechávali kaluže vody, do nichž jsem pravidelně šlápla v ponožkách.
Vrchol všeho byla strava. S Pavlem vyděláváme slušně a jsme zvyklí na kvalitní jídlo. Dobré maso, čerstvá zelenina, ovoce, výběrové mléčné výrobky. Plánovali jsme rozpočet, šetřili na dovolenou a skoro jsme splatili hypotéku. Příchod rodiny náš rozpočet zničil.
Jitka korpulentní žena, která umí ocenit dobré jídlo se do kuchyně nehrnula. Lucko, jsem z toho všeho unavená, celý den mám nervy z rekonstrukce, říkala s hroznem v ruce, ležícím na pohovce. Ty stejně vaříš, tak o dvě naběračky vždycky víc, ne?
Jenže dvě naběračky znamenaly pětilitrový hrnec s gulášem, který zmizel za jeden večer. Tomáš, pracující jako řidič, s apetittem vojáka, a synovci rostoucí kluci vymetali vše, bez ptaní.
Sundala jsem sako, pověsila ho na židli a unaveně jsem si masírovala spánky.
Pavle, dneska jsem kontrolovala banku, řekla jsem s pohledem do očí. Za ty tři týdny jsme projedli tolik, kolik běžně vydáme za dva měsíce. Nic nekoupili. Ani chleba.
No mají teď výdaje, rekonstrukci, začal Pavel, ale už ne příliš přesvědčivě. Tomáš říkal, že materiály podražily.
My máme taky výdaje, uťala jsem ho. Nepodepsala jsem se pod to, abych živila čtyři dospělé a dvě děti sama. Všiml sis, že Jitka nikdy nepřinesla ani sušenky ke kávě?
V tu chvíli vešla Jitka do kuchyně v mém županu svůj měla moc teplý, ten tvůj je jemný, hedvábný. Překousla jsem poznámku, i když jsem viděla skvrnu od marmelády.
Ahoj Lucko! zvolala vítězoslavně, mířila k rychlovarné konvici. Čekali jsme na tebe. Máme hlad. Tomáš se ptá, co bude k večeři. Prý cítí vůni sekané, měl jsi tam mleté maso.
Podívala jsem se na ni dlouze. Hranice slušnosti se ve mně přelomily.
Sekaná nebude, řekla jsem klidně.
Jak nebude? Jitka zůstala stát s hrníčkem. A co teda? Nemůžeme být hladoví. Děti potřebují režim.
Maso jsem dala zpátky do mrazáku. K večeři máme dneska pohanku. Bez ničeho.
Jak bez ničeho? Jitka vykulila oči. Bez masa? Bez omáčky? Tomáš nic takového nejí, potřebuje maso!
Tak nechť Tomáš dojde do obchodu, koupí si maso, uvaří, sní. Billa je hned za rohem.
Jitka zasyčela, třískla hrníkem a stáhla rty.
Co ti je, Lucko? Přeháníš to. Jsi unavená, ale neztrácej nervy na rodinu. Pavle, něco řekni!
Pavel, mezi dvěma ohni, vypadal, že by se nejraději propadl pod podlahu.
Lucko, co třeba uvařit pelmeně? Nějaké tam byly
Byly. Včera. Než děti udělaly závod, kdo víc sní.
Večer proběhl v tichu. Uvařila jsem pohanku, dala na stůl máslo a sůl. Tomáš okázale dloubal v talíři, mumlal cosi o vězeňském přídělu a odešel do obýváku. Jitka dětem nasypala cukr na pohanku (z mých zásob), a také zmizela: Snad zítra uvaříš něco normálního.
Noc jsem skoro nespala. Ležela jsem v temnotě, poslouchala chrápání Tomáše z obýváku a těžké dýchání Pavla vedle sebe. Přemýšlela jsem, jestli dobrota není spíš trest. Pokud teď nezareaguju, budou tu napořád. Rekonstrukce byla jen výmluva Tomáš se třikrát týdně nejel podívat na stav, prostě se zabydleli. Bezplatné bydlení, jídlo, servis.
Ráno jsem vstala první. Nevařila jsem snídani. Uvařila jsem si jen kávu. Ticho v bytě jsem si užila, odjela do práce, zatímco lednice byla prázdná v noci jsem zbytky potravin dala do chladící tašky a odvezla mamince do Strašnic.
Celý den jsem v hlavě plánovala. Večer jsem se vrátila bez nákupních tašek, zato s velkou složkou v ruce.
Doma mě uvítala tíživá atmosféra. Jitka se postavila v předsíni s rukama v bok.
Představ si, Lucko, ráno prázdná lednice! Ani vajíčko! Děti snídaly suché lupínky bez mléka! To už je moc!
Tomáš vykoukl z obýváku, drbal se na břiše v vytahaném tričku.
Ano, paní domácí, dneska tu všichni trpíme hladem. Byla jsi v obchodě?
Zula jsem se, prošla kuchyní, položila složku na stůl a zvolala:
Všichni do kuchyně. Mám něco na srdci.
No konečně, zaradoval se Tomáš. Teď budeme řešit menu. Dala bych si biftek, nebo alespoň grilované kuře.
Posadili jsem se všichni, děti poslali do pokoje s tabletem, otevřela jsem složku.
Takže, žijete u nás dvacet tři dní. Za tu dobu jste nekoupili žádné potraviny, nezaplatili jste ani korunu za energie a nepomohli s úklidem.
Bože, to už budeš počítat každý kus? protočila oči Jitka. Jsme přece rodina!
Právě proto jsem tři týdny mlčela, sáhla jsem po vytištěné tabulce. Zkontrolovala jsem naše výdaje. Tady jsou běžné měsíční potraviny. Zde je částka za poslední tři týdny. Je to čtyřikrát víc.
Tomáš si tabulku přitáhl.
Co to je za papíry? Ty sbíráš účtenky? No teda, Lucko, to je drobnost. Pavle, jak s ní vůbec žiješ?
Pavel zrudl, mlčel. Nenechala jsem je vydechnout:
To není drobnost, Tomáši, je to účetnictví. V tabulce je vše maso, ryby, sýry, jogurty pro děti, ovoce, zelenina, chemie, kterou spotřebováváte tuny. A elektřina, voda účty nelžou.
Kam tím míříš? Jitka už skoro řvala.
K tomu, položila jsem kartu na stůl, že volný penzion je uzavřen. Posílám vám fakturu za tři týdny pobytu a stravy. Částka je tady dole.
Jitka popadla stránku, rozšířily se jí oči. List papíru jí čekal z ruky.
Jsi se zbláznila?! Padesát tisíc? Za jídlo? To jsme jedli v restauraci?!
V podstatě, kývla jsem. Jen výběrové maso, drahá šunka, losos, a vše jsem vařila já. Nezapočítala jsem službu kuchařky a uklízečky to je rodinná sleva.
Já platit nebudu! Tomáš zařval, vstal ze židle. To je drzost! Pavle, proč mlčíš?! Tvoje žena okrádá sestru!
Pavel pohlédl zlostně na Tomáše, Jitku, pak na mě prázdnou, ale klidnou. Vzpomněl si, jak jsem včera brečela v koupelně, když nikdo neslyšel. Jak byl prázdný peněženka.
A co mám říct? pověděl tiše Pavel.
Že je blázen! vřeštěla Jitka. Jsme hosti! Kde to, že hostům účtují peníze?!
Hosté, Jitko, přináší dort, pijí čaj, a večer odcházejí, řekl Pavel najednou pevně. Nebo přijedou na dva dny na pozvání. Vy tu žijete měsíc, už to není návštěva, a ještě si stěžujete, že pohanka je bez masa.
V kuchyni nastalo ticho. Jitka zírala na bratra, jako by mu narostla druhá hlava.
Ty nás vyhazuješ? šeptla tragicky.
Nevyhazujeme, zasáhla jsem. Podmínky se mění. Chcete-li zůstat, bude to komerčně. Platíte půlku potravin a energie, střídáme se ve vaření jeden den já, jeden den Jitka. To je fér. Tuhle fakturu musíte zaplatit do konce týdne.
Na to kašleme! Tomáš kopl do židle. Jitko, balíme. Takové příbuzné nepotřebujem. Ať si užijí šunku sami!
Kam teď ale půjdeme? V bytě je rekonstrukce! zavzlykala Jitka.
K mamce! Tam bude těsno, ale žádný problém. Já už sem nikdy nevkročím!
Balení trvalo jen hodinu. Nejhlasitější hodina našeho bytu. Jitka částečně třískala skříní, Tomáš nadával (bylo to slyšet všude), děti plakaly kvůli tabletům.
Seděla jsem u čaje, nerušila jsem. Věděla jsem: vstoupím-li, vše se vrátí tam, kde bylo. Pavel pomáhal s kufry, mlčel.
Když dveře zabouchly za posledním zavazadlem a Jitčinými slovy, že sem už nikdy nepřijde, nastalo požehnané ticho.
Pavel se vrátil do kuchyně a schoval tvář do dlaní.
Bože, jaká ostuda, mumlal. Máma teď bude volat, vyčítat
Ať volá, položila jsem mu ruku na tu jeho. Pavle, neudělali jsme nic špatného. Jen jsme chránili svůj domov. Viděl jsi sedli nám na krk.
Viděl, povzdechl. Jen je to rodina.
Rodina má mít respekt. Tohle bylo vyžírání. Vlastně, víš, volala jsem dneska tvé mamince.
Pavel překvapeně zvedl oči.
Proč?
Zjistit, jak se má. A náhodou jsem zjistila, že u Jitky žádná rekonstrukce není.
Cože? ztratil barvu Pavel.
Ano. Byt na dva měsíce pronajali firmě dělníků, kteří tu pracují. Tak si přilepšili. A šli k bratříčkovi. Mamka mi to mimoděk řekla, myslela, že to víme.
Pavlovo obličej nabral barvu od bledé k rudé. Oči široké, šokované.
Pronajali? Takže inkasovali peníze a u nás bydleli zadarmo, jedli zadarmo
A ještě kritizovali pohanku, dokončila jsem. Pořád se za ně stydíš?
Minutu mlčel Pavel. Pak otevřel lednici, zasmál se nervózně nad prázdnými police.
Ne. Teď už ne. Lucko, promiň mi. Byl jsem idiot.
Byl, teď jsi se poučil. To je hlavní. Jdeme na nákup? Kupme sýr a víno.
A maso, dodal rozhodně. Jen pro nás dva.
Po týdnu volala Jitka ne mně, ale Pavlovi. Poslechla jsem ten hovor na hlasitém odposlechu, zatímco Pavel umýval nádobí.
Pavlíčku, spěchali jsme, víš U mamky je těsno, děti nemají klid na úkoly, Tomáš nemůže spát Co kdybychom se vrátili? Nakoupíme jídlo, pytel brambor a těstoviny.
Pavel vypnul vodu, utřel si ruce, podíval se na mě usmála jsem se a kroutila hlavou a pevně řekl:
Ne, Jitko. Máma je máma. U nás máme teď také rekonstrukci. Duševní. Místo tu není.
Zmáčkl odmítnout a poprvé za měsíc měl pocit, že je králem svého bytu. Fakturu, kterou jsem vystavila, nikdy nezaplatili, ale klid a ticho v bytě nás stálo mnohem víc než padesát tisíc. Byla to cena za lekci, kterou jsme se naučili oba: někdy je třeba včas zavřít dveře i rodině, abychom uchránili svou rodinu.
Pokud vám můj příběh něco dal, dejte mi lajk a napište svůj názor do komentářů.
