Před týdnem jsem po dlouhých letech znovu spatřila svou první lásku bylo to na pohřbu jeho manželky a od té doby mám pocit, že se ve mně všechno převrátilo naruby. Je mi čtyřicet, už dva roky rozvedená, mám dvě děti. Myslela jsem, že už mám všechny kapitoly lásky dávno uzavřené, že mě už v srdci nic nemůže překvapit. Ale stačilo ho znovu zahlédnout a zjistila jsem, že některé příběhy se doopravdy nikdy nedají úplně uzavřít.
Bylo mi sedmnáct, když jsme spolu chodili. On byl tehdy první kluk, kterého jsem milovala doopravdy. Taková ta láska, co bolí až na hrudi, kvůli které píšete dopisy a malujete si společnou budoucnost. Jenže moji rodiče ho nikdy nepřijali. Říkali, že se nevyučil, že je automechanik, že nemá žádné ambice, a že já si prý zasloužím víc. Ten tlak byl tak silný, že jsem to prostě vzdala. Nerozešla jsem se s ním ze své vůle, ale protože jsem byla dotlačená okolnostmi. Krátce nato mě rodiče poslali do Brna na školu a začala jsem žít úplně jiný život.
Čas plynul. Dostudovala jsem, provdala se, narodily se mi děti a s manželem jsme si vybudovali domov. Zvenku vypadalo všechno v pořádku, ale manželství nám nevyšlo a rozvedli jsme se. Po rozvodu jsem se vrátila i s dětmi zpátky do rodné vesnice u Litomyšle. Začala jsem se vídat s lidmi ze školy, navazovat stará i nová přátelství ale s ním jsem se nikdy nepotkala. Nikdy jsem se na něj neptala. Nevím, jestli ze strachu, ze studu, nebo prostě proto, že jsem tušila, že znovu otevřít ten příběh by mohlo bolet.
Až do minulého týdne. Napsala mi známá: Slyšela jsi o Martinovi? Nechápala jsem nejdřív, koho myslí. Pak mi řekla, že jeho žena zemřela a že kolegové vybírají na věnec a chystají se mu zahrát na rozloučenou. Zeptala se mě, jestli nepotřebuju přispět nebo jestli chci přijít na pohřeb. Dlouze jsem zírala do telefonu a nevěděla, co odpovědět.
Nakonec jsem na pohřeb šla. Sama nevím proč zdálo se mi, že prostě musím. Když jsem ho tam viděla stát u rakve, jak má unavený obličej a zarudlé oči, měla jsem pocit, že se uvnitř vše otřáslo. Nebyl už tím sedmnáctiletým klukem, ale pořád to byl on. Pohlédli jsme si do očí napříč celou kaplí. Nepolíbili jsme se, ani jsme se neobjali. Jen letmý pohled a najednou bylo všechno vzhůru nohama.
Od té chvíle na něj nemůžu přestat myslet. Vracím se k tomu, co jsme kdysi měli. Přemýšlím, co jsme mohli mít, kdybych nebyla tak poslušná. Cítím se provinile, že to všechno vyplouvá právě teď, když prožívá svůj smutek. Ani ho nechci kontaktovat, nechci v něm vyvolávat rozpaky a ještě víc zamíchat jeho pocity. Na sociálních sítích se nesledujeme, už jsme spolu roky nemluvili. Všechno se odehrává jen v mé mysli a v srdci.
A tak tady sedím, žena ve středním věku se dvěma dětmi, uspořádaným životem a přitom se zas cítím jako naivní sedmnáctiletá dívka, co ji poprvé zasáhla láska. Nevím, jestli je to jen nostalgie, nebo smutek po tom, co jsme tehdy nezažili, nebo prostě první láska v člověku zůstává, i když si myslí, že už je dávno pryč.
Co byste mi poradili? Potřebuju radu Možná mě znovu potkání s minulostí naučilo, že některé příběhy si neseme v sobě celý život a není ostudou po nich občas zatoužit. Důležité ale je žít tady a teď a přijímat život takový, jaký je, se všemi jeho neuzavřenostmi. Minulost je součástí nás ale skutečný život je dnes.
