Deník Josefa Novotného
**Stačí být pohodlný**
Tak jsme domluvení, Jituško! štěbetala teta Milada, když si utírala rty papírovým ubrouskem. Ubrousek byl od dortu, který Jitka Novotná upekla právě kvůli návštěvě, a zůstala na něm mastná šmouha od krému. Pátého května se sejdeme u tebe. Já přinesu svoje domácí klobásky naložené podle mého receptu a ty, prosím tě, připrav něco teplého. Vždyť jsi oslavenkyně! Přijdou důležití hosté, kolegové od Pavla, to jsou samí významní lidé. Musíme je přivítat jak se sluší.
Jitka seděla naproti a v rukou držela hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Dívala se na tetu Miladu a přikyvovala. Hlavou se jí ale honilo, že zítra má odevzdávat čtvrtletní uzávěrku, že v lednici dochází máslo, že manžela Petra už zase bolí záda a bude třeba koupit nové náplasti. Myslela na všechno možné, jen ne na to, co teta Milada povídá. A ta si dál hovořila, upravovala si svůj fialový šátek a hleděla stranou z okna, jako by už v duchu rozmisťovala talíře na cizím stole.
Pro dvacet lidí, ne míň pokračovala hostitelka. Snaž se, Jituško. Ty jsi přece naše mistryně! Pamatuješ, jak jsi vařila na svatbě Evičky? Všechno do poslední kůrky snědli! Tak i teď. Já ti samozřejmě pomůžu. Samo, že budu organizovat.
Zasmála se. Její smích byl krátký, ostrý, připomínající štěknutí malého psa.
Jitka se taky usmála. Protože to tak má být. Protože teta Milada je tetička manžela Pavla, manžela jejich jediné dcery, Evy. Protože v rodině se nehádá. Protože byla vždycky ta, která kývne a usměje se.
Dobře, řekla. Domluveno.
Teta Milada odjela kolem půl deváté, spokojená a nacpaná dortem. Jitka zavřela za ní dveře, opřela se o ně zády a ještě chvíli jen stála. V předsíni voněly cizí voňavky, sladké a moc těžké. Za zdí, v obýváku, bzučela televize. Petr sledoval další pořad o rybaření a ani se nešel s hostem pozdravit.
Už odešla? zavolal, aniž by se odtrhl od obrazovky.
Ano, odešla.
A co chtěla?
Jitka přešla do kuchyně a začala mýt hrnky. Voda tekla z kohoutku téměř vařící a ona si nechtěla sundat ruce.
Budeme mít večeři, odpověděla. Pátého května. U nás.
U nás? Jakou večeři?
Mám narozeniny. A Pavel prý něco slaví v práci.
Z obýváku se ozvalo neurčité zabručení. Pak ticho. A zase rybaření.
Jitka osušila ruce do starého ručníku s vyšisovanými kohoutky na kraji. Kupovala ho před patnácti lety na trhu a stále se ho nemohla zbavit. Koukla na něj a napadlo ji: je taky taková. Vyšisovaná, s kohoutky na kraji. Visí na háčku a čeká, až si o ni někdo utře ruce.
Zaháněla tyhle myšlenky a šla se podívat, co je v lednici.
Za deset dnů jí mělo být padesát. Kulaté číslo. Půl století života, z toho posledních pětatřicet si pamatuje docela dobře. Ani jeden den z těch všech let neměla jen sama pro sebe. Ne pro manžela, ne pro dceru, ne pro maminku, která už pět let není mezi živými a které každou neděli vařila svíčkovou, ani pro tchyni, která bydlí o ulici dál a žádá si pozornost jako malé dítě. Nikdy pro sebe. Ani jeden den.
Pracovala už dvaadvacet let jako účetní v menší stavební firmě na okraji Brna. Kolegové si jí vážili, šéf ji měl rád, ale povýšit ji neměl proč. Jitka všechno zvládne. Na nikoho si nestěžuje. Všechno vyřeší.
Doma to bylo podobné. Petrovi bylo čtyřiapadesát a pracoval jako strojní zámečník v továrně. Svou práci neměl rád, ale vydržel, protože do důchodu už moc nechybělo. Doma odpočíval. Doma znamenalo: televize, telefon, gauč, občas garáž. Jitka vařila. Jitka uklízela. Jitka platila účty, protože jí to šlo líp. Chodila nakupovat. Vítala hosty. Petr se zásadně neúčastnil a už to dávno nebylo předmětem žádných hádek; prostě to byl stálý a nenápadný šum v pozadí.
Dcera Eva se vdala před čtyřmi roky. Její manžel Pavel byl pracovitý a slušný člověk, ale jeho tetička Milada, sestra jeho otce, zastupovala celou rodinu. Hlasitá, zvyklá, že o všem rozhoduje. Jitku silně nemusela. Ani nevěděla proč. Byl v ní klid, v ustupování ostatním, a to dráždivé typy vyloženě provokuje. Tihle lidé nebudí u takových respekt, ale chuť je řídit.
Eva maminku milovala, ale Pavla milovala víc. Tak to má být. A když šlo na vážku mámino pohodlí a Pavlův klid, Eva zvolila ten druhý. Bez hádek, jednoduše.
A tak žila Jitka Novotná. Ve třípokojovém bytě v devátém patře paneláku v Brně-Líšni, kde jsou všechny domy stejné a všechny dvory stejné, jen stromy ne protože stromy tu nikdo pod jednu šablonu nestříhá. Nevyužívala si. Proč? Komu je co do toho?
Po odchodu tety Milady si sedla ještě na hodinu do kuchyně a počítala, co všechno je třeba koupit a připravit pro dvacet lidí. Ten seznam byl dlouhý. Peníze šly do desítek tisíc korun. Koukla na cifry, které si zapsala na zadní stranu starého účtu, a cítila, jak se jí cosi sevřelo na hrudi. Ne bolest. Jen tíha. Jako by jí někdo položil na prsa kus cihelného bloku.
Zhasla v kuchyni a šla spát.
Následujících devět dní žila v režimu, který si sama pro sebe pojmenovala předoslavná galeje. Zpočátku se snažila přesvědčit, že pomáhá rodině, že bude krásný večer, že se nesmí hroutit. Ale už třetí den tuhle iluzi ztratila.
Vstávala v šest, aby stihla rozmrazit maso před prací, napsat nákupní seznam, vyřídit doručení z obchodu. Dělala uzávěrku v práci do šesti, někdy i déle. Po práci šla do samoobsluhy; tahala těžké tašky po schodech, protože v paneláku výtah opět nefungoval. Doma rychle dala něco vařit, poklidila. Usínala v jednu ráno, vstávala v šest.
Petr to všechno viděl. Tedy díval se svýma očima, protože byli spolu v bytě, ale jako by přes ni koukal skrz. Jednou se zeptal, jestli nepotřebuje pomoc. Odpověděla: Zvládnu to. Kývl s patrnou úlevou a vrátil se k telefonu.
Eva volala ve středu. Zjistila, jak je příprava daleko, připomněla, že se teta Milada ptala na teplé jídlo a žádá taky připravit chlebíčky. Jitka řekla: Evi, zvládla bys mi vzít aspoň ty saláty? Už nestačím. Eva ztichla, pak odpověděla: Mami, víš, jak to máme s prací, s Pavlem Pomůžeme aspoň prostřít. Pomocí myslela naskládat hotové na stůl. Jitka to slyšela a opět neřekla nic.
Dva dny před slavností myla okna. Teta Milada posledně poznamenala něco o prachu na parapetech. Stála tedy na židli s hadrem a přemýšlela, že naposledy myla okna jen pro sebe snad před osmi lety, když čekala na návštěvu maminky. I tehdy myla pro maminku. Předtím pro tchyni. Vždycky pro někoho.
Noha jí sklouzla, málem spadla, ještě se chytla rámu. Srdce jí vynechalo na jeden, dva údery. Sedla si rovnou pod okno na podlahu a několik minut jen seděla, zády opřená o chladnou zeď. Bolest v zádech, v nohou, v hlavě.
Napadlo jí: kdyby teď upadla a něco si zlomila, všem by napadlo jediné Jak bude ta oslava?
Z té myšlenky jí bylo tak smutno, že se rozesmála. Směch s kašlem. Pak se zvedla, vzala hadr a domyla okno.
Noc před svými narozeninami spala tři hodiny. Zbytek času vařila, smažila, krájela, aranžovala. Francouzské maso, dva druhy salátu, ryba v rosolu, kterou nikdy neměla ráda, ale teta si o ni řekla. Šátečky s kysaným zelím pro bratrance od Petra, toho bez nich k tabuli nedostanete. Dort upekla den předem, s višněmi a krémem, svůj oblíbený. Jediná věc, co udělala pro sebe.
V sedm ráno se osprchovala, oblékla modré šaty, které si před dvěma roky koupila a nikdy nevytáhla, že se schovají na něco hezkého. Pohlédla do zrcadla; pod očima kruhy, rty suché, ruce červené od vaření, ale šaty jí slušely. Věděla to.
Ty ses vyšvihla, poznamenal Petr v chodbě. To je správné.
A to bylo vše. Žádné jsi krásná, žádné všechno nejlepší, žádné jak ti je. Jen správné a odešel.
Hosté se začali scházet už ve dvanáct. Teta Milada přišla jako první, v půl dvanácté, s přepravkou klobásek, velkou sklenicí domácích okurek a bonboniérkou. Všechno postavila na stůl. Pak procházela byt, nahlédla do kuchyně, kývla:
Šikovná, Jituško.
Pak vytáhla mobil a začala telefonovat.
K jedné byl byt plný. Dvacet tři lidí, Jitka je spočítala, když usazovali hosty ke dvěma pospojovaným stolům, vše překryté vyžehleným ubrusem žehlila ho do půlnoci.
Rozhlédla se po všech těch lidech a zjistila, že pozná sotva šest z nich. Zbytek byly Pavlovy kolegové a známí tety Milady. Cizí lidé, jedící její jídlo na jejích talířích a židlích, půjčených od sousedky paní Horákové, protože doma jich nebylo dost.
Přípitek zahájil Petrův bratranec Mirek. Povídal dlouho, pletl historky z devadesátých, co s narozeninami neměly nic společného. Všichni se smáli. Pak povstal Pavel, zeť. Popřál jen: Gratulujeme Jitce k jubileu, zasloužila se. Zazvonily sklenky. Pak začal mluvit o svém známém, Martinovi, co tu seděl, a o jeho úspěchu v práci. Padala čísla, kterým Jitka nerozuměla.
Teta Milada vystoupila se připravenou řečí. Zas chválila Martina. Ještě trochu i Jitku: Na hostitelku nezapomeňme, když jsme u jejího stolu. Smích.
Jitka se usmívala. Seděla na čele stolu, jak oslavenec má, zvedala štamprli a děkovala za krátká přání. Uvnitř však cítila něco jiného. Něco pomalého, nepatrného. Jako voda, co se zahřívá k varu.
Jitko, chybí tu sůl! křikl někdo z konce stolu.
Vstala a donesla sůl.
Přidej chleba, poprosil Mirek.
Přinesla chleba.
Paní Novotná, není dost vidliček, ozvala se paní, kterou poprvé viděla v životě.
Přinesla vidličky.
Pak někdo chtěl jiné uzeniny, další talíře, teta Milada požadovala minerálku, co zapomněla Eva přinést, musela tedy do lednice na balkoně.
Jitka pobíhala mezi kuchyní a stolem. Sotva si na chvíli sedla, už ji volali zpátky. Její talíř zůstával plný, protože na jídlo nebyl čas.
Jednou se pokusila říct přípitek. Vstala s panákem, Eva vedle ní také zvedla sklenku. Ale teta Milada začala zrovna povídat další historku o Martinovi, všichni se otočili k ní. Eva sklenku spustila. I Jitka si zase sedla. Přípitek neřekla.
Jídlo chutnalo, to se muselo nechat. Chválili řízky, závin, chlebíčky. Jitka děkovala, vysvětlovala recepty. Tak trochu ji to těšilo. Ale bylo to hořké. Protože lichotka patřila zase jen jídlu, ne jí. Ona tady byla hlavně kuchařka, hostitelka, ta, na kterou se pokřikuje a zamává při požadavku. Oslavenec ne. Služba.
Stíhal třetí odpolední. Za oknem květnové slunce, mělo být tak dokonale lhostejné. Hosté červenali, byli hlučnější. Martin vypravoval o nové pozici v práci, teta Milada se smála svým štěkavým smíchem. Petr seděl na druhém konci stolu s Mirkem, diskutovali asi o autech nebo rybaření.
Jitka šla do kuchyně pro další porci masa. Nasadila chňapky, vyndala pekáč z trouby. Ruce se jí třásly únavou. Tři hodiny spánku se ozývaly. Měla před očima mžitky. Pekáč postavila na stůl, začala nakládat maso.
Z pokoje se ozval hlas tety Milady, zřetelný a rázný jako rozkaz:
Jitko! Už to neseš? A přines smetanu, došla nám!
Ne prosím, ne děkuji, ne nenamáhej se. Prostě jen nes a přines. Jako by byla služka.
Jitka se zastavila. Držela naběračku s masem nad mísou a nepohnula se. V kuchyni bylo ticho. Za oknem se houpala větev staré lípy. Na sporáku vřela konvice.
Uvnitř ní něco lusknulo.
Nahlas ne. Nebolelo to. Prostě to bylo. Jakoby vnitřní vypínač.
Odložila naběračku. Sundala chňapky. Pověsila je na háček vedle sporáku, jak to dělala pokaždé. Vzala mísu s masem, smetanu z lednice a vešla do pokoje.
Položila vše na stůl.
Narovnala se.
Prosím o pozornost, řekla. Ne nahlas, ale dost, aby lidé v okolí zpozorněli.
Teta Milada pokračovala v rozmluvě s Martinem. Eva koukala na maminku s mírným překvapením. Petr ani nezvedl oči.
Prosím o chvíli ticha, zopakovala Jitka, trochu zřetelněji.
Tentokrát se otočila i teta Milada, v očích nelibost rušeného člověka.
Co se děje? zeptala se netrpělivě.
Jitka se rozhlédla po stole. Všichni její hosté i cizí lidé. Manžel, který na ni konečně pohlédl. Dcera, která držela panák v ruce a nechápala, co se děje. Teta Milada s fialovým šátkem a spokojený člověk s plným žaludkem.
Chtěla bych říct pár slov, pronesla. Dneska mám narozeniny. Je mi padesát.
Ano, všechno nejlepší! zavolal někdo z konce stolu a několik zvedlo skleničku.
Počkejte, prosím, zastavila je Jitka. Ještě chvíli.
Ztichlo se. Cítila, jak se jí srdce bije klidně. Nečekané jak když se člověk rozhodne, aniž by to věděl, ale tělo už si je jisté.
Strávila jsem posledních deset dnů v režimu, který bych pojmenovala jednoduše: příprava cizí oslavy. Spala jsem tři, čtyři hodiny. Všechny nákupy, všechno jídlo jsem nachystala sama. Uklidila okna, vyžehlila ubrus, sehnala židle od sousedky. Nikdo mi nepomohl. Dnes sedím u stolu, který jsem prostřela pro téměř cizí lidi, v bytě, kde v podstatě slavíte jen svůj důvod být tu. Neřekla jsem jediný přípitek. Třikrát mě někdo přerušil. Za večer jsem vstávala od stolu osmkrát, zatímco jste jedli a pili. Poslední do mě mluvil tónem, kterým se mluví ke služce.
Bylo ticho. Takové, které slyšíte, když všichni pochopili a neví, jak reagovat.
Jitko, co to povídáš? řekl Petr, trochu rozpačitě.
Mami, jemně pronesla Eva.
Teta Milada se nadechovala k odpovědi, Jitka se na ni podívala přímo. Milada povzdechla, mlčela.
Chtěla bych vás všechny požádat, pokračovala Jitka a byla překvapená, že jí hlas nekymácí, abyste si vzali, co jste přinesli, a pokračovali v oslavě někde jinde. Vedle je kavárna Pohoda, tam je docela útulno. Klidně vám to zaplatím. Ale tady, v tomhle bytě, dneska oslava skončila.
Bylo pár sekund ticho. Pak všichni začali mluvit najednou.
Mirek bručel něco tlumeného. Kolegové od Pavla hledali saka. Teta Milada se zvedla, napřímila, pohlédla na Jitku pohledem to si vybereš, ale nahlas neřekla nic. Vzala si svoji tašku. Vzala i sklenici s okurkami drobná potupa, co Jitku dokonce rozesmála.
Eva přistoupila k mamince.
Mami, co děláš, to je hrozné Milada teď…
Evo, řekla tiše Jitka. Mám tě ráda, opravdu hodně. Ale teď běž, prosím.
Dcera na ni pohlédla jako na cizí osobu. A Jitce vlastně došlo, že je možná opravdu někým jiným, než Evu léta znala.
Petr odcházel poslední. Zastavil se ve dveřích.
Jsi se zbláznila? řekl. Bez zloby. Spíš s údivem.
Ne, pronesla Jitka. Myslím, že jsem naopak konečně přišla k rozumu.
Nevěděl, co odpovědět, a odešel.
Zamkla dveře, opřela se o ně a vydechla.
Bylo ticho, skutečné, pevné. Takové, jaké bývá v noci nebo hodně brzy ráno, kdy všichni ve městě ještě spí. Bylo tři odpoledne, pátý květen. Zvenčí štěbetali vrabci, někde bouchly dveře od vchodu. Ale byt byl prázdný, jen ona.
Šla do kuchyně. Zastavila se u stolu. Mísa s masem, saláty, chléb, panáky. Její talíř stál plný. Nejedla.
Vzala si ho. Neohřívala. Vzala si vidličku. Přešla ke kuchyňskému stolu, protože na něm byl její dort. Před sebe dala talíř s masem, vedle talíř s kouskem dortu. Nalila si čaj čerstvě zalitý, protože konvice ještě vřela.
Sedla si.
Za oknem se v květnovém vánku houpala lípa. Listy maličké a lepkavé, jarní. Jitka na ně chvíli hleděla a jedla. Maso chutnalo. Vařila, jak se u nás říká, poctivě. Teta Milada v tomhle nelhala.
Vzala kus dortu.
Piškot lehoučký, višně lehce kyselé, krém jemný. Žvýkala pomalu. Nikam nepospíchala. Nikdo jí nemohl říct Jitko, podej, nikdo se na ni nedíval skrz. Jen ona a dort, který upekla pro sebe.
Poprvé za dlouhé roky.
Neplakala. Myslela, že bude, vždyť v takové chvíli by se to čekalo, čím patetičtější moment v televizi, tím víc slz. Ale v ní to bylo jiné. Klidné a pevné jako pevná zem pod nohama. Jakoby najednou stála na něčem skutečně svém.
Hodinu dvě na telefon nekoukala. Pak přeci.
Zpráv bylo hodně. Eva třikrát: Mami aspoň zavolej, Nevím co se stalo, Jsi v pořádku? Petr jedna zpráva: Tos přehnala. Teta Milada vůbec. Několik cizích čísel, patrně hosté, kteří dostali kontakt. Paní Horáková odvedle: Jitko, kdy vrátíš židle?
Odepsala jen paní Horákové: Zítra, omlouvám se za zdržení.
Evě: Všechno je v pořádku. Ráno si promluvíme.
Petrovi nic.
Potom uklidila stůl. Bez shonu, bez hořkosti. Prostě uklízela. Jídlo dala do krabiček, do lednice. Talíře namočila do dřezu. Vynesla odpadky. Složila ubrus. Vrátila židle sousedce, která otevřela v županu a beze slov se dívala. Chytrá paní.
Po návratu si napustila vanu. Dlouho tam ležela. Dívala se do stropu, kde byl flek po starém zatékání. S Petrem ho chtěli už tři roky vymalovat. Neudělali to. Pomyslela, že tři roky odkládat natření stropu je stejné jako tři roky odkládat vlastní život.
Petr přišel v deset večer. Slyšela, jak odemyká dveře, zouvá boty. Vešel do pokoje, zůstal stát ve dveřích. Ležela v posteli s knihou.
Víš, co jsi spáchala? zeptal se.
Vím.
A?
A nic. Vím.
Milada… Pavel bude průšvih, jsi si vědoma?
Jsem, pronesla Jitka. Péťo, jsem hrozně unavená. Zítra promluvíme.
Chvíli postál a odešel si lehnout na gauč do obýváku, jak to dělal někdy, když se pohádali. Slyšela ho, nešla za ním.
Zhasla lampičku a v tmě usnula.
Spala deset hodin. První noc za dlouhé roky.
Šestého května ráno bylo obyčejné: sluníčko, vrabci, vůně kávy, kterou si zapnula večer na časovač. Vstala, vypila kávu, snědla chleba. Petr ještě spal, bylo slyšet jeho pravidelné dýchání.
Zapnula notebook. Chtěla jen zkontrolovat předpověď počasí. Vedle u otevřených oken měla stránku turistickou agenturu. Zájezd po Jižní Moravě, Lednice, Mikulov, Znojmo. Otevřela ji omylem měsíc zpět, pak zase zavřela, nebyl čas.
Klikla.
Lednice, Pálava, Mikulov, sedm dní. Malá skupina, autobus, exkurze, snídaně. Prohlížela fotografie: bílé zámky, vinohrady rozplývající se v ranní mlze, staré uličky, hradby v jarním světle. Nikdy tam nebyla. Vždycky si přála. Petr neměl rád výlety na co jezdit, máme chatu. Dvacet let jezdili na chatu. Záhony, krumpáč, sauna.
Zavolala do agentury v devět ráno, jakmile začali.
Dobrý den, dívala jste se na zájezd Okolo Moravy, sedm dní? zeptala se příjemná paní.
Ano, řekla Jitka. Jsou ještě místa na nejbližší termín?
Jsou. Jedno místo, osmého května.
Jedno, zopakovala Jitka to stačí. Beru.
Zaplatila kartou po telefonu. Chvíli seděla, telefon v ruce a hleděla z okna. Uvnitř klid. Ne radost, ne vzrušení prostě klid. Jako když se člověk rozhodne správně a tělo to ví.
Volala Eva. Opatrný hlas, jako by šla po tenkém ledě a nevěděla, jestli praskne.
Mami, ahoj. Jak jsi na tom?
Dobře, řekla Jitka.
Musíme o tom mluvit. Milada je strašně uražená. Pavel je zničený. Bylo to nečekané.
Chápu.
Můžeš Miladě radši zavolat a omluvit se? Bylo by klidněji a vše…
Ne, Evi.
Pauza.
Jak to myslíš, ne?
Nehodlám se omlouvat, že jsem lidi požádala, aby v den svých narozenin odešli z mého bytu.
Ale mami…
Evi, chci ti něco říct a prosím, vyslechni mě. Ne jako dcera, co se za všechny druhé bojí, ale prostě jako mě.
Eva mlčela.
Včera mi bylo padesát. Ani kousek toho dne jsem nestrávila jako člověk, jen jako služba na cizí oslavě. Byla jsem tak vyčerpaná, že se mi třásly ruce a nikdo si toho nevšiml. A víš, co mě šokovalo? Že jsem to dovolila já sama. Že jsem ten stůl prostřela a pozvala tyhle lidi. Dvacet let žiju tak, že nikdo ani netuší, koho se na něco zeptat. Protože já sama nikdy nedala najevo, že mi na tom záleží.
Umlkla. Z ulice zahoukal autobus, z parapetu odletěla holubice.
Mami, ozvala se Eva snad poprvé obyčejným, neobhajujícím hlasem, máš pravdu. Ale je to strašně zvláštní.
Já vím. I pro mě.
Budeš teď už vždycky taková?
Jitka se usmála.
Nevím, jestli vždycky. Ale koupila jsem si zájezd.
Jaký zájezd?
Moravský okruh. Sedm dní. Odlétám osmého.
Delší pauza.
Sama?
Sama.
Mami, zamumlala dcera.
Evo, je to moje první cesta, kterou jsem si kdy sama naplánovala. První za padesát let. Někdy se začít musí.
Dcera neměla slova. Pak řekla: Dobře. Ozvi se. A típla.
Petr se to dozvěděl v poledne. Přišel do kuchyně, Jitka vařila polévku. Řekla mu bez vytáček jedu na zájezd, osmého, sedm dní, jižní Morava.
Koukal na ni. Dlouho.
Ani ses nezeptala.
Ne.
Co tím chceš říct?
Co uznáš, Petře.
Jitko, jsi v pořádku? Nechceš k lékaři?
Osolila polévku. Ochutnala, přidala. Dala už uvařit i chléb.
Jsem v pořádku. Za dvacet minut bude oběd.
Odešel do pokoje. Chvíli tam byl, pak pustil televizi. Život šel dál.
Další dny nebyly klidné. Petr chvíli mlčel, chvíli zase reptal. Povídal, že jsi byla jiná, že lidi tohle nedělají. Poslouchala. Neomlouvala se. Už nebyla ta, která se omlouvá i za počasí. Neměla potřebu.
Eva volala za tři dny znovu. Výměna další zpráv: teta Milada oznámila, že její noha už do toho bytu nevstoupí. Jitka jen: Dobře. Eva čekala jinou reakci.
Mami, není ti to líto?
Ne.
Vždyť je to rodina…
Evi, teta Milada není moje rodina. Je to příbuzná Pavla. Moje rodina jste ty. A Petr. Přemýšlím o tom, jak spolu žít jinak. Ne o tetě.
Eva řekla hm, pak se začala ptát na zájezd program, ubytování. Malý krůček. Jitka si toho všimla a řekla si, že je to dobře.
Sedmého května balila. Malý kufřík, lehký, ať ho unese sama. Brala jen svoje. Modré šaty také. Ať jedou.
Petr přišel do pokoje, podíval se na kufr, sedl na kraj postele.
Tak ty opravdu jedeš.
Opravdu.
Na sedm dní.
Na sedm.
Soukal si čelo, povzdechl.
Je doma něco do jídla? Já jsem v tom… nešikovný.
Petře, jsi dospělý muž. V lednici jídlo na tři dny, vše hotové, stačí ohřát. Dál si buď uvaříš, nebo objednáš. Zvládneš to.
Díval se na ni. Chtěl něco vyčítat, ale vzdal to. Asi byl i on překvapen, co se v ní změnilo.
Dobře, řekl. Jeď.
Prostě jeď. Bez pěkný výlet, bez dávej na sebe pozor. Ale i bez zbláznila ses. Takže vlastně úspěch.
Zavřela kufr.
Večer volala kamarádka, Helena, znaly se od školy. Helena žije v jiném městě, vídaly se málo, občas volaly, hlavně když se něco dělo.
Paní Horáková mi povídala, že jsi vyhnala všechny z narozenin!
Požádala jsem je, upřesnila Jitka.
Jitko. Jsi borec.
Pauza.
Vážně?
Znám tě třicet let. Vždyť ty jsi táhla všechno a vždycky mlčela. Jsem ráda, že ses konečně…
Hele, nech toho, zasmála se Jitka.
Dobře. Kam jedeš?
Morava. Sama.
Sama! Helena mlčela. Já bych taky chtěla.
Tak jeď.
Můj mě stejně nepustí.
Hele, Heleno, nepustí jsme říkaly v osmi, když nám mamka zakázala ven. V padesáti nepustí znamená, že se bojíš sama.
Helena se rozesmála. Pak zklidnila.
Jsi už jiná, Jitko.
Možná. Nevím. Už mě nebaví být pohodlná.
To nebaví nikoho. Ale ty jsi první, co s tím něco děláš.
Možná nejsem první. Jen o tom nemluvíme. Stydíme se.
Ty se stydíš?
Jitka se zadívala večer z okna. V okolních panelácích svítila okna, tam někde žena myla nádobí, jinde blikala TV, v dalším člověk pendloval sem a tam.
Ne, řekla klidně. Nestydím.
Osmého května Jitka vstala v půl šesté. Petr ještě spal. Uvařila kávu, udělala si chleba na cestu, připravila vše nezbytné. Oblékla si rovnou ráno ty modré šaty. Protože v padesáti si člověk může vzít hezké šaty kdy chce.
Stála v předsíni a dívala se na svůj byt. Tři pokoje, deváté patro, pohled na lípu. Flek na stropě, ručník s kohoutky. Vše známé, všechno její. Ale teď z toho bytu vycházela trochu jiná Jitka než ta, co tu žila doteď. A to bylo skutečné.
Z kuchyně se ozval šramot. Petr vyšel, rozespalý.
Už jdeš.
Ano, čeká mi taxi.
Kývl. Zaváhal. Pak řekl:
Všechno nejlepší, Jitko. Nepopřál jsem ti ten den.
Podívala se na něj. Čtyřiapadesát, unavený obličej, šediny ve vlasech. Člověk, s nímž prožila sedmadvacet let. Nevěděla, co dál bude. Nevěděla, jestli tohle něco změní. Život není seriál, kde týdenní výlet všechno obrátí.
Děkuju, Petře, řekla prostě.
Otevřela dveře a odešla.
Auto už stálo před panelákem. Kufr naložila, sedla si dozadu. Mladý řidič: Na nádraží? Na nádraží.
Brno se probouzelo, ulice ještě v klidu, májové ráno, světlé, svěží. Stromy zářily čerstvou zelení, nebe blankytné, slunce právě vylézalo za střechy.
Na nádraží ruch. Vůně pečiva, hlášení z rozhlasu, lidé s kufry. Našla správné nástupiště.
Vlak přijel načas.
Našla své kupé, sedla si k oknu. Spolucestující příjemná paní, hned nabídla čaj z termosky. Jitka poděkovala, vezme si za chvíli.
Vlak se dal do pohybu.
Brno mizelo za oknem: domy, stromy, garáže. Potom pole, lesy, obzor se rozšiřoval. Přihlížela za sklo a na nic konkrétního nemyslela. Jen tak. Konečně jen tak. Bez plánování, bez počítání, bez starostí, co kdo potřebuje.
Telefon měla v kapse. Mlčel, nebo nemlčel, ale ona se nedívala.
Poprvé pojede do Mikulova. Znojmo četla kdysi o hradbách, zůstaly jí v hlavě.
Paní naproti se zeptala: Jdete daleko?
Jitka se usmála.
Moravský okruh, řekla.
Dobrá věc, kývla paní. Sama?
Sama.
To je odvážné, řekla s respektem.
Ani ne, pokrčila Jitka rameny. Jen už to bylo potřeba udělat.
Vlak se rozjel. Pole, lesy, modré nebe. Sklonila hlavu ke stěně a jen tak zavřela oči. Ne ke spánku. Jen pobejt.
Mobil v kapse zavibroval. Zpráva od Evy: Mami, jsi už ve vlaku, všechno v pořádku?
Napsala: Ve vlaku, dobře, neměj starosti.
Další zpráva od cizího čísla: Dobrý den, tady průvodkyně Barbora, čekám vás v Mikulově s cedulkou. Šťastnou cestu!
Napsala: Děkuji, přijedu.
Schovala mobil. Znovu sledovala krajinu.
Vlak jel dál. Pole, stromy, nebe. Za zády nechávala Brno, deváté patro, flek na stropě, vybledlý ručník, stůl s ubrusem vyžehleným do noci. Před sebou měla Mikulov, staré uličky, vápencové skály, sedm dní, které patřily jen jí.
Nevěděla, co bude, až se vrátí. Jestli si s Petrem vyříkají věci, jestli s Evou bude klid, jestli teta Milada někdy napíše anebo už ne. Nevěděla nic z toho, co přijde, a zvláštní bylo, že ji to poprvé nijak neděsilo. Dřív byla pro ni neznámost vždy ohrožením, nutností vše okamžitě napravovat, vyhlazovat.
Teď je to prostě život.
Který plyne. Neznámý a její vlastní.
Vlak se rozjížděl. Za oknem šuměla Morava: zelená, s bílými skvrnami hlohů, tu a tam modř smaltu. Jitka Novotná koukala do krajiny a říkala si, že až někdo příště pronese Jitko, dones smetanu takovým tím tónem, asi se usměje. A řekne ne.
Tohle malé slovo.
Tři písmena.
Poprvé v životě ho včera použila doopravdy.
Nikdy není pozdě začít se učit.
Nikdy není pozdě žít podle sebe.
