Dost už s tím být pohodlná
Tak jsme domluvené, Jiřinko! cvrlikala teta Světla, lehce si přitiskla papírový ubrousek ke rtům. Ubrousek byl od dortu, který Jiřina Malá sama upekla pro návštěvu, a na papíru zůstala mastná stopa od krému. Pátého května se u tebe sejdeme. Já přinesu svou domácí sekanou a naložené utopence, podle mého osvědčeného receptu, a ty zařiď, prosím tě, něco teplého k jídlu. Přeci jen máš narozeniny! Dorazí důležití hosté, Jirkovi kolegové, samí vážení lidé. Musíme to zvládnout na úrovni.
Jiřina seděla naproti a v ruce držela šálek s čajem, který už dávno vystydl. Dívala se na tetu Světlanu a jen přikyvovala. V hlavě jí běželo, že zítra musí dokončit čtvrtletní uzávěrku, v lednici došlo máslo, manžela Petra pořád trápí záda a bude třeba koupit nový hřejivý náplast. Myslela na všechno, jen ne na to, co teta právě povídala. Ale teta se pořád usmívala a něco rozebírala, upravovala si fialový šátek a pohledem sklouzla k oknu, jako by už mentálně rozmisťovala talíře po cizím stole.
Tak dvacet lidí, spíš víc, rozebírala dál teta. Snaž se, Jiřinko. Ty to umíš. Vzpomínáš na svatbu Aničky? To bylo výborný, všechno se snědlo! Tak teď stejně. Pomůžu ti, neboj. Budu koordinovat.
Zasmála se a její smích zněl krátce, štěkot malého psa.
Jiřina se usmála taky. Protože tak to mělo být. Protože teta je příbuzná zetě Jirky, manžela Aničky, jediné dcery. Protože rodinné hádky se nevedou. Protože vždycky byla taková. Usmála se a přikývla.
Dobře, řekla. Domluveno.
Teta Světlana odjela v půl deváté, nasycená a spokojená. Jiřina za ní zavřela dveře a opřela se zády o rám. V předsíni byl cítit těžký, sladký parfém. Ve vedlejším pokoji tlumeně hučela televize Petr sledoval další díl Rybářů, ani nevyšel hosta pozdravit.
Už je pryč? zavolal, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
Je, řekla tiše.
Co chtěla?
Jiřina zamířila do kuchyně, začala mýt šálky. Voda tekla horká, až pálila, a ona ruce nestahovala.
Bude u nás oslava, oznámila. Pátého května. Tady.
U nás? Jaká oslava?
Moje narozeniny. A Jirka něco slaví s prací.
Z obýváku se ozvalo nesrozumitelné zamručení. Pak zase ticho. Potom znovu vytí televize s rybářskými znělkami.
Jiřina si osušila ruce do utěrky. Byla stará, obrázek kohoutů na okraji už zažloutl, utěrku koupila někdy před patnácti lety na tržišti a pořád ji ještě nevyhodila. Chvíli na ten hadřík hleděla a napadlo ji, že je stejná. Vypraná, vyšisovaná. S kohouty po kraji. Visící na hřebíku a čekající, až si o ni někdo utře ruce.
Rychle tu myšlenku zaplašila a šla prohlédnout lednici.
Za deset dní bude Jiřině Malé padesát let. Hezké kulatiny. Jubileum. Půlstoletí života, z toho tak třicet pět let má jasně v paměti. A z těch třiceti pěti si nevzpomněla na jediné ráno nebo večer, kdy by něco udělala jenom pro sebe. Ne pro manžela, ne pro dceru, ne pro maminku maminka už pět let nežije, ale každou sobotu předtím za ní jezdila a vařila jí boršč. Ani pro tchyni ta bydlela v sousedství a vyžadovala víc pozornosti než malé dítě. Jen a jen pro sebe. Ani jednou.
Pracovala jako účetní ve stavební firmě už dvaadvacet let. Kolegové ji respektovali, šéf si jí cenil, ale povýšení nikdy nepřišlo proč by také? Jiřinu Malou nic nerozhází. Neztěžuje si. Všechno zvládne.
Doma totéž. Petr, padesát čtyři, byl strojař, práci neměl rád, ale vydržel tam, protože do důchodu nezbývalo moc. Doma odpočíval. To znamenalo televizi, telefon, gauč, občas dílnu na chatě. Jídlo vařila Jiřina, uklízela Jiřina, platila složenky protože jí to šlo lépe. Nakupovala, vítala hosty, všechno ona. Petr zásadně nepomáhal, nedělali kvůli tomu už snad ani letmé poznámky. Stalo se to čímsi v pozadí, co už jen šumí na hraně sluchu, až ho přestanete vnímat.
Dcera Anička se vdala čtyři roky zpátky. Její manžel Jirka byl dobrák, pracovitý, avšak s velmi specifickou rodinnou: matka již dávno zesnula, otec zmizel někde na severu, zato teta Světlana, otcova sestra, zastoupila rodinu celou panovačná, hlasitá, zvyklá, že ji opravdu všichni poslouchají, přehlížející tichou povahu Jiřiny. Prostě takovou ji nikdy nerespektovala a spíš v ní probouzela touhu velet.
Anička maminku milovala, ale Jirku milovala přece jen o něco víc tak to má být, říká se. Ale když přišlo na volbu mezi pohodlím matky a klidem manžela, vždy bez zbytečných scén upřednostnila to druhé.
A tak Jiřina Malá žila dál. V třípokojovém bytě v paneláku v BrněLesné, všechny domy stejné, dvorky stejné jen stromy jiné, neb je nikdo nestříhá podle šablony. Žila si a nestěžovala. Komu taky? A proč?
Když teta Světlana odešla, ještě hodinu seděla v kuchyni a počítala, co všechno je třeba koupit a připravit pro dvacet lidí. Seznam byl dlouhý. Výdaje ji vylekaly. Počítala je na rubu starého účtenky, a tehdy poprvé ucítila v hrudi tíhu ne bolest, prostě závaží, jakoby jí někdo položil na prsa cihlu a zapomněl ji sundat.
Zhasla v kuchyni a šla spát.
Dalších devět dní běžela v módu, kterému sama říkala předoslavná dřina. Nejdřív si namlouvala, že je to v pořádku vždyť pomáhá rodině, že oslava se povede a stačí to prostě vydržet. Ale už třetí den bylo jasné, že se vyčerpává víc, než si připouští.
Budila se v šest, musela rozmrazit maso na další den, sestavit nákupní seznam, zavolat do obchodu ohledně rozvozu. V práci do šesti, někdy i déle, protože uzávěrka nepočká. Pak nákup: těžké tašky sklenice, láhve, mouka, maso. Vytáhnout na deváté patro, výtah jel jak se mu zachtělo. Doma postavit něco vařit, rychle uklidit, ulehnout v jednu či dvě, zas vstávat v šest.
Petr vše fyzicky viděl vždyť se v bytě míjeli ale díval se skrz. Jednou se zeptal, jestli chce pomoct. Zvládnu to, odpověděla. Petr kývl, úlevně a s vděkem se vrátil k telefonu.
Anička volala ve středu. Sladce zjišťovala, zda je všechno připraveno, prý teta Světlana se dotazuje na hlavní jídlo a připomíná předkrmy. Ani, nemohla bys vzít aspoň saláty na starost? Je to na mě moc, zkusila Jiřina. Ticho. Potom: Mami, víš, že máme s Jirkou práce až nad hlavu, ale přijdeme ti pomoct prostřít. To znamenalo přeložit hotové jídlo do mísek. Jiřina to chápala nic neřekla.
Dva dny před oslavou myla okna teta Světlana se totiž minule kriticky zmínila o prachu na parapetu. Stála na židli, hadr v ruce, vzpomněla, že naposledy myla okna pro sebe před osmi lety ještě čekávala maminku. Také tenkrát ne pro sebe. Pak pro tchyni. Vždy pro někoho.
Noha jí sklouzla, zachytila se rámy. Srdce bušilo. Chvíli jen seděla na zemi zády ke zdi pod oknem. Bolavá záda, unavené nohy, ševelící v hlavě.
Pomyslela si: Kdybych teď spadla a něco si zlomila, první, co všechny napadne, bude: A co s oslavou?.
Přepadla ji taková hořkost, že se rozesmála. Byl to škaredý smích, až do kašle.
Vstala, domyla okno.
V noci na pátého května spala tři hodiny. Jinak vařila, pekla, krájela, uspořádávala. Francouzské brambory, dva druhy salátů, aspik s rybou, který nikdy neměla ráda, ale teta Světlana ho chtěla. Zelné šátečky protože Petrův bratranec Venca nepovažoval oslavu bez nich za oficiální. Dort upekla předem, piškotový s višněmi jediné, co udělala čistě pro sebe za celý ten shon.
V sedm ráno se osprchovala, oblékla modré šaty, které už dva roky schovávala pro něco zvláštního. Podívala se do zrcadla kruhy pod očima, jež neschovala žádná pudřenka, suché rty, ruce červené od horka a detergentu. Ale šaty jí slušely. Věděla to.
No vida, parádnice, houkl Petr, když šel kolem na chodbu. Fajn.
To bylo vše. Žádné sluší ti to, žádné všechno nejlepší, žádné jak je ti?. Prostě fajn a šel pryč.
Hosté dorazili v poledne. Teta Světlana první, už před půl. Vytáhla z tašky domácí sekanou, litrovou zavařovačku utopenců, bonboniéru. Tu položila jako svůj příspěvek, naložené i sekanou také na stůl, prošla byt, nahlédla do kuchyně, kývla.
Šikovná, Jiřinko, prohlásila přesně jako Petr. Snažila ses.
Pak popadla mobil a začala někam volat.
Ve třináct hodin se sešli všichni. Celkem třiadvacet lidí. Jiřina je spočítala, když si sedli kolem stolů jídelního a dvou přidaných psacích, všechny s naškrobeným ubrusem, co žehlila do noci.
Dívala se po těch tvářích a věděla, že z třiadvaceti jich doopravdy zná sotva šest. Zbytek byli Jirkovi kolegové a známí tety Světlany. Cizinci u jejího stolu, ujídající její jídlo, sedící na židlích půjčených od sousedky paní Štěpánkové ze třetího patra, protože vlastní nestačily.
Tosty zahájil Petrův bratr Venca, povídal dlouho, pletl páté přes deváté, kdejaká historka z devadesátek, co se oslavované vůbec netýkala, ale všichni se smáli. Pak povstal Jirka, zeť. Oslavil maminku stručně: Blahopřejeme Jiřině k jubileu, je to holka šikovná. Všichni přiťukli, vypili. Pak složitě vyprávěl o svém kamarádovi Ludkovi, který také seděl u stolu a měl pracovní úspěchy padala slova, cifry, které Jiřina nechápala.
Teta Světlana měla připravenou řeč. Většinu věnovala Ludkovi, jeho píli, síle, průbojnému duchu, občas zmínila i Jiřinu: A naší domácí taky nezapomeneme, když nám dala pod střechu takový stůl. Všichni se smáli. Znovu se připíjelo.
Jiřina se usmívala. Seděla v čele, jak se to dělá, a s úsměvem zvedala skleničku, děkovala za gratulace. Ale uvnitř jakoby něco nazrávalo. Pomalinku, pod povrchem. Jako když voda před varem jen lehce vibruje, a najednou přijde bod zlomu.
Jiřko, nemáme tu sůl! zavolal někdo z druhého konce.
Vstala, donesla.
Chleba tam taky došel, prosím, ozval se Venca.
Donesla i chleba.
Paní Malá, chybí vidličky, řekla žena, kterou v životě neviděla.
Donesla vidličky.
Pak někdo vyžadoval jiný salám, další potřebovali nové talíře. Teta Světlana chtěla minerálku, na kterou Anička zapomněla a pro kterou musela na balkon do ledničky.
Jiřina neustále pobíhala tam a zpět, sotva si kdy sedla. Její talíř zůstával plný, protože na jídlo nebyl čas.
Jednou se pokusila pronést přípitek. Vstala, zvedla skleničku. Anička vedle ní také. Teta Světlana ale hlasitě spustila další historku o Ludkovi, celá společnost se obrátila k ní. Anička položila sklenku, Jiřina taky. Tost už nevyslovila.
Hosté jedli. Chválili kuchyni. Aspik se rozplývá na jazyku!, Šátečky úžasný!, Jak děláte to maso, že je tak měkké? Jiřina děkovala, vysvětlovala recepty měla z toho radost i hořkost zároveň. Protože chválí jídlo, ne ji. Protože není oslavovanou, je tady jako kuchařka, jako ta, co slouží.
Čas běžel. Venku svítilo květnové slunce, lidé kolem stolu víc rudli, byli hlasitější. Luděk vyznamenával své úspěchy, teta Světlana štěkavě přizvukovala. Petr seděl u druhého konce stolu s Vencou, diskutovali o rybaření nebo autech.
Jiřina šla pro čtvrtou dávku masa. Ruce se jí třásly únavou. Tři hodiny spánku si vybíraly daň, před očima se jí trochu míhalo. Položila pekáč na stůl, rozkládala maso do mísy.
Z pokoje se ozval ostrý hlas tety Světlany, adresovaný s samozřejmostí rozkazu:
Jiřino! Neseš to? A vezmi smetanu, už není!
Ne Jiřinko. Ne prosím tě. Prostě rozkaz jako služce.
Jiřina stála, nad masovou mísou, v tichu kuchyně. Za oknem se houpala větev staré lípy. Na sporáku prázdná konvice.
Uvnitř ní něco cvaklo.
Nebolelo to. Bylo to jednoduché. Jako když vypnete vypínač.
Položila lžíci. Sundala chňapky, pověsila je na hřebík vedle plotny přesně, kam vždycky. Vzala mísu s masem, smetanu z lednice, vešla do pokoje.
Položila vše na stůl.
Narovnala se.
Poslyšte, začala. Potichu, ale zřetelně, pár hostů se otočilo. Poslyšte, prosím.
Teta Světlana stále něco vykládala Ludkovi. Anička matku nechápavě sledovala. Petr ne.
Prosím vás, zopakovala Jiřina, tentokrát nahlas.
I teta Světlana přestala mluvit. Pohled měla naštvaný, jak to mají lidé, kterým někdo skáče do řeči.
Co je? zeptala se zlehka podrážděně.
Jiřina se zadívala na stůl. Vlastní i cizí hosty. Muže, který se konečně podíval, dceru s nepochopeným výrazem, tetu s fialovým šátkem a mastnou tváří nasycené ženy.
Chci říct pár slov, pronesla. Dnes mám narozeniny. Je mi padesát.
No jasně! Gratulujeme! zahalasili z druhého konce, někdo si přiťukl.
Počkejte, zarazila je Jiřina. Počkejte.
U stolu se rozprostřelo ticho. Srdce jí bilo pravidelně, nečekaně klidně. Napadlo ji, že udělala rozhodnutí, kterého si tělo všimlo dřív než hlava.
Posledních deset dní jsem žila režimem, který se dá shrnout jako příprava na cizí oslavu. Spala jsem čtyři hodiny denně. Nakoupila jsem všechno jídlo. Uvařila vše sama. Umývala okna, žehlila ubrousky, půjčila si židle od sousedky. O vše jsem se postarala sama, bez cizí pomoci. A dnes sedím u stolu, který jsem nachystala většinou pro cizí, na slavnost, která se mnou má tolik společného, že mi tu akorát zabírá byt. Neměla jsem žádný tost. Třikrát mě někdo přerušil. Vstávala jsem od stolu osmkrát, zatímco jste jedli. Právě mě někdo požádal o smetanu způsobem, jakým se mluví k personálu.
Ticho. To zvláštní ticho, když všichni cítí, že slyší něco důležitého.
Co prosimtě vyvádíš? ozval se Petr, trochu v rozpacích.
Mami, tiše zamumlala Anička.
Teta Světlana se nadechovala k odpovědi. Jiřina se jí podívala do očí, Světlana vydechla a nic.
Já bych vás chtěla poprosit, pokračovala Jiřina, hlas nezavibroval, a to ji samotnou překvapilo, vezměte si, co jste donesli, a pokračujte v oslavě jinde. Blízko je restaurace U Dvou sousedů, je to tam milé. Ráda vám slavnostní oběd zaplatím. Ale tady, v tomhle bytě, je dnešní oslava u konce.
Pauza, dlouhá tři vteřiny. Pak začal hukot.
Venca cosi zabručel, hosté se rozhlíželi, někdo si oblékal sako. Teta Světlana se napřímila a dlouze se zadívala na hostitelku pohledem, z kterého čišelo: Tohle ti nenechám projít. Ale nahlas mlčela. Vzala tašku, zvedla zbytek utopenců malé ponížení, které Jiřinu kupodivu pobavilo.
Aničkaa přišla až k matce.
Mami, co to děláš, šeptla, je to hrozné teď teta Světlana
Ani, přerušila ji Jiřina tiše, mám tě moc ráda. Ale teď prosím běž.
Dívka se dívala na matku jako na někoho nového. Jiřina v tu chvíli pochopila: správně. Protože žena, která právě stojí a říká běž, prosím, je někdo jiný, než jakou znávala.
Petr šel poslední ke dveřím.
Ty ses zbláznila? zeptal se bez hněvu, skoro překvapeně.
Ne, řekla Jiřina. Spíš jsem konečně přišla k rozumu.
Neodpověděl. Odejít.
Otočila klíčem, chvíli stála ve vchodu v tichu.
To ticho bylo husté, opravdové, jako hodně pozdě v noci nebo brzy za úsvitu, jenže bylo tři odpoledne, květen, venku švitořili vrabci, v přízemí klapl vchod. V bytě byla jen ona a to bylo jako zhluboka si vydechnout po letech zadržovaného dechu.
Prošla do pokoje. Prohlédla si stůl. Maso, saláty, chleba, poloprázdné skleničky. Její talíř zůstal netknutý.
Nabrala si jídlo. Neohřívala. Vzala si vidličku. Šla do kuchyně, protože tam stál její dort. Piškotový s višněmi. Před sebe položila talíř s masem i kousek dortu. Nalila si čaj konečně horký, konvice ještě syčela.
Sedla si.
Za oknem se houpala lípa v květnovém vánku. Lístky ještě maličké, lepkavé, pořád ty první. Jiřina jedla maso. Bylo výborné. Uměla vařit, to musela uznat i teta Světlana aspoň v tom nezahýbala.
Pak si dala dort.
Piškot nadýchaný, višně mírně kyselkavé, krém jemný. S každým soustem pomalá, nikam nespěchala. Nebyl nikdo, kdo by jí říkal Jiřino přines, nikdo, kdo by ji přehlížel. Jen ona a ten dort, který si upekla sama pro sebe.
Jak dlouho už to nezažila?
Neplakala. Myslela, že bude tak to ve filmu má být: smutná hudba, slzy. Ale ne. Bylo to jiné. Tiché, pevné, jako půda pod nohama. Jako že na tom, co pod vámi stojí, můžete opravdu zůstat stát ne na něčem, co zmizí, když někdo třeba jen přešlápne.
Mobil si nevzala dvě hodiny. Pak přece.
Zpráv byla hromada. Anička psala třikrát: Mami zavolej, Mami nerozumím, co se stalo, Jsi v pořádku? Petr: Nebylo to hezké. Teta Světlana nic, překvapivě. Nějaká neznámá čísla, zřejmě další hosté. Paní Štěpánková: Jiři, kdy vrátíš židle?
Odpověděla jen paní Štěpánkové: Zítra je donesu, omlouvám se.
Aničce: Jsem v pořádku. Neboj. Zítra si zavoláme.
Petr: nic.
Potom uklidila stůl. Bez spěchu, beze zlosti. Jídlo dala do krabiček do lednice, talíře namočila, vynesla odpadky, složila ubrus, židle vrátila paní Štěpánkové otevřela v županu, mlčky převzala, neptala se. Chytrá žena.
Naložila se do vany dlouho, s pěnou, s teplou vodou. Dívala se do stropu, kde zůstalo zažloutlé kolečko po staré vlhkosti, kterou chtěli s Petrem už tři roky zamalovat. Nezamazali. Pomyslela si: odkládat zatírání fleku a odkládat svůj život je vlastně totéž.
Petr přišel v deset. Slyšela jeho klíč, boty, vstoupil do ložnice, stál ve dveřích. Ona byla v posteli s knihou.
Rozumíš, co jsi provedla? zeptal se.
Rozumím.
A?
A nic. Rozumím.
Teta Světlana Jirka bude z toho dusno. Myslela jsi na to?
Ano, Petře. Jsem unavená. Zítra promluvíme.
Stál tam chvíli, odešel spát do obýváku, jak to dělal, když se pohádali. Nesla za ním. Zhasla. Usnula.
Spala deset hodin. Poprvé za dobu, co si pamatuje.
Ráno šestého května bylo obyčejné: slunce mezi závěsy, vrabci, vůně kávy, nastavené na časovači. Vstala, dala si kávu, chléb. Petr ještě spal, z obýváku zněl jeho pravidelný dech.
Otevřela notebook.
Ani nevěděla proč: chtěla se mrknout na předpověď počasí. Uprostřed lišty však zůstalo okno s výlety cestovka, na niž klikla omylem měsíc zpětně, to když hledala něco úplně jiného. Zájezd po trase PrahaČeský KrumlovTelčKutná HoraLitomyšl. Osm dní, malá skupina, autobus, snídaně a odborný výklad. Prohlížela obrázky: bílé kostely nad řekou, křivolaké uličky, květnové slunce na kamenech. Nikdy tam nebyla. Vždycky chtěla. Petr podobné cesty nesnášel: Na co courat, radši na chalupu. Chalupu dřeli každé léto, dvacet let brambory, záhonky, sauna.
Zavolala do cestovky v devět, hned jak otevřeli.
Dobrý den, dívala jste se na zájezd po jižních Čechách? ozval se milý ženský hlas.
Ano, řekla Jiřina. Máte volné místo?
Na čtrnáctého máme ještě poslední. Jedno.
To stačí. Právě to hledám.
Zaplatila zálohu 10 000 korun kartou rovnou po telefonu. Potom chvíli seděla s mobilem v klíně a koukala do světla. Bylo v ní ticho. Ne radost, ne strach jen klid. Jako když konečně uděláte správnou věc a víte to v celém těle.
Volala Anička. Její hlas byl křehký, jako když chodíte po ledu.
Mami, ahoj. Jak ti je?
Dobře, řekla Jiřina.
Mami, musíme si promluvit. Teta Světlana je naštvaná. Jirka špatně nese, co se stalo. Je to je to zvláštní.
Vím.
Mohla bys tetě zavolat a omluvit se? Uklidnila by se, bylo by to
Ne, Ano.
Pauza.
Cože?
Nebudu se omlouvat za to, že jsem požádala hosty odejít z mého bytu na své vlastní narozeniny.
Ale mami
Ani, počkej Jiřina objala dlaněmi šálek, byl teplý. Chci ti něco říct a prosím tě, abys mě jen chvíli poslouchala. Ne jako dcera, která spoluprožívá manželovo a tetino rozmrzení poslouchej mě jako mě.
Anička mlčela.
Včera mi bylo padesát. Prožila jsem ten den jako služka na cizí oslavě. Byla jsem tak unavená, že se mi třásly ruce, ani jsem nejedla, nikdo si nevzpomněl mi popřát, několikrát mě někdo oslovil rozkazovacím tónem. A co mě překvapilo nejvíc? Že jsem to sama dovolila. Sama jsem si ten stůl rozložila, pozvala si domů cizí lidi, dvacet let jsem žila tak, že nikoho nenapadlo se ptát, jak se mám protože jsem nikdy nedala důvod si myslet, že by to pro mě byla otázka.
Zastavila. Zvenku projížděl autobus. Holub přistál na parapetu, zahleděl se dovnitř a odlétl.
Mami v jejím hlase bylo něco jemného, ne obrana, spíš opravdová blízkost asi máš pravdu. Je to prostě zvláštní.
Já vím. Je to zvláštní i pro mě.
Takže budeš taková napořád?
Jiřina se usmála.
Netuším, jak napořád. Ale koupila jsem zájezd.
Zájezd?
Jižní Čechy, osm dnů. Odjíždím čtrnáctého.
Dlouhé ticho.
Sama?
Sama.
Mami řekla Anička potichu.
Aničko, je to poprvé, co jsem si v životě naplánovala něco sama pro sebe. První za padesát let. Možná je na čase.
Anička na to neuměla nic říct. Pak se stydlivě zeptala na trasu a ubytování. Malý, ale velký krok. Jiřina to ucítila a v klidu vyprávěla.
O svém plánu řekla Petru u oběda. Přišel do kuchyně, zrovna krájela zeleninu do polévky. Řekla mu to naprosto klidně: zájezd, čtrnáctého, osm dní, jižní Čechy.
Díval se dlouho.
A mě ses nezeptala.
Ne.
Jak tomu mám rozumět?
Jak chceš, Petře.
Jiřino, jsi vůbec v pořádku? Neměla bys?
Ochutnala polévku. Přisolila.
V pořádku. Polévka za dvacet minut.
Vyšel zpět do bytu. Chvíli tam chodil, pak ticho. Zapnul televizi. Život šel dál.
Další dny nebyly lehké. Petr často mlčel, jindy vybuchl. Říkal, že blázníš, že dřív jsi nebyla taková, že normální lidi tohle nedělají. Jiřina naslouchala. Neomlouvala se. Neobhajovala což bylo nové, protože dřív se omlouvala za vše. Teď už ne.
Anička zavolala zase za tři dny. Sdělovala, že teta Světlana vzkázala, že už do toho bytu překročit nohou nebude. Jiřina jen řekla: Dobře. Anička čekala jinou reakci, byla z toho nejistá.
Mami, to ti není líto?
Ne.
Ale je to přece rodina
Ano, teta Světlana není moje rodina. Je příbuzná Jirky. To není stejné. Moje rodina Jiřina se na chvíli zastavila, moje rodina jste ty. Petr. A přemýšlím, jak začít žít jinak. Teta Světlana už ne.
Anička zamručela hm a chvíli byla ticho. Pak se zajímala na zájezd, trasa, hotely. Byl to malý krok Jiřina to vnímala a odpovídala.
Třináctého května, den před odjezdem, balila kufr. Malý a lehký, aby ho unesla sama. Věci jen své. Šaty vzala modré také. Proč by ne ať cestují.
Petr přišel, zůstal stát ve dveřích, sedl si k ní na postel.
Takže ty fakt jedeš, neptal se, jen konstatoval.
Ano. Osm dní.
Vytřel si čelo.
Bude aspoň co k jídlu? Já moc neumím
Jiřina se usmála: Petře, jsi dospělý muž. V lednici máš na tři dny, všechno připravené, jen ohřát. Dál si buď něco uvaříš, nebo objednáš. Zvládneš to.
Dlouze se na ni díval viděla, že by rád vybuchl, ale zadržel to. Možná pohledem, možná změnou, kterou na ní poznal. I pro Jiřinu bylo nové, jak moc se v ní něco za těch pár dnů změnilo.
No tak jeď, řekl nakonec. Bez hezkého výletu, bez dávej na sebe pozor, ale ani bez výčitek. A i to bylo něco.
Kufr zavřela.
Večer zavolala kamarádka, Gábina, znaly se od školy. Gábina žila na druhém konci Brna, vídaly se málo, volaly jen v krizích.
Paní Štěpánková mi říkala, žes na svých narozkách všechny vyhodila.
Našla jsem odvahu poprosit, aby odešli.
Jsi fakt dobrá.
Pauza.
Vážně?
Hele, znám tě třicet pět let. Vždycky sis nechala všechno naložit. Teď jsem fakt ráda.
Gábi, prosím tě, nebuď patetická, zasmála se Jiřina.
Dobře. Kam jedeš?
Jižní Čechy. Sama.
Sama! Vždycky jsem tam chtěla.
Tak jeď taky.
Ten můj mě nepustí.
Gábi, povzdychla Jiřina, nepustí je v osmi letech, když tě máma drží doma. Ve padesáti? To když sama nechceš.
Gábina se rozesmála. Pak byla chvilku tichá.
Jsi jiná, Jiřko.
Možná. Spíš už mě nebaví být pohodlná pro všechny.
Každý je jednou. Ale ty jsi první, co s tím něco dělá.
Možná nejsou první. Jen o tom nemluvíme. Stydíme se.
A ty se stydíš?
Jiřina se podívala z okna. Venku večer, v sousedních oknech se svítilo, v jednom žena myla nádobí, v druhém blikala televize, ve třetím někdo přecházel tam a zpátky.
Ne, řekla tiše. Nestydím.
Čtrnáctého května Jiřina vstala v půl šesté. Petr spal. Připravila kávu, vzala sendvič na cestu, zkontrolovala doklady. Oblékla modré šaty hned ráno, proč ne. Protože v padesáti můžete klidně vstát v šatech ve čtvrt na šest, když se vám chce.
Stála v předsíni, dívala se na vlastní byt. Tři pokoje, deváté patro, pohled na lípy. Skvrna na stropě. Utěrka s kohouty. Tak známé, tak pohodlné, tak domácké a odcházela z bytu o něco víc sama sebou, než kdy byla.
Zvuk z kuchyně. Petr přišel v tričku, vlasy rozcuchané, popelavé. Pohled na ženskou s kufrem v předsíni.
Už jdeš.
Ano, taxi čeká.
Kývl. Vrtěl se. Nakonec řekl:
Všechno nejlepší k narozeninám, Jiřko. Minule jsem to neřekl.
Podívala se na něj. Padesát čtyři let, unavená tvář, šedivé vlasy. Muž, se kterým prožila dvacet sedm let. Nevěděla, co bude dál mezi nimi. Nevěděla, co bude po návratu. Jestli se něco změní život není seriál, kde se vše přemění během osmi dní.
Děkuji, Petře, řekla prostě.
Otevřela dveře a šla.
Taxi stálo už na parkovišti. Kufr naložila, posadila se dozadu. Mladý řidič: Na nádraží? Na nádraží.
Brno se probouzelo. Ulice prázdné, málo aut. Květnové ráno, chladné, svítivé. Stromy v čerstvém listí, zelené tak, že bolelo koukat. Jiřina hleděla z okna, dlouho si nevšimla, jak je svět krásný. Listy, modré nebe, slunce, co právě vstává.
Na nádraží byl hluk, smíšený puchem pečiva a hlásičem. Lidé s taškami, cestovní vřava. Našla svůj vlak, správný nástup.
Vlak přijel načas.
Našla kupé, místo u okna, dole dobré. Cestovali s ní samí starší lidé, hned ji pozdravili. Paní naproti vysunula termosku s čajem, nabídla. Děkuji, zatím ne.
Vlak se rozjel.
Brno mizelo za oknem domy, stromy, garáže. Pak se otevřelo pole, lesy, nebe. Jiřina se dívala ven a nemyslela na nic konkrétního. Jen tak. Jen tam byla.
Mobil byl potichu. Nebo ne, neřešila to.
Myslela na to, že třeba Telč nikdy neviděla. Že v Českém Krumlově říkají, že tamní kláštery člověka uhranou. Litomyšl, prý nejlepší muzeum na východ od Prahy. Četla o tom dvacet let zpět a pamatovala si.
Dvacet let čekala. A teď jede.
Paní naproti se naklonila: Jedete daleko?
Jiřina se pousmála.
Jižní Čechy.
To je ale odvaha. Sama?
Sama.
To smekám, uznala paní jízdě.
Já bych to spíš nazvala že už bylo načase.
Vlak zrychloval. Pole, lesíky, modré nebe, bělavá oblaka. Otočila hlavu a na chvíli zavřela oči. Ne ke spánku jen tak. Jen být.
Telefon zavibroval. Zpráva. Anička: Mami, jsi v pořádku? Jsi už ve vlaku?
Odpověděla: Jsem ve vlaku, vše v pořádku. Neboj.
Další sms, tentokrát z neznámého čísla. Dobrý den, já jsem vaše průvodkyně Kateřina, čekám v Českých Budějovicích s cedulí. Krásnou cestu!
Napsala: Děkuji. Těším se.
Opět odložila telefon, zadívala se ven.
Vlak mířil vpřed. Pole, nebe, lesy. Vzadu zůstal brněnský panelák, modrá utěrka, stropní skvrna, stůl s nažehleným ubrusem. Před ní byly Krumlov, Litomyšl, neznámá skupina, osm dnů, které patří jen jí.
Nevěděla, co bude, až se vrátí. Jestli si s Petrem promluví, nebo to přejde do mlčení. Jestli se s Aničkou lépe dohodnou. Jestli teta Světlana napíše nebo už nikdy. Netušila, co život vlastně přinese a to ji už neděsilo. Dřív se každé neznámo rovnalo hrozbě, chaosu, nutnosti věci řídit a uhladit.
Teď to byla prostě součást života.
Který šel dál. V neznámu. Její vlastní.
Vlak burácel krajinou Moravy: zelenou, s bílými skvrnami bříz na kraji lesů. Jiřina Malá se dívala ven a uvědomila si, že příště, až jí někdo řekne zaskočíš s tím tónem personálu, asi se usměje. Dvořile. A řekne ne.
To malé slůvko.
Tři písmena.
Vyslovila je včera poprvé v životě doopravdy.
Nikdy není pozdě to začít.
