PŘEDTUCHA NEŠTĚSTÍ
Alžběta se uprostřed noci probudila a už až do rána nezamhouřila oka. Jestli ji děsil nějaký špatný sen, nebo byla jen pohlcena zvláštními obavami, sama netušila. Najednou jí na srdci ztěžklo, slzy se jí samy draly do očí a ona netušila, proč. Špatně se jí dýchalo a jako by nad ní visel temný stín, strašlivá předtucha blížícího se neštěstí ji úplně ochromila.
Přistoupila ke kolébce, kde klidně spal její synáček Matyáš. Ve spánku se usmíval a roztomile mlaskal pusinkou. Alžběta mu upravila peřinku a tiše odešla do kuchyně. Venku byla tma, že by se dala krájet.
Alžbětko, zase nemůžeš spát? zazněl za ní hlas jejího muže Pavla.
Zase je to tady… Vůbec nevím, co se se mnou děje, Pavle, odpověděla tiše.
To bude ta slavná poporodní deprese, zkusil Pavel zažertovat.
Tak nevím, Matyáškovi je už skoro půl roku, žádnou depresi jsem předtím neměla proč až teď?
To víš, hormony, nervy! Neboj, všechno se srovná!
Já mám ale hrozný strach, Pavlíku, zašeptala a přitiskla se k němu.
Neboj se, všechno bude dobré, objal ji Pavel.
O tři týdny později Alžbětu pozvala obvodní dětská lékařka na kontrolu po půlroční preventivní prohlídce. Matyáš oslavil půl roku, vše provedli podle pokynů, dali krev a absolvovali vyšetření odborníků. Telefonát od sestřičky ji ale zarazil.
Stalo se něco? zeptala se.
Alžběto, hlavně nepanikařte, paní doktorka vám vše vysvětlí, ujistila ji sestřička.
V čekárně bylo jako obvykle plno, a Alžbětou znovu zmítala nervozita. Když byli konečně pozváni do ordinace, byla úplně napjatá.
Posaďte se, pronesla lékařka tiše. Paní Alžběto, potřebuji Vám něco říct. Nelekejte se, ale musíme udělat další testy.
Co se stalo? vydechla Alžběta a najednou jasně cítila, že její zlé tušení nebylo plané.
Matyáš má špatné výsledky. Počet bílých krvinek je vysoko nad normu, i jiné hodnoty nejsou v pořádku. Musíme krev odebrat znovu, nejlépe ve specializovaném oddělení.
Kde to je? zeptala se tiše.
V krajském onkologickém centru, odpověděla doktorka.
Jak se Alžběta dostala domů, si vůbec nevybavovala. Její muž už seděl doma vzal si volno, jakmile od ní dostal zprávu.
Alžběto, co se děje? zeptal se hned.
Slzy jí tekly po tvářích, ani si to neuvědomovala: Posílají nás na vyšetření do onkocentra, zašeptala zlomeně.
Třeba to nic nebude, vždyť je to jen vyšetření, snažil se ji uklidnit Pavel.
Ale já vím, že to nebude jen vyšetření, vzdychla vyčerpaně, já to cítila! Nedokázala jsem pochopit proč, ale věděla jsem, že se něco stane.
Alžběta sevřela syna do náruče a rozplakala se naplno. Matyáš se ve spánku zamrvenal vůbec ještě netušil, co se v jeho životě chystá.
Akutní leukémie, konstatoval starší lékař po zhlédnutí výsledků, musíme začít s léčbou co nejdřív.
Alžběta byla na dně. Nemohla pochopit, že něco takového potkalo právě jejich rodinu. Chemoterapii prováděli bez její přítomnosti, Matyáš byl na JIPce, a ona jen seděla za dveřmi a doufala.
Jděte domů! domlouvala jí službu konající sestřička. K synovi vás dnes stejně nepustíme!
Nemůžu. Co bych doma dělala bez něj?
Alžběta a Pavel jsou manželé osm let. Dlouho se jim nedařilo mít dítě, absolvovali vyšetření, ale nic se nenašlo. Až osmý rok společného života přišla vytoužená radost. První měsíce těhotenství byly pro ně oba tím nejšťastnějším i nejtěžším obdobím Pavel ji nosil skoro na rukou, nic nesměla zvedat, poslední měsíc dokonce strávila v nemocnici, protože hrozil předčasný porod. Přes všechno to ale zvládla a před půl rokem se jim konečně narodil syn. Dali mu jméno po Pavlově tatínkovi, který před lety přišel o život při autonehodě.
Alžběto, říkala jsem ti, že se nesmí dávat dítěti jméno po nedobrovolně zemřelém! kárala ji babička.
Babi, to jsou jenom pověry, mávla tehdy rukou Alžběta. Byla šťastná a nic jí to nemohlo zkazit
Teď seděla u postýlky, kde ležel vyčerpaný, pohublý Matyášek. Tvářičky mu zbledly, pod očima měl tmavé kruhy. Alžběta plakala a slzy ani nevytírala. Do izolace ji pustili až po scéně s primářem, striktně kvůli riziku infekce Matyáš měl téměř rozpadlou imunitu. Ale ona už nemohla být bez syna proplakala dny před JIPkou, až jí nakonec dovolili být s ním. Chlapec spal, a ona se nemohla vynadívat.
Takové operace u nás neděláme, prohlásil druhý den primář MUDr. Karel Kříž.
A kde je dělají? zeptala se Alžběta odhodlaně.
V Izraeli. Tam je šance malého zachránit. Ale stojí to spoustu peněz.
Seženeme je. Prosím vás, nachystejte všechny potřebné zprávy.
Dokumentace byla odeslána do izraelské kliniky specializované na leukémie. Odpověď byla kladná byli ochotni Matyáše operovat, cena však přesahovala 7 milionů korun.
Alžběto, i kdybychom prodali byt i auto, nemáme čtvrtinu té sumy! povzdechl Pavel. Už jsem dal inzeráty, ale to není tak rychlá věc.
Nemáme víc než dva měsíce, plakala Alžběta. Musíme něco vymyslet.
Na operaci sbírali peníze všichni v práci Alžběty i Pavla, místní dobročinný fond, obchody, i jejich známí. Část poskytl městský úřad, část zajistili dobrovolníci. Sehnali něco přes půlku. Čas neúprosně běžel.
Alžběto, jeďte už, rozhodl Pavel, co ještě získám, pošlu průběžně! Třeba najdu kupce na byt.
Celá ves otci posílali povzbuzení, ale suma byla nad možnosti všech.
Po klimatizovaném papírování Alžběta odletěla s Matyášem do Izraele. Peněz měli málo. Matyáš podstupoval vyšetření a přípravu na operaci, o zbytku sumy Alžběta raději nepřemýšlela. Doufala v zázrak. Za měsíc měl Matyáš oslavit první narozeniny.
Na pokoji vedle ležela i jiná maminka, také s malým synkem, tříletým Tomáškem. Byly krajankami z blízkého města. Stanislavě se podařilo sehnat finance, ale Tomášek měl nemoc už v pokročilé fázi a operaci mu stále odkládali.
Nebreč! utěšovala Stanislava Alžbětu. Všechno dopadne dobře! Ještě půjdeš s Matyášem do cirkusu i do zoo byli jsme tam loni, Tomáškovi se tam tak líbili medvědi, půl hodiny je pozoroval. Ještě jsem nevěděla, že je nemocný. V zoo mu poprvé tekla krev z nosu nemohla jsem to zastavit. A pak znovu a znovu… Až později jsme šli do nemocnice. Třetí stádium, jak jsem si dřív nevšimla!
Stanislavo, to bude dobré. Ještě všichni půjdeme jednou do zoo! uklidňovala tentokrát Alžběta ji.
Ale já to cítila, že je něco špatně! Tomášek hubnul, nejedl, pořád průjmy! Proč jsem hned nespěchala? To já za to můžu! I máma mi říkala, že je něco špatně! Ale já tomu nevěřila! Stanislava se rozplakala. Alžběta nevěděla, jak ji utěšit jaká slova tu pomohou?
Za pár dní se Tomáškovi přitížilo a odnesli ho na JIP. Stanislava seděla na chodbě u dveří a plakala.
Stanislavo, pojď si lehnout, domlouvala jí Alžběta.
Musím tu být! Tomášek to cítí! Jsem tu s ním, má tak klid!
Stejně ví, že jsi tady pojď.
Ale Stanislava nehnula ani brvou. Sestřička jí píchla uklidňující injekci: už neplakala, jen prázdně hleděla a čekala. Doufala v zázrak.
Večer volal Pavel. Alžběta chovala Matyáše a uspávala ho. Každou minutu si užívala naplno nevěděla, kolik jim těch společných ještě zbývá.
Alžběto, poslal jsem ti sto tisíc, řekl Pavel, chvíli teď další nemám. Dnes byli na bytě mladí, snížil jsem cenu, slíbili, že se ozvou.
Dobře, odpověděla tiše.
V tom najednou z chodby zazněl zoufalý výkřik. Telefon jí vypadl z ruky. Matyáš se probudil a rozplakal, Alžběta ho pohladila, syn zívl a znovu usnul. Položila ho do postýlky a vyběhla na chodbu. Už tušila, co se stalo, ale nechtěla tomu uvěřit. Stanislava klečela před JIP a bezmocně plakala. Kolem ní pobíhaly sestřičky a snažily se jí něco podat, chtěly jí píchnout další uklidnění. Ale ona jen křičela zoufalstvím. Alžběta nikdy neviděla tolik bolesti v očích. Všechno pochopila.
Stanislavo, musíš to zvládnout, plakala s ní, objala ji, musíš žít i za Tomáška!
Na co teď žít? Můj syn je pryč! Já za to můžu! Jak s tím mám žít? Stanislava se třásla v náručí Alžběty.
Alžběta s ní zůstala, dokud ji sestřičky neuvedly do pokoje.
Ať si odpočine, řekl roztrpčeně lékař. Plakat může později.
Tu noc Alžběta nespala. Seděla u synovy postýlky a dívala se na něj. Chtěla si ho prohlédnout a pamatovat na všechno, co doteď prožili.
Druhý den za ní Stanislava přišla. Už neplakala. Přes noc jako by zestárla o deset let a v očích měla prázdno. Dlouho se beze slov objímaly.
Ať to u vás dobře dopadne! zašeptala nakonec Stanislava. Vy máte naději Využijte ji. Já teď musím zařídit pohřeb devátý den, čtyřicátý Pak postavím pomníček… setřela si slzy a podala jí zalepenou obálku. Přečti si ji, až odejdu, víc nezvládnu říct!
Dobře, přikývla Alžběta.
Když Stanislava odešla, zůstal v pokoji tíživý smutek. Matyáše odvezli na procedury.
Alžběta rozlepila obálku:
Milá Alžběto! Ze srdce ti přeji, aby Matyáš žil. Ať roste i za mého Tomáška, učí se, radostí prožívá každý den, hraje fotbal a jezdí na lyžích. A hlavně, zajděte, prosím, do naší zoo a pozdravujte ode mě toho velkého černého medvěda! Do obálky jsem dala peníze na operaci. Tomášek je už nepotřebuje, ať pomohou Matyáškovi vyzdravět!
Alžběta brečela. Plakala štěstím i bolestí: teď měla peníze na synovu operaci, ale přišlo to za příliš velkou cenu
Pavle, nemusíš už prodávat byt, říkala druhý den do telefonu. Budem se mít kam vrátit!
A co peníze? divil se Pavel.
Už jsou. Všechno dobře dopadne!
Pavel poprvé za celou tu dobu ucítil v jejím hlase naději něco, co mu konečně vrátilo víru, že všechno bude zase dobré. A Alžběta tomu byla jistá.
Operace proběhla hned po Matyášových prvních narozeninách. Všechno dopadlo dobře, prognóza byla příznivá. Po nějaké době mohla být Alžběta se synkem na pokoji, i když je čekal měsíční karanténní režim a dlouhá rehabilitace. Ale to už byly drobnosti. Hlavní bylo, že operace se povedla a stav se zlepšoval.
Matyáš ožíval: začínal se zajímat o hračky, pomalu jedl, dokonce se poprvé usmál. Když poprvé ze sebe vypravil něco jako máma, Alžběta se rozplakala vděčností. Stal se zázrak.
Medvěd! ukazoval prstíkem na obrovského černého tvora v kleci.
Ne medvěd, ale medvěd! smála se Alžběta.
Navštívili plzeňskou zoo, přesně tu, kde Tomášek kdysi tolik obdivoval medvěda.
Pozdravuj tě, medvěde, od Tomášky! zašeptala k medvědovi Alžběta.
Matyáš běhal a smál se, jedl zmrzlinu a vezl se Pavlovi na ramenou, s úžasem sledujíc zvířata. Jeho svět byl zase plný radosti a výletů. Nemocnice zůstala snad daleko v minulosti, a jen někdy, když se Alžběta v noci probudila, šla se podívat k synově postýlce a poslouchala jeho klidný dech. Nevolala už žádnou předtuchu. Před nimi byla celá nová životní kapitola pro Matyáše i za chlapce, který mu dal svou šanci.
