Vždycky jsem se snažila vychovávat svého syna tak, aby především respektoval ženy babičku, matku, manželku, dceru… Podle mého názoru je to ta nejdůležitější vlastnost, kterou muž může mít: úcta k ženám. Spolu s manželem jsme synovi poskytli skvělou výchovu, dobré vzdělání a všechno, co potřeboval, aby si mohl sám vybudovat šťastnou budoucnost. Už jsme mu dále nijak nepomáhali, ale přece jen jsme mu koupili dvoupokojový byt v Praze. Pracoval, byl samostatný, ale na vlastní bydlení mu jeho výplata zdaleka nestačila.
Nebyl to ale okamžitý dárek; syn o tom, že byt vlastníme, ani nevěděl. Proč? Protože syn už rok žil s jednou Janou. Přesto jsme nikdy nepoznali její rodiče a přišlo mi to zvláštní.
Později jsem zjistila, že Janina maminka je bývalá sousedka mé přítelkyně. Ta mi řekla něco, z čeho mi bylo úzko. Ukázalo se, že Janina matka kdysi vyhodila manžela z bytu, když přestal vydělávat tolik peněz jako dřív, a tím to neskončilo. Začala si sice s ženatým, ale bohatým pánem, který jí prý nahradil otce; a Janin dědeček? No, to bylo ještě zajímavější. I Janina babička si našla ženatého milence. Navíc nutila dceru i vnučku, aby jezdily na chalupu do Českého ráje a pomáhaly jí s domácností. Kvůli tomu se už můj syn několikrát pohádal s budoucí tchyní.
Ale nejvíc mě trápilo, jak matka a babička vnucují Janě špatný obrázek o jejím otci. Bylo jasné, že má ke svému tátovi silné pouto, ale kvůli těm dvěma hrozilo, že o něj přijde.
A to ještě není všechno: Jana se rozhodla, že nedostuduje vysokou školu. Myslí si, že muž se má postarat o rodinu. S tím v zásadě souhlasím, vychovávala jsem syna ve stejném duchu, ale co když přijde těžší období? Kdo synovi pomůže? A protože jsem vyrůstala v Česku, dobře vím, že “na každém šprochu pravdy trochu” proto jsem byt raději přepsala zpátky na sebe. Vždyť podle zákona vše, co člověk získá před manželstvím, se po rozvodu nedělí, ale Jana je tak šikovná, že by mohla mého syna, jak se říká, nechat jen v trenýrkách…
