Sníh už Darče nespálil bosé nohy přestala je cítit. Jen vítr řezal jako bičem do tváře, na ruce a krk, pronikal do hrudi schované ve staré noční košili. Šedivé vlasy jí ztěžkly sněhem, jako kdyby měla na hlavě rampouchy. Moučná vánice kvílela a bez milosti třepala každou štěrbinu dvorku, a Darča už dávno zapomněla, kam vlastně kráčí, spletená mezi stromy vlastního stavení. Oprela se zády o ledové prkna plotu, zkřížila ruce na prsou a začala naříkat:
Kéž bych už zemřela! Vem si mě, Hospodine! Už umřít…
Byla by tam té noci do rána opravdu umrzla, kdyby ji nenašla sousedka Galina, která právě kontrolovala krávu, jestli nezačala rodit. Uviděla, že u Darči svítí a dveře dokořán.
Darčo! Jsi tam, motáš se potmě?
Ale Darča jen stála v koutě dvorku, zakrytá stromem a vánicí, a se zaťatýma očima mumlala své: umřít, umřít!
Galina přeběhla dvůr, vrhla se ke vratům.
Darčo, kde jsi? Darjo, holka zatracená! Darča!
I kdyby chtěla, nemohla Darča odpovědět. Jen s výdechem sklouzla podél plotu dolů, rozklepanou šedou hlavu do klína. Schoulila se. Po vpadlých tvářích jí stékaly slzy. Pak ji někdo zvedal ale tělo stvrdlo, nešlo s ní hnout.
Starý blázne! křikla Galina, doběhla domů pro manžela a spolu Darču odtáhli do její chalupy.
Od té doby Darča ležela. Ráno přišla mladá zdravotnice, podivila se: v jednadevadesáti jen omrzliny na nohách, žádná chřipka. Sklonila se nad tváří stařenky a říká:
Měla byste do nemocnice. Zavoláme sanitku?
Darča smutně pohlédla na černé vlasy dívky, růžové tváře ofoukané zimou a zatřásla hlavou.
Ne, nikam už nechci. Tady zůstanu. Holubinko, neztrácej se mnou čas. Nic mi netřeba. Jdi s bohem.
Dvě týdny tak ležela. A proč vlastně v tu noc bosá, v košili vylezla na dvůr? Všichni říkali, že je to její vlastní hloupost, ale ona sama cítila v té chvíli něco nevysvětlitelného, osudového. Večer předtím seděla na posteli, v matném světle žárovky párala starou ponožku. Prsty pracovaly skoro automaticky, bez uvažování. Její myšlenky byly už dávno jinde, pohled upřený do zdi. Úsměv mrtvě zkřivený jako při vzpomínce.
Od dětství nezažila nic dobrého. Pořád jen práce, starosti, a v tom všem moři nouze jen jediný krátký paprsek láska, která netrvala dlouho.
Jmenoval se Gregor.
Gregor… Gregorku… špitla stařena mezi polozkousnutými ústy a její úsměv byl ještě podivnější, záhadnější.
V tu chvíli jako by na ni přišel vidění, nebo snad polosnivé vzpomínky kráčí přes pole k lesíku za statkem paní. Dívá se do dáli, cloní si oči od slunce a čeká, trvá to dlouho. Čeká jeho. Slíbil, že přijde. V duši svíravý strach a naděje. A vidí v míhání žita mužskou postavu. Rozbíhá se, radostí křičí: Gregor! Gregor!
S těmi sny usnula. Ale uprostřed noci se náhle vzbudila, neklidně se zavrtěla. Nakoukla z okna jen vichřice a vánice zní v uších. Shodila peřinu, ruce před sebou, tápala ke dveřím.
Hned se vrátím…
Vyšla bosá, v noční košili, nevíc o sobě. Mžourá do bílé vánice nad vesnicí, ruku znovu vzpíná vpřed, jakoby prosila:
Gregore…
Zima prořízne tělem, srdce se zcvrkne v ledovém štípnutí. Nahmatala ledové schody, šla je dolů na cestu. Hledí před sebe, za plot ke Gregorovi, vzdoruje živlům.
Gregore! Tady jsem! Gregore!
Přišla k plotu, hleděla kolem, rozběhla se tam i zpět A teprve pak ji začaly nohy tuhnout zimou tak, že je téměř necítila. V panice běžela podél plotu vratům, stále ještě s úsměvem.
Ještě odsud se podívám
Ale vrata nenašla. Spletla se ve tmě, zabloudila ve svém dvorku. Nic už ji neorientovalo sem strom, tam plot, sem zas sníh po kolena. Tak zůstala ztracená. V zoufalství jí našli sousedé.
Chodila k ní Galina, nosila jídlo, zatápěla v kamnech, zdravotnice obvazovala omrzliny, natírala páchlými mastmi, nutila měřit teplotu. Co jí řekli, to udělala, zůstávala pak sama civíc do stropu prázdnýma očima, s ušima nabitýma zvuky zvenku: štěkání psů, vrzání saní, halas školáků vracejících se domů.
Často upadala do dřímoty. Probudila se a viděla svítá, nebo je už noc. V peci praskalo poleno, ze střechy pomalu kapalo. Bože, kdy už konečně zemřu? Umřít… znovu a znovu běželo v její hlavě.
Od útlého dětství měla v sobě jednu krutou pravdu: její osud byl jako strmá rokle porostlá mazlavým jílem a trním. Po té skluzavce se člověk mohl jen skutálet dolů, nabíjet si tělo o kameny a kořeny. Nikdo tu nepodal rámě, nepomohl vyšplhat zpět ke slunci. Tak žili všichni kolem, nic jiného nečekala. Život brala jako nekonečné, únavné padání a jediné východisko bylo vydržet a neřvat.
To jaro bylo obzvlášť zlé a dlouhé. Nepřišlo s hebkým teplem, ale s mrazivým větrem a dlouhým deštěm, který změnil cesty v bahno. Sníh slezl až v květnu, odhalil pohublou, mokrou zem jako starou kůži. Listy na břízách dlouho neklíčily, sady stály černé, nahé, spálené. Darča, s uzlem mokrého šátku, šla blátem od studny. Vědra se kývala na rameni, ledová voda štípala její rozpraskané bosé nohy. Na druhé straně u křivého plotu postávali chlapi, shrbení pod jemným deštěm. O něčem si tiše povídali a pokukovali po ní. Ale Darča jen šla dál, oči sklopené. Byla dávno součástí obrazu místní šedi.
Darjo! zakřičela bába Anežka, sedlačka, spolu s ní kdysi sloužila na panství. Její hlas se rozléhal syrovým vzduchem. Honem do krámu! Ať ti Karel vydá nejhezčí plátno pro slečnu. S kvítím, nejlepší! A nezapomeň na květiny večer přijedou hosti z města, bude se prostírat!
Darča potichu položila vědra na práh, setřela ruce zástěrou a zamířila ke kraji vsi. Bylo jí dvaadvacet, ale života kolem už dávno prošla, jakoby jí ani křídlem neškrtla. Před dvanácti lety, po smrti rodičů, ji paní statkářka, vlezlá a křiklavá vdova, vzala za kus chleba na výpomoc. Tehdy byla hubená, zmlácená holčina s ustrašenýma očima. Dnes vyrostla v mlčenlivou dívku, s těžkýma rukama, co nikdy nezdvihly pohled.
Pracovala od tmy do tmy, až hučela v hlavě a nohy měla jako olovo. Štípala dříví v podzimním dešti, dojila kozy v promrzlé stáji, míchala hlínu na pec, prala v ledové vodě, až jí prsty dřevěněly. Plenívala zeleninu pod sluncem, všude rudé rybízy a maliny, až ji svádělo jejich aroma. Ale nesměla utrhnout jedinou bobuli paní je počítala, za ztrátu sekala kopřivou: Není pro tvoje hubu, darmožroutko! A tak si zvykla neohlížet se kolem, svírala rty, aby nevybuchla, snažila se být tou nejlepší. Do večera její hubená postava mizela mezi jabloněmi, ale bobule visely a Darča jen trpěla.
V sobotu topila lázně. Vše naložila z řeky, nakopila kameny k prasknutí, až jí bylo mdlo. Pak v páře třela hrubou žínkou široká záda paní, až jí temnělo před očima a žaludek se obracel. Bába se líně otáčela, nutící ji stále drhnout a obracet. Darča utírala paní dosucha, oblékala ji a zpět vedla. Hlava jí hučela a chtělo se jí zvracet. Paní si stěžovala, někdy ji za bok štípla, jindy pleskla po tváři a řekla: Dobrý, jako tažný kůň jseš! Darča už se tím dávno netrápila. Žila za neviditelnou zdí, za hradbou únavy a lhostejnosti. Bylo jí jedno, co jí kdo řekne, co na ni hází paní k svátku. Dívčí zábavy ji nezajímaly, posměšky kluků ani omylem. Ani si nesedla, furt v pohybu. A tak ji paní už ani nechtěla pustit z domu.
Jednou, když Darča vystoupivši na stoličku a natažená, aby otřela zrcadlo spatřila zadumaný pohled paní.
Hele, Darčo, nechceš se vdát? Mám tě do světa dát?
Darča sešla dolů, vyždímala hadr, klidně odpověděla:
Jak je libo.
Anebo zůstaneš starou pannou?
Je mi to fuk.
Však jo! plácla ji paní po zádech. Stará panna je nejlepší. Alespoň nerodíš samá práce a křik. S tvým zadkem bys unesla deset děcek! To není jak ta moje Pavla.
Měla chuť se pokřižovat, ale šlo jen o povinnost. Vzápětí ji volala dcera z pokoje a rozmýšlení bylo odloženo.
Rozhovor ten Darču nijak nerozrušil. Její duše tiše spala, pokorně a klidně, ničím nevybuzená instinkty přitom už dávno mohly chtít to, co všem ostatním. Ale mezi ní a světem stála zvláštní zeď, za kterou žila docela v klidu. Ostatní muži i kluci se brzy s její uzavřeností smířili a po čase už na ni ani nepomysleli jinak než jako na němou sochu. Starý kočí Matouš jednou řekl: Ta krása není pro lidi, Darča patří Bohu. A bylo by to tak šlo dál, kdyby nepřišla příhoda, která ji poprvé přehla přes zed a nechala ji aspoň na krátko nahlédnout do lidského světa.
Bylo to na začátku června, když louky zhoustly zelení. Panství čekalo důležité hosty. Mladá slečna, bledá a churavá dívka, měla přijmout nápadníka z města. Darču poslali na louku natrhat kopretiny do salonu. Sešla k řece, když ji na pěšině zastavil cizí hoch. Měl frajerskou vestu přes vyšívanou košili, černé boty a učesaný světlý vlas, vonící pomádou. Byl to Gregor, kočí ze sousedního statku, přijel s tím nápadníkem. Stál rozkročeně a měřil si ji pohledem jako kůň na trhu.
Zdravím, krasavice, posměšně se na ni ušklíbl, očima přejel její spálené ruce a vypjatou hruď v seprané halence.
Darča ani nezvedla hlavu. Potichu uhnula stranou, on však znovu zablokoval cestu.
Proč tu stojíš? vyštěkla.
Jak se jmenuješ?
Kdo mě zná, ví. Tobě to být znát netřeba, klidně odpověděla a šla ho obejít jako pařez.
Gregor neustoupil. Začal jezdit na statek každý týden. Darča slyšela jeho halasný hlas, vnímala jeho pohled, když malovala stěny nebo drhla nádobí. Pořád jí byl v patách u studny, u stodoly, na schodech. Prohazoval vtipnosti, schválně jí šáhl, ona se vytrhla, mlčky. Jednou ji v prázdném chlívě pevně sevřel, přitlačil k pytlům. Darča nevykřikla, jen ji vzedmula nějaká prastará síla odstrčila ho tak prudce, že narazil hlavou do sloupu. Nic neřekla, podívala se na něj zamyšleně, suše pronesla:
To jsi dopadl
Urovnala šátek, oklepala sukni a odešla. Gregor seděl omráčeně, oťukával si pohmožděnou hlavu a hleděl za ní: v očích mu krom bolesti plála zvídavost nepatřila k důvěřivým, byla pevnější, než si myslel.
A Darča? Nebyla mu úplně lhostejná, ale opravdový zájem necítila. V ní se však cosi probudilo světlé, krásné. Začala častěji žasnout, chtěla znovu ucítit ono neznámé pnutí v hrudi, které v ní vzbudil. Vstávala dřív, pozorovala ranní mlhu, dojila krávu, dlouho hleděla jak se slunce dvíhá nad lesem, jak kapky rosy září v trávě. Chtěla padnout do té zeleně a smát se z čisté mladé síly. Moc tomu nerozuměla prostě chtěla žít. Ale jakmile si uvědomila, že lelkuje, vrhla se zpět do práce. Tak uplynul měsíc.
Gregorovy dvoření úspěch nemělo až na polibek, ukradený v sklepě. Ale vzápětí od ní schytal pořádnou facku, až mu chuť přešla, protože Darča byla silnější než vypadal. Jeho vytrvalost však nezůstala bez následku. Jednou, když jí chtěl pomoct s vědry, se na něj podívala nečekaně vřelým pohledem. Jindy ho pozorovala z okna, když sedlal koně. Nic to neznamenalo, ale Gregor neztrácel naději. Co mělo být příběhem, bylo spíš epizodou.
Jednoho dne se Gregor zastal chlapce, co kradl v panském poli. Paní nařídila kočímu zmrskat ho bičem. Když to Darča viděla, zatřásla se po celém těle, rozběhla se k nim, chtěla vlastními pažemi chránit kluka, ale kočí ji odstrčil. Popadla poleno a v zádech už se chystala praštit, když tu Gregor skočil, vyrval bič a třískl kočího přes bradu.
Táhni odsud! Paní o všem povím já sám. Ven!
Ženské se vrhly k plačícímu klukovi. Ten cosi zamumlal, pak se schoulil a vzlykl:
Máma mi včera umřela Umřela!
Darče ta slova roztrhla srdce, přidusila ústa dlaní bolestné dětství jí padlo na prsa jak cihla. Vběhla do své komůrky a padla tváří do slamníku. Třáslo jí vzlykáním, prsty drásala pruhované peřiny. Brečela z lítosti k sobě, z bezmoci, z touhy po něčem, co nikdy nezažila a ani neznala jméno.
Gregor si ji našel. Tiše vklouzl do chaloupky, posadil se vedle ní, neříkal nic, jen objal její ramena. A ona, poprvé v životě, ho neodstrčila. Přitiskla se k jeho tělu, přijímala jeho mladé teplo, a ztichla. Slzy jí ještě stékaly, ale nářek pominul. Seděla, poslouchala jeho dech a šeptla:
Co je tam za lesem? Co je dál?
Město, odpověděl, překvapen jejím dotazem. Velké město. Obchody, věže, chrám.
A dál?
Dál je další město. A za ním prý moře. Kdesi hodně daleko.
Darča umlkla. Nikdy moře neviděla, řeku přeplavat se bála. Ale teď jí hořce zatoužila spatřit. Pryč odtud, kde ji bili, kde dřela do rozedraných rukou, kde jí neřekli víc než: Tažná kobyla. Chtěla být člověkem. Pomalu vzala Gregora za tvář, dívala se mu poprvé přímo do očí:
Odvedeš mě? Vemeš si mě?
Gregor znejistěl. K tomu neměl kuráž. Vymlouval se, že musí počkat, že není nic jednoduché, že je třeba peněz. Ale Darča už neslyšela. Náhle byla jiná odvážná, dotěrná. Sama ho k sobě táhla, sama ho líbala, šeptala, že ji už nic nezajímá, aby spolu odešli. V tu noc ztratila měděný křížek, co nosila od mala přetrhl se, upadl do tmy. Už ho nehledala. Tak to má být, řekla klidně; v hlase měla hroznou, slavnostní ztracenost.
Gregor pak ještě párkrát přijel. Tajně se scházeli ve stodole, za vesnicí v proutí. Darča rozkvetla, její chůze se stala ladnější, oči měly jiskru, na lících se růž pořádně rozlil. Smála se nesměle, neohrabaně, jako by se to znovu učila.
Pak všechno najednou skončilo. Svatba slečny byla hlučná, nový pán odvezl nevěstu do města a Gregor s nimi. Darča se to dozvěděla od kuchařky: Tvůj je pryč, hledat ho neztrácej čas.
A tak čekala. Každý večer vyhlížela cestu, stála v šeru, složené ruce na prsou. Přestala jíst, přestala spát. Obličej krásný v bledé průsvitnosti, ale oči planuly horečnatým svitem. Anežka jí nadávala, házela po ní miskou, ale Darča jen tiše, blaženě, nesmyslně usmívala. Věřila, že se vrátí. Nemůže jinak.
Léto uplynulo, přišel sychravý podzim s mlhou a listím. Darča žila pohledem urputně připnutým k obzoru, kde se v dálce spojoval les s nebem. Připadalo jí, že když bude dost trpělivě čekat, Gregor se vrátí. Neptala se na něj, a když jí někdo něco řekl, neslyšela. Byla přesvědčená, že jej zadržují zlé síly. Rozuměla jediné: když v té nudné existenci byly tak šťastné dny, musí jim i on chybět. Stačí vydržet, čekat. Ve volných chvílích hleděla do prázdna. Dny, měsíce, roky se slévaly. Darča čekala.
Jednou, koncem října, když pole potemněla a stromy stály holé, při práci na zahrádce zvedla hlavu. U kraje lesa zahlédla osamělou mužskou postavu. Srdce jí poskočilo. Zdálo se jí, že je to Gregor. Hodila rýč, rozběhla se, máchajíc rukama, sípavě křičela:
Počkej! Počkejj!
Muž se neotočil, neslyšel ji. Darča dorazila k potoku, zmatená, neuměla plavat a on byl dávno pryč na druhé straně. Postavila se na kládu u břehu, očima hltala jeho vzdalující se postavu. Bálo se jí plakat, aby nezmizel. Jeho světlá hlava splývala s košilí v tečku, která mizela. Natáhla se na špičky, chtěla být aspoň o něco blíž, napnula zrak, ale už nic neviděla jen zelenou nekonečnou louku.
Našla ji tam sousedka, sedlačka, co okopávala maliní. Přistoupila k ní.
Co tu sedíš? Cos to vyváděla?
To byl Gregor, řekla Darča, aniž otočila hlavu.
Jaký Gregor?
Kočí jezdil se svým pánem k naší slečně.
Ze sousedního statku, jo? Proč ho hledáš?
Čekám na něj.
Co bys čekala? povzdechla si baba. Ten už dávno ženatý, kolik má dětí! Sama jsem slyšela, že tam žije v bídě, ochrnutý, leží a ani nevstává. Snad už nežije, byl na tom zle. Čemu se směješ?
Cha-cha-cha! zasmála se Darča, sedíc v blátě. Vlasy rozcuchané, sukně zahnutá, kolena bíla na slunci. Smích byl hlučný, trhaný, skoro nelidský.
Blázen, směje se! babka se vylekala a pokřižovala se. Člověk v hrobě už a ona se chechtá. Počkat!
On je mladý, krásný, zdravý, ukázala si Darča na prsa, oči jí svítily šílenstvím. A víš kdo já jsem?
Kdo?
Jeho žena. Děti ještě nemáme nebyla jsem těhotná.
Blázne, vždyť od té doby uplynulo let! Je mu padesát! chytila jí za ruku. Pojď už domů!
Darča se smála, v očích prázdnota:
Proč jsi mi lhala? Proč?
Ubohá, pomyslela si sedlačka, ustupovala. Opravdu bláznivá, chráněná boží! A křižovala se, couvla před sedící Darčou.
Od té doby byla v celé vesnici divná. Neplakala už, ani nečekala jako dřív. Pracovala potichu na své zahrádce, tvrdě, s odhodláním, jakoby robotou zaháněla bolest. Ve volných chvílích sedávala na prahu, hleděla k lesu za ním, zdálo se jí, bylo moře. V očích měla hlubokou, prázdnou nicotu, takže se jí všichni vyhýbali.
Dokud jí síly stačily, i v letní poledne, pod opojnou vůní pivoněk a lípy, oblékla čistou košili, pročíslala řídké dlouhé vlasy do šedin, vyšla na louku a dlouho hleděla do dálky, kde se modře stýká les s nebem. Stála tiše, pořád štíhlá, ale už vyhaslá; v postoji měla něco dávného, trpělivého jakoby vrostla do země a čekala celé věky. Ptali-li se jí, koho čeká, odpovídala s jemným úsměvem:
Na štěstí. To je tam za lesem. Gregor slíbil, že dnes přijede.
Ubohá, pomatená ženská!
A jen vítr šuměl v lípách, řeka šuměla svými věčnými vodami a tam daleko za lesy, za poli, za městy šumělo moře, o kterém nikdy nepoznala víc než jeho jméno.
Vrznuly dveře chalupy. Galina přišla přiložit do pece. Darča k ní obrátila prázdné, vybledlé oči.
Tak co? Jak nohy? zeptala se Galina.
Stařena něco nesrozumitelně zamumlala. Galina přišla blíž.
Hm? Není ti rozumět!
… kéž bych už umřela… ne, on už nepřijde. Už jen umřít zbývá…
