Pátek, 8. března
Dnes píšu s hlavou plnou zmatku, co v sobě týden dusím. Přeháním to už, nemám komu jinému říct. Naposledy jsme byli s Vojtou spolu v autě, když jsme vezli děti k Olze. Ani jsme nemluvili jen rádio mezi námi hrálo a on se pořád díval z okna, jako by venku viděl něco důležitějšího než mě.
Ale ještě před deseti dny Vybavuji si tu naši poslední společnou služební cestu do Brna. Tam to všechno prasklo. Strašně hloupé. Po prezentaci jsme seděli s celým oddělením v restauraci, popíjeli víno a mluvili o práci i nesmyslech. Vojta to s alkoholem trochu přehnal, a já si všimla, jak moc se směje Radce jeho kolegyni. Ani nechci přemýšlet o tom, co bylo dál on se mi totiž včera sám přiznal.
Přišli jsme domů, děti už spaly u Olgy. Seděli jsme mlčky u stolu, já krájela jablko pro Honzíka na ráno, když najednou povídá: Marti, už to dál nemůžu v sobě dusit. Přísahám, že už se to nebude opakovat. Hrozně mě to mrzí, pochopíš? Prošvih jsem to A pak mi řekl všechno. V Brně prostě se to stalo. Omlouvám se
Zůstala jsem na něj zírat. Nevěřícně, jako bych mu přestávala rozumět. Tolik let spolu deset let manželství, dvě děti, společný byt v Praze (sice na hypotéku, ale náš!), a teď najednou tohle.
Musela jsem se držet, abych na něj nezačala ječet. Sklenku s vínem jsem rychle položila měla jsem pocit, že se jinak sesypu.
***
Ráno bylo pochmurné. Chystala jsem kaši pro Honzíka, Soně pletla copánek a bylo mi do breku.
Mami, táhne to! povídá Soněčka, natahuje a dívá se na mě těma svýma velikýma očima.
Promiň, zlatíčko, maminka má dnes naspěch kde je ten tvůj tatínek? slyším se říkat.
Vojta vyštrachal ze sprchy, zapínal si košili a byl celý nervózní. O kávu si řekl bez pohledu na mě. Nalil si sám, opřel se o parapet a hleděl na dvůr, kde uklízeč ještě ometal zbytky sněhu z chodníku.
Co se stalo s námi dvěma za ty roky? Kdysi jsme v noci vyskakovali jen pro nanuk, dnes mezi sebou skoro nemluvíme. Jsem hlavní účetní ve velké firmě, mám pěkný auto, zdravé děti ale pocit volnosti a blízkost mizí každým dnem.
V poledne mi zabzučel mobil. Zajdeme večer na večeři? Už jsme dlouho nikde nebyli. Domluvil jsem děti k Olze na noc, vyzvedne je. psal Vojta.
Přečetla jsem zprávu třikrát. Srdce mi poskočilo, i když bych to v takové chvíli měla spíš cítit jako špatný vtip.
Zbytek dne prošuměl v mlze. Sebrala jsem se z práce dřív, doma vybírala šaty, jaká školáčka. Nakonec zvolila tmavě modré šaty sametové, decentní, trochu parfému za uši, řasenku o chlup větší než obvykle.
Dívám se do zrcadla a vím, že chci ještě pořád být pro něj krásná.
Restaurace byla útulná, svíčky, tlumená hudba. Když jsem dorazila, už seděl u stolu v saku, hladce oholený.
Když mě uviděl, vstal. Moc ti to sluší, Marťo, řekl a pozval mě ke stolu. V jeho očích se snad mihlo dojetí nebo snad lítost.
Děkuju. Ani jsem nečekala, že někam půjdeme. Co je to za příležitost?
Prakticky žádná pousmál se. Jen jsem si uvědomil, že jsme spolu dávno nemluvili. Jen vedle sebe žijeme, každý si dělá svoje.
Já taky, přitakala jsem, upila bílého vína. Děti, práce, domácnost, samý kolotoč
Asi už zapomínám proč to všechno vlastně dělám, zamyšleně si pohrával s nožem.
Vzpomínali jsme. Jak jsme začínali v pronajaté garsonce, kde do stropu zatékalo, ale byli jsme spokojení. A jak se Vojta málem složil, když poprvé měnil Soniě plínu.
Ten večer byl krásný. Cítila jsem, jak led mezi námi taje. Měli bychom častěji vyrážet jen spolu, honilo se mi hlavou. Možná jsme jen unavení.
Po večeři navrhl: Co jet domů? Vezmu ještě lahev vína, pobudeme spolu bez dětí.
Doma ticho, byt zničeho nic obrovský. Vojta otevřel víno, nalil do sklenic. A pak to přišlo. Marťo, něco musíme změnit, začal.
Souhlasím Pojedeme spolu sami třeba někam na Šumavu nebo do lázní, vypneme. Potřebujeme oddech.
Jo, ale víš nejde jen o odpočinek. Poslední dobou jsme si cizí. Ty furt s dětmi, já v práci, doma už ani nemluvíme, nejsme spolu ani duševně, zamyslel se.
Zpozorněla jsem: Ke komu směřuješ?
Já já jsem to pokazil. začal zamotaně. O Brnu, o Radce, o všem.
Měla jsem pocit, že mi někdo rozrýpnul hrudník a sype dovnitř sůl.
Promiň mi, šeptal. Nedalo se to v sobě držet. Nedokážu ti lhát dál, když tě vidím. Ty jsi všechno, co mám. Vy všichni. Udělám cokoliv.
Opakovala jsem po něm jako papoušek: Cokoliv.
Ano. Domluvil jsem šéfovi, že půjdu do jiného oddělení, vůbec ji tam nepotkám, slibuje se to vyřeší do měsíce. Po dovolené půjdem pryč. Napíšu ti i doklad Chci, abychom odjeli někam začít od znova. Já a ty.
Natáhl ke mně ruku. Ucukla jsem.
Od začátku? vysměla jsem se chraplavě. Vojto, tušíš, cos udělal? Ty jsi mě zničil, chápeš to? Tys mě podrazil, zadupal do země!
Seděla jsem na sklonku stolu, v hlavě mi šrotovalo, jak jsem ještě odpoledne vybírala šaty a byla přesvědčená, že mě chce jen zpět.
Miluju tě! zakřičel. Právě proto to říkám! Nechci tě ztratit.
Kdybys mě opravdu miloval, tak s ní nespíš, že. Prej starostlivá kolegyně A já jsem co? Zlá a protivná?
Snažil se mě obejmout. Marťo, já
Nesahej na mě! odstrčila jsem ho a přes slzy utekla do ložnice.
Dlouho prosil u dveří, šeptal, sliboval, že všechno spraví. Nespal slyšela jsem ho klečet v obýváku, kafíčko neochutnal.
***
Ráno jsem šla do kuchyně s nateklýma očima. Vojta stále na gauči, v šatech ze včerejšího večera.
Neodešla jsem jen proto, že děti nemám ke komu dát, řekla jsem.
Marťo
Mlč. Nechci teď slyšet vůbec nic.
Rozumím.
Tu dovolenou Kde jsi chtěl jet?
Někam klidně, k Lipnu, kde se dá být spolu a jen si povídat, sklopil oči.
Dobře. Ale nečekej, že všechno bude jako dřív. Jedeme proto, abych zjistila, jestli ti budu vůbec moct ještě někdy věřit.
Kývl.
Všechno zařídím ještě dnes.
Ještě něco, řekla jsem chladně. Chci kopii žádosti o přeřazení. A tvůj telefon abys mi ho kdykoli bez výmluv dal.
Samozřejmě.
Podal mi mobil, ale jen jsem zavrtěla hlavou. Teď ne.
Jdi do sprchy, potřebuju být chvíli sama, než vyzvednu děti od Olgy. Nechci, aby nás takhle viděly.
Když za ním klaply dveře koupelny, ztěžka jsem dosedla na židli. Opustit ho bych možná chtěla, ale kvůli dětem nemůžu
***
Dny před odjezdem pomalu plynuly, mluvili jsme spolu jen pracovně.
Máš ty jízdenky?
Ano, na sobotu.
Dojdi pro Soničku do školy.
Dobře.
Děti byly podivně tiché. Soně vždycky zmlkla, když jsme byli oba v pokoji, Honzík vymýšlel hlouposti.
Večer před dovolenou si Soně lehla do postele: Mami, proč spí táta pořád v obýváku?
Tatínka bolí záda z kancelářské židle, tak se mu na gauči spí líp, polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech.
Jste na sebe naštvaní?
Jen jsme unavení, broučku. Bude líp. Zítra pojedeme na výlet přece, těšíš se?
Přitakala, i když v očích zůstala pochybnost. Děti tuhle věc vždycky vycítí, přetvářka nefunguje.
***
V pátek Vojta přišel z práce dřív a položil přede mě papír.
Tady je potvrzení, už od pondělí jsem přeřazený. Žádné služebky, Radka jde jinam, jiný barák.
Mrkla jsem na razítko.
Dobře.
Stál v kuchyni, zoufale chtěl slyšet, že mu věřím, i když já stále váhala.
Večer, když spal na gauči, sáhla jsem do jeho mobilu. Bylo mi z toho špatně, ale musela jsem to vědět. Našla jsem zprávu: Je konec. Byl to omyl. Nevolej mi už. Její odpověď: Jak chceš. Hodně štěstí.
Líp mi z toho nebylo. Ale aspoň v tomhle nelhal.
***
V sobotu ráno déšť, šedé nebe, do auta naskládali jsme kufry tiše, skoro cize.
Vojta byl celou cestu přehnaně pozorný, kupoval mi na benzínce kávu, řešil, jestli je vše v pořádku. Čím víc se snažil, tím víc mě to sžíralo.
Na letišti seděli děti u velkého okna a pozorovaly letadla, my dva stranou, bok po boku.
Vzpomínáš, jak jsme spolu jeli poprvé do Chorvatska pod stan? ozval se po chvíli.
Usmála jsem se přes slzy. Pamatuju. Ty sis držel stan celou noc, a já spala zabalená ve tvé pláštěnce.
Tehdy jsem věděl, že pro mě na světě není lepší ženská. Pořád si to myslím, Marti… jen jsem to v tom blázinci ztratil.
Oba jsme se někde ztratili, Vojto poprvé za týden se mu podívala skutečně do očí.
Vzali jsme se za ruce. Tu mou stiskl nejistě, ale já ještě nevracela. Sama nevím, co bude dál.
Spíš ho nakonec odpustím. Ne kvůli němu kvůli dětem především. Ale vím, že teď už to nebude zadarmo.
Budu ho převychovávat. A začneme tímhle výletem.
