Přestěhoval jsem se k němu, abychom mohli začít znovu, a nakonec jsem spal na gauči ve svém vlastním bytě. Když jsem souhlasil, že s ním začnu bydlet, věřil jsem, že společně vybudujeme něco nového. Opustil jsem svou čtvrť, své zvyky i část svého majetku. Vzal jsem si s sebou jen oblečení, sny a naději, že budeme mít vlastní domov jako pár. Bydlel v malém jednopokojovém bytě někde v Nuslích, ale řekl mi, že to bude jen dočasné, a pak si společně najdeme něco většího. Věřil jsem mu.
První měsíce byly fajn. Spali jsme spolu, vařili spolu, večer jsme sledovali filmy. Bylo to stísněné, to ano, ale bylo to NAŠE místo. Až jednou přišel domů s novinou, že jeho maminka má finanční potíže a jeho sestra Adéla zůstala bez střechy nad hlavou. Řekl mi, že to bude jen na pár dní, než se to vyřeší. Nechtěl jsem vypadat sobecky, tak jsem souhlasil.
Jenže ty pár dní se natáhly na několik týdnů. Ložnice se stala pokojem pro jeho maminku a sestru, protože mamince je už dost let a potřebuje pohodlnou postel. Jeho sestra zabrala půlku skříně i koupelny, jako by to byl její byt. Já se přesunul na rozkládací gauč do obýváku. Ze začátku jsem si myslel, že je to opravdu jen dočasné, že brzy vymyslíme řešení. Ale nikdo se k žádnému odchodu neměl. Každý večer jsem rozestýlal gauč, ráno jsem ho zas pečlivě skládal, aby obývák vypadal zase normálně.
Začaly se kupit i nepříjemnosti. Neměl jsem žádné soukromí, neměl jsem kam dát své věci, nemohl jsem si pořádně odpočinout. Domů jsem chodil utahaný z práce a neměl jsem ani místo, kde bych si v klidu lehl. Navíc jeho maminka komentovala snad všechno jak vařím, jak se oblékám, kdy se vracím domů. Jeho sestra Adéla nebyla zaměstnaná, vstávala pozdě, nechávala po sobě špinavé nádobí, ale já jsem se tam cítil jako vetřelec.
Nejvíc mě zklamalo, když jsem zjistil, že on nedělá vůbec nic. Nikdy se nezastal, neřekl: Moje partnerka má taky právo na prostor. Nikdy nestanovil žádné hranice, ba naopak říkal mi, že mám být trpělivý, že to musím chápat, a že přeháním. Jednou večer, unavený z nevyspání, jsem mu řekl, že musíme najít jiné řešení, že nemůžu dál spát na gauči jako nějaký host. Odpověděl mi: To je moje maminka, tohle je moje rodina. A tehdy mi došlo, že já do téhle jeho rodiny vlastně nepatřím.
Zavolal jsem své mamince a vrátil se zpět do bytu, kde jsem vyrůstal na Žižkově. Občas mi zavolá, tvrdí, že spolu můžeme být, ale že bydlet pod jednou střechou už nemusíme. A já teď vlastně vůbec nevím, co si mám myslet.
