Přestěhovala jsem se k němu s představou, že společně začneme od nuly, a nakonec jsem noc co noc spávala na rozkládací pohovce ve svém vlastním domově. Když jsem souhlasila, že se k němu nastěhuji, věřila jsem, že společně vybudujeme nový život. Opustila jsem svou čtvrť na Žižkově, rutinu, věci, všechen svůj malý svět. Vzala jsem s sebou jen pár kufrů s oblečením, sny a přesvědčení, že nás čeká skutečný domov ve dvou.
On měl malý byt 1+kk v Nuslích. Tvrdil mi, že tam jsme jen dočasně, že pak najdeme větší a lepší byt. Věřila jsem mu. První měsíce byly krásné. Usínali jsme vedle sebe, vařili společné večeře, dívali se na filmy na ČT2. Bylo to těsné, ale bylo to jen naše. Dokud jednoho dne nepřišel domů s tím, že jeho maminka má vážné finanční potíže a jeho sestra přišla o podnájem. Řekl, že u nás zůstanou jen pár dní, dokud se to nezařídí. Nechtěla jsem být ta, co odmítá pomoc, a tak jsem souhlasila.
Jenže těch několik dnů se změnilo v týdny. Ložnici zabraly jeho maminka a sestra, protože maminka už není nejmladší a potřebuje postel. Sestra obsadila šatník i koupelnu, jako by tady vždycky bydlela. Já se přesunula na rozkládací gauč do obýváku. Nejprve jsem doufala, že to je vážně jen přechodné, že se to brzy vyřeší. Ale nikdo o odchodu nemluvil. Každou noc jsem si přetahovala deku a polštář na pohovku, ráno zase všechno rychle sklízela, abych pokoj vrátila do normálu.
Přišly i další nepříjemnosti. Neměla jsem kde odkládat věci, neměla jsem kousek soukromí, kde bych mohla vypnout a odpočinout si. Po návratu z práce na Smíchově jsem v bytě nenašla ani kousek ticha. Jeho maminka mi neustále dávala nevyžádané rady jak vařím bramboračku, jak si žehlím sukni, kdy mám přijít domů. Jeho sestra nepracovala, válela se do oběda v posteli a nechávala po sobě nepořádek. Přesto jsem se já cítila jako vetřelec.
Nejvíc mě ale bolelo, že on nic neudělal. Ani jednou neřekl: I moje partnerka má právo na svůj prostor. Nikdy nepoložil hranice. Naopak pořád mi opakoval, ať jsem trpělivá, ať to chápu a nedělám z toho drama. Jednou večer, když jsem byla naprosto vyčerpaná z další bezesné noci, jsem mu tiše řekla, že už to nezvládnu, že nemohu dál spávat na pohovce jako nějaký host. Jen pokrčil rameny: To je moje máma, to je moje rodina. A tehdy jsem si uvědomila, že do té rodiny nepatřím.
Zavolala jsem své mamince a vrátila se k ní do rodného domu v Pardubicích. Občas mi ještě volá, že bychom mohli být spolu, ale ať už spolu nikdy nebydlíme. A já vlastně vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet.
