Prázdná existence Boženky
Sníh už nepálil na bosých chodidlech Božena je necítila už vůbec. Jen vítr řezal, jak bičem, do tváře, paží a šíje, probíjel až do slabé hrudi schované jen pod noční košilí. Šedivé vlasy, napěchované sněhem, těžkly jako rampouchy. Prudká fujavice kvílela a bili do ní, že Božena už dávno nevěděla, kam vůbec kráčí, zabloudila na vlastním dvorku. Oporu hledala v ledových starých prknech plotu, pažemi objala hrudník a začala skučet do tmy:
Kéž už umřu! Vem si mě, Pane Bože Kéž už
Ta noc by ji jistojistě měla na svědomí, zmrzla by k smrti, kdyby ji nenašla sousedka Alena. Šla tehdy krmit krávu, jestli už nezačala rodit! Alena viděla, že Boženina chalupa má otevřené dveře a světlo uniká škvírou.
Božka! Co tam děláš, v tý tmě, prosím tě?!
Božena stála v koutě svého dvorku, schovaná stromy a ničivou vánicí, zavřenýma očima stále tlačila stejná slova: umřít, umřít!
Alena přeběhla dvůr, vlezla brankou až na Boženin dvorek.
Božko, kde jsi! Boženo! No tak!
Kdyby i chtěla, odpovědět Božena nedokázala. Zabolela, sjela ztuhlá po plotě k zemi a zabořila rozcuchanou, šedivou hlavu do dlaní, rameny se vytřásla. Po propadlých tvářích tekly slzy. Pak ji někdo zvedal, pokoušel se ji táhnout, ale tělo ztuhlo do ledové strnulosti.
Ach ty hloupá ženská! Já hned přijdu! pronesla Alena a pelášila pro manžela. Společně pak vytáhli Boženu do tepla.
Od té noci Božena ležela doma. Druhý den ráno přišla mladá zdravotnice Kristýna, překvapená, že v devadesáti jednom letech není nemocná žádným zápalem, jen má zmrzlé nohy. Sklonila se a říká:
Paní Boženo, do nemocnice byste měla. Zavoláme sanitku?
Starucha smutně pohlédla na dívčiny tmavé vlasy, rozkošné tváře zbarvené od mrazu, a zavrtěla hlavou.
Nikam nechci, tady zůstanu. Jen čas se mnou neztrácej, holka zlatá, nic nechci. Jdi s Bohem.
Ležela pak takhle dva týdny. Proč vlastně tu noc vylezla ven, bosá a v košili? Všichni říkali, že je to její hloupost, ale Božena v tom cítila zvláštní, osudový tah. Večer předtím seděla na posteli a za slabého světla elektrické lampičky párala starou pletenou ponožku. Šikovné prsty dělaly samy; mysli už byla daleko odsud. Oči zůstaly zahleděné do zdi. Usmívala se strašidelně, pro něco vzdáleného pro vzpomínky.
V jejím životě nebylo nikdy nic dobrého. Jen práce a nouze, jediné světlo uprostřed mraku strádání krátký záblesk lásky.
Jmenoval se Hynek.
Hynku Hynčku šeptala stařenka polorozechvělými rty a usmívala se ještě šíleněji.
Stávalo se jí, že se propadla do snu či polospánku jak jde loukou za les, kde kdysi končil panský dvůr. Božena hledí do dálky, stíní si oči proti slunci. Čeká, čeká. Slíbil přeci, že přijde. Uvnitř sevření mezi strachem a nadějí. A nakonec v lehkém oparu žita mužská postava. Běží za ním, šťastná jako nikdy, volá: Hynku! Hynku!
S těmito představami usnula. Uprostřed noci ji cosi probudilo, znepokojená zašmátrala po dece. Nakoukla z okna a venku zuří sněhová bouře. Odkopla přikrývku, vztáhla ruce vpřed a v šeru bloudila ke dveřím.
Hned jsem zpátky, jen rychle
Bosá vyšla ven, naprosto bez rozmyslu. Do bílé vánice nad vesnicí zírala s rukou napřaženou, jakoby prosila:
Hynku
Mráz pálil celé tělo, až se chvělo vnitřnostmi. Chodidla jí nahmatala ledové schody dolů na cestu. Šla neúnavně kupředu, i když necítila už dálky, šla za ním.
Hynku! Já jsem tady! Hynku!
Zastavila se u plotu, hleděla za něj, pobíhala tam a zpět Až teprve teď ucítila, že nohy dřevění, že už se ani nepohne. Ve spěchu zkoušela vrátit se, zamotaná v závějích, spletla si cestu. Už nenašla bránu. Začala na dvorku bloudit, orientaci ztratila docela. Kam se hnula strom, plůtek, sníh po kolena Tak ji tam pak našli.
Alena ji pravidelně navštěvovala, nosila jídlo, povídala jí, zatápěla v kamnech. Kristýna chodila ošetřovat nohy, natírat smrdutí mastí, měřit teplotu. Božena vždy udělala, co řekli. Když zůstala zase sama, pozorovala strop prázdnýma očima. Naslouchala zvukům z vesnice: štěkot psů, rachot saní, jásání domů se vracejících školáků.
Nejčastěji ji přemohlo zdřímnutí probudila se, bylo už ráno či noc. V kamnech praskaly polínka, ze střechy kapala voda. Pane Bože, kdy už umřu? Umřít by se mi chtělo… znova a znova si v duchu opakovala.
Od dětství znala jedinou pravdu: její osud je strmý, kluzký svah posetý trním a blátem. Z toho srázu šlo jen padat, bouchat o kořeny a kameny. Nikdo nepodal ruku, nenechal odpočinout, pomoci zpátky do slunce. Tak žili okolo jiný svět neznala. Zvykla si, že život je dlouhý únavný sešup, je potřeba jen držet, aby nevyjekla.
Toho roku přišlo jaro pozdě, zlé. Nepřineslo teplo, ale větry a déšť, cesty rozblácené, nikde sucha. Sníh roztál až v květnu, když se ukázala jedna velká promočená země. Listy na břízách dlouho nechtěly vypučet, sady stály holé a černé. Božena, na hlavě těžký uzel mokrého šátku, šla blátem od studně. Vědra na jařmu házela ledovou vodu na její rozpraskané holé nohy. Na druhé straně silnice, pod křivým plotem, postávali chlapi v dešti. Skoro si ji nevšímali byla přece součástí té šedivé, skomírající krajiny.
Boženo! zvolala stará Zdislava, dělnice z dvora, se kterou dřív sloužila i v panském. Hlas měla ostrý, příkazný: Rychle do krámu! Řekni Vlastimilovi, ať pustí nejlepší kanafas, pro slečnu s květy! A nemel se! Dneska přijedou hosté z města. A přines taky nějaké květy!
Božena mlčky postavila vědra na zápraží, otřela ruce do zašpiněné zástěry a zamířila k vesnici. Bylo jí dvaadvacet, ale měla pocit, že život už jí dávno utekl mezi prsty. Dvanáct let zpět, po smrti rodičů, ji přísná a hrabivá vdova z panského dvora vzala za kousek chleba do služby. Tehdy byla Božena hubená, bitá holka s vytřeštěnýma očima, bála se každého šelestu, příkazů. Teď z ní byla vysoká, silná dívka s mozolnatýma rukama a pohledem sklopeným jiskru v očích dávno ztratila.
Od rána do večera makala. Do hučení v uších, do těžkých olověných nohou. Sekala dřevo v dešti, dojila kozy v promrzlé stáji, míchala hlínu na pec, prala v proudech, až ruce dřevěly. Plela záhon pod spalujícím sluncem, kdy střapaté maliny a rybíz byly tak blízko, že se jí až zatočila hlava od jejich vůně. Ale utrhnout nesměla ani jednu, paní počítala každou a za ztrátu bila kopřivou: Pro tebe to tu neroste, darmožroutko! Božena se naučila nedívat kolem. Poctivě trhala plevel, kousala si rty, aby neplakala, snažila se být užitečná, aby ji alespoň nechali na pokoji. Večer mizela její hubená postava mezi zelení v zahradě, kde visely šťavnaté bobule, lákající do úst. Ale Božena vydržela.
A v sobotu se topila lázeň. Nosila vodu z řeky v těžkých neckách, rozpalovala kamení do žáru, až se jí dělaly mžitky před očima. V dusném páře drhla tvrdou žíní široká, povislá záda staré paní, až jí sama omdlévala slabostí. Stařena se otáčela, pořád dokola poroučela drhnout. Božena stála na kolenou, na špičkách, jak bylo třeba. Utírala paní nasucho, oblékala ji do čistého a vedla do světnice. V uších jí hučelo, žaludek se zvedal. Paní povykovala, štípala ji do boku, vzteklá, občas Boženku poplácala po tváři a nazvala tahounkou. Božena byla zvyklá. Neznala jiný život a nečekala ho. Stála mezi ní a ostatním světem neviditelná zeď zeď únavy, lhostejnosti, dávno pohřbené naděje. Bylo jí jedno, co má na sobě, co se děje, jaký hadřík na ni padne k svátku. Dívčí povídání po práci ji nudilo a posměšky chlapců nechávala být. Nikdy nezahálela, ostatní na ni už spoléhali.
Jednou, když Božena na stoličce leštila vysoké zrcadlo, se stará paní zamyšleně zeptala:
Božko, co kdybych tě vdala? Chceš?
Božena lehce slézla, vymáčkla hadr.
To jak uznáte.
Nebo stará panna zůstaneš?
Je mi to jedno.
No vidíš! plácla ji paní do ramene. Lépe zůstat pannou! Porodila bys klidně deset dětí s takovým zadečkem! To máš štěstí, to moje Liduška
Přemýšlela, jestli jí má, či nemá rozum. Na jednu stranu by se jí paní ráda zbavila ze zvědavosti; na druhou stranu jí byla moc dobrá děvečka. Zamračila se, jako vždy, když dumala nad něčím důležitým, pak ji odvolali z pokojů hlasem dcery, a bylo rozhodnuto.
Ta slova v Boženě stejně nic nevyvolala. Její duše spala, tiše a prázdně. Měla silné tělo, ale neměla vlastních přání, která by ji vábila někam dál. Mezi ní a světem stála nepochopitelná zeď. Za ní žila klidně, bez pocitu, že jí něco chybí. Muži a chlapci brzy pochopili, že se jim Božena s žádnými city nesvěří, že o ni není třeba usilovat. A starý kočí Karel řekl jednou: Božena je krásná, ale není pro lidi. Patří Bohu. Tak by to pokračovalo, kdyby se nestal malý zlom a Božena nezkusila na chvilku nahlédnout do světa lidí.
Stalo se to začátkem června, když louky zhoustly zelení a v panství čekali vzácné hosty. Mladá paní, bledá a náchylná, čekala frekventanta z města, který ji snad přijede požádat o ruku. Božena šla na louku trhat kopretiny do salónu. Sešla po stráni, mezi bosými chodidly sklouzávala vlhká tráva a tam jí cestu zastoupil neznámý jinoch. Vymydlený, v pěkné vestě přes vyšívanou košili, v lakovaných botách. Vlasy sčesané, zářily mastkem, a oči měl drzé, lákavé. Bylo to Hynek, kočí ze sousedního panského, přijel s tím pánem z města. Rozkročil se, Beženu prohlížel jako kobylku na jarmarku.
Zdravím, krasavice, usmál se líně, zíral od hlavy až k patě pozastavil se pohledem na svalnatých pažích a vyvinuté hrudi, pevně stažené vybledlou halenkou.
Božena na něj ani nemrkla. Uhnula mu stranou, ale i on popošel, blokoval její cestu.
Co tu stojíš? zamumlala sotva slyšitelně.
Jak se jmenuješ?
Kdo se ptal, ten ví. A ty to vědět nemusíš, odsekla a už se o něj nestarala, obešla ho jak pařez.
Hynek však neodešel. Každý týden oba přijížděli. Božena vnímala jeho hlas, upřený pohled, když bílila stěny či myla nádobí na dvorku. Všude se jí snažil být poblíž u studny, za halou, nebo na zadním schodě. Snažil se žertovat, občas ji štípnout, ona si ho však nevšímala. Jednou, když šla pro mouku do prázdného sklípku, Hynek vyskočil ze dveří objal ji kolem pasu a přitiskl k pytlům. Božena ani nevykřikla. Něco starého se v ní probudilo. Odhodila ho tak silně, až narazil do trámu. Boženu to nerozrušilo podívala se na něj zdola a řekla klidně:
No to ses teda dočkal
Upravila šátek, oprášila sukni a odešla. Hynek si mnul naraženou hlavu a koukal za ní. S bolestí se mu v očích rozsvítilo cosi dalšího – ne jen touha, ale ostré, pálivé zaujetí. Byl zvyklý na snaživé holky, které mu šly naproti. Ta tichá a silná byla jiná.
A Božena? Snad nebyla zcela chladná, ale nepociťovala ke Hynkovi dívčí zvědavost. Co se s ní odehrávalo, bylo nové, podivné žádné jasné myšlenky, žádná touha. Hynek byl jen spouštěčem, díky němu v ní něco poprvé zazářilo.
Božena se začala usmívat. Chtěla znovu cítit tu podivnou tíhu někde v hrudi, co Hynek probudil. Vstávala časně a dívala se na svítání, dojila krávu a dívala se, jak slunce stoupá nad lesem, jak se rosa třpytí v trávě. Chtělo se jí lehnout do té zeleně a smát se jen tak z čisté radosti. Sama nevěděla, co chce, jen žít. Jakmile se však vzpamatovala, rychle šla zase do práce. Tak plynul měsíc.
O Hynekovi už se nechtělo mluvit kromě polibku, který si jednou drze vymohl, ale dostal za něj od Boženy facku, ani nic nebylo. Ale jeho neústupnost si přece našla cestu. Božena se jednou na Hynka usmála zpod přivřených řas, podruhé ji uviděl, jak ho oknem sleduje. Neznamenalo to sice nic, přesto Hynek doufal v úspěch. Jenže jejich příběh, jestli se dá tak nazvat, trval moc krátce.
Jednoho dne se Hynek zastal kluka, chyceného na panském za krádež. Paní chtěla, aby ho kočí zbil. Božena scéna sledovala, celá se třásla. Vběhla a chtěla vzít rány na sebe, kočí ji odstrčil. Vzala tedy poleno chtěla ho udeřit. Lidé se zastavili. Pak přiběhl Hynek, vyrval koči bič, udeřil ho a zahnal.
Táhni! Všechno paní řeknu! Vypadni odsud!
Ženy běžely utěšovat plačícího kluka. Ten šeptem řekl:
Maminka mi včera umřela Umřela!
Božena si z rukou přitiskla ústa. Rázem se jí vrátilo vlastní těžké dětství, jako by dostala cihlou po hlavě. Roztrhla si halenku i nit s korálkem na krku, zalezla do svého koutu a chrčivě bulela v peřině. Prsty zarývala do slamníku, cítila lítost, vztek na svou slabost i smutek po tom, co nikdy neměla.
Našla ji tam Hynek bez řečí ji objal. Božena ho poprvé v životě nevzdálila. Přitiskla se k němu, vnímala jeho teplo a tiše naslouchala jeho dechu. Najednou zašeptala:
Co je za tím lesem? Co je dál?
Město, odpovídal; obchodníci, domy, chrám.
A dál?
Je tam prý ještě větší město. Jede tam vlak. Pak moře, prý kdosi říká
Božena zmlkla. Moře nikdy neviděla, i z brodění přes řeku měla hrůzu. Ale teď toužila to moře spatřit. Odejít odsud, kde ji bili, kde dřela až do krve. Chtěla být člověkem. Otočila se k Hynkovi, vzala ho drsnými dlaněmi za tvář a přímo do očí:
Vezmeš mě s sebou? Vezmeš si mě?
Hynek zaváhal. Nebyl na vážné závazky. Mluvil, že je třeba čekat, šetřit. Ale Božena už neposlouchala. Vzedmul se v ní proud odvahy: líbala ho sama, šeptala, že jí je jedno, co si kdo myslí, že snese vše jen aby byla vedle něj, jen pryč odtud. Tej noci ztratila křížek, co nosila u krku šňůrka praskla a ona ho nehledala. Takhle to má být,” řekla tiše a v jejím hlasu zazněl zvláštní, slavnostní smíření.
Hynek přijel ještě dvakrát. Scházeli se potají v seníku, sklípku, za humny u vrb. Božena rozkvetla, začala chodit s hrdou hlavou, v očích jiskru a narůžovělými tvářemi. Postupně se i usmívala, nešikovně, jako by se to musela učit od začátku.
Pak byl konec. Svatba slečny se konala hlučně, s hostinou, harmonikou a městský pán odvezl nevěstu do města. S ním samozřejmě Hynek. Boženu nikdo nevaroval. Zvěděla to až od kuchařky: Odešel ten tvůj, Božko. S pánem. Hledej si ho v poli.
Božena čekala. Každý večer postávala na cestě do lesa, dívala se do dálavy. Stála s rukama křížem, dokud se nesetmělo. Přestala jíst, přestala spát. Její obličej zbledl, oči propadly ale zářily nepříjemně. Zdislava na ni křičela, házela po ní misky, ale Božena jen blouznila. Věřila: Hynek se vrátí. Každou buňkou těla to cítila.
Letní dny pominuly, nastal podzim, šedý a studený. Božena hleděla na daleký horizont, kde se les dotýkal nebe. Zdálo se jí, že dle trpělivosti se Hynek vrátí. Nikdy se na něj neptala, a když ji někdo informoval, děkovala a usmívala se ještě víc. Věděla jen tolik: mezi ní a Hynkem stojí zlé síly, které mu nedovolí přijít. A pokud v mizérii života byly chvíle krásné když mohla Hynka políbit , pak musí i on toužit po stejném štěstí. Pokud ho má chtít, stačí pouze vyčkat. Mluvila úsečně a málokdy. Přemýšlela o něčem jiném a s nenávistí se vrhala do práce. Ve vzácné volné chvíli civěla před sebe, nevidouc. Dny, měsíce, roky vše splývalo. Čekala.
V říjnu, když stromy stály holé a pole promočená, Božena zvedla hlavu na zahradě. Na kraji pole, až u lesa, zahlédla mužskou postavu. Srdce se jí zastavilo. Tak to je on! Upustila rýč, rozběhla se, nemajíc nohy, máchla rukama a chraplavě volala:
Počkej! Počkýýý!
Muž ani nezastavil, neslyšel. Božena doběhla k rozvodněné říčce, zmateně pobíhala po břehu. Plavat neuměla, on byl na druhé straně. Vystoupala na kládu a z pod ruky hleděla na vzdalující se postavu. Bálo se jí plakat, aby nezmizel. Už byla sotva rozeznat jeho hlava, vše splývalo do jedné, vzdalující se skvrny. Zvyšovala se, vytahovala tělo, aby byla blíž. Napnula zrak, ale všechno zmizelo. Jen zelená louka.
Našla ji sousedka, Simona, právě kolem okopávala keře. Přistoupila a povídá:
Co tam dřepíš? Kam si utíkala?
Byl to Hynek, odpověděla Božena.
Který Hynek?
Kočí jezdil s pánem k naší slečně.
Tušíš vůbec? Vždyť on už dávno žije v Přestavlkách. Prý už před lety se oženil. Má spoustu dětí, je mrzák, zůstává ležet. Žijí v chudobě. Snad už zemřel. Co se směješ?
Ha ha ha! rozesmála se Božena, vlasy rozcuchané, sukně vyhrnutá a kolena jasně bílá. Smála se bolestivým, neznámý smíchem.
Bláznivá, ještě si děláš legraci! Simona se přežehnala. Ten člověk už je možná pod zemí a ty se směješ. Tss!
On je mladý, krásný, zdravý, ukázala na prsa, v očích jí hořel bláznivý plamen. A víš, kdo jsem já?
Kdo?
Jeho žena. A děti ještě nemáme, nebyla jsem těhotná.
Jsi pitomá, kolik let už to je! Jemu je padesát! Simona ji táhla za ruku. Pojď, vstaň už.
Božena se jen usmívala, pohledem nikam:
Proč jsi mi lhala? Co?!
Chuděra bláznivá” pomyslela Simona a přežehnala se znovu, spěšně se jí vzdálila.
Od té doby ji ve vsi otevřeně považovali za bláznivou. Božena neplakala, už ani nečekala. Pracovala na svém malém políčku tvrději než dřív, jako by se v práci snažila utopit bolest. Pokud měla chvíli klidu, sedla si na zápraží a dívala se do lesa, za kterým podle ní bylo moře. V očích měla tichou, hlubokou prázdnotu a každý ji raději míjel obloukem.
Dokud nebyla zcela sešlá, oblékala v letních poledne čistou košili, rozčesala dlouhé rusé s šediny prokvetlé vlasy a šla na louku dívati se tam, kde obloha přecházela do lesů. Stála klidně, silná, už nepěkná, s výrazem ženy, která čeká staletí. Když se někdo vyptával, koho čeká, odpověděla jemně se světlým úsměvem:
Svůj podíl štěstí. Je tam, za lesem. Hynek mi slíbil, že dnes přijede.
Chudera, říkaly ženy, chudák ženská
Jen vítr šuměl ve větvích, řeka běžela dál a někde daleko, za lesem, za poli a městy, šumělo neznámé moře, o jehož jméně Božena celý život snila.
Zabouchly se dveře chalupy. Alena přišla zatopit. Božena na ni pohlédla svýma prázdnýma očima.
No tak co, jak s nohama? ptala se Alena.
Stařenka cosi nesrozumitelně zamumlala. Alena přistoupila blíž.
Cože?
… kéž už umřu… Ne, on už nepřijde. Zbylo jen umírat…
