Prázdné místo

Prázdné místo

Jsi prázdné místo, Libuše. Chápeš? Prázdné. Místo.

Řekl to monotónně, skoro bez emocí, jako by četl nákupní seznam. Stál zády u okna a díval se na dvorek. Někdo tam venčil psa, malého rezavého jezevčíka, který radostně táhl vodítko k louži.

Libuše Sedláčková seděla na pohovce s hrnkem čaje v rukou. Čaj byl už dvacet minut studený, ale stále ho držela, protože nevěděla, kam s rukama.

Co tím chceš říct? zeptala se tiše.

Přesně tohle. Viktor se konečně otočil. Tvář měl znuděnou, téměř unavenou, jako člověk, co je nucen vysvětlovat banality. Dívám se na tebe a nic nevidím. Prázdno. Šedivost. Chodíš, vaříš, spíš. Jsi jako nábytek, Libuše. Pevný, kvalitní nábytek, ale nábytek.

Položila hrnek na stolek. Porcelán tichounce cinknul o dřevo.

Deset let, řekla.

Co deset let?

Žili jsme spolu deset let.

No a co? pokrčil rameny, přešel pokoj a posadil se do křesla naproti. Deset let je dost na to, aby člověk pochopil, že dál to nemá smysl. Už takhle nechci. Chci… hledal slovo, chci něco cítit. A u tebe nic necítím. Neinspiruješ mě. Jakoby ses rozplynula, i když tu sedíš.

Libuše ucítila, jak se v ní cosi nepatrně ale neúprosně láme.

Kam mám jít, Viktore?

To už je tvůj problém. Přehodil nohu přes nohu. Byt je psaný na mámu, to víš. Takže tady jsi právně nikdo. Nespěchám na tebe… ale týden ti stačí, ne? Něco si najdeš.

Týden stačí, odpověděla automaticky.

Dobře. Vzal si mobil ze stolku a začal něco projíždět. Pro něj byl rozhovor u konce.

Libuše vstala a odešla do ložnice. Zavřela za sebou dveře, lehla si přes přehoz a zadívala se do stropu. Strop byl bílý, s malou skvrnou v rohu, kterou chtěla přetřít už dva roky zpátky. Nikdy nepřetřela.

Za zdí tiše hrál televizor. Viktor se zabavil.

Neplakala. Jen ležela a zírala do bílého stropu se skvrnou. Někde v hrudi bylo zvláštní ticho, to ticho, které zůstane v bytě, když někdo rozbije okno.

***

Týden se natahoval do zvláštního, mlhavého času. Viktor doma sotva pobýval, chodil pozdě, odcházel brzy. Nemluvili spolu. Libuše si balila věci a uvědomila si, jak je potupně snadné je sbalit, protože skutečně jejího tu bylo jen pár věcí: několik šatů, zimní kabát, krabice ze starého života, pár časopisů o šití, na které roky nesáhla, ale pořád je měla.

S časopisy bojovala dlouho; nejprve je odložila, pak zase vzala zpátky.

Zavolala své tetě z maminčiny strany, tetě Růženě, kterou naposledy viděla na matčině pohřbu sedm let nazpět. Teta Růža vyslechla, dlouho mlčela a pak řekla:

Přijeď. Pokoj sice malý, ale pro tebe místo bude. Zůstaneš, dokud si něco nenajdeš.

Teta Růža bydlela na Severním Předměstí, na okraji města, kde jezdil autobus jednou za hodinu a jediný Levný market stál na tři bloky široko daleko. Libuše tamní sídliště nikdy nemusela. Paneláky, otlučené vchody, topoly, co na jaře zasypou všechno bílým chmýřím.

V pátek večer přijela s dvěma taškami a kufrem.

Pane Bože, holka, tys ale zhubla! řekla teta Růža ve dveřích. Byla malá, zavalitá, dobráckého vzezření, ovoněná valeriánou a vývarem. Pojď dál, nestůj tu. Večeřet budeš?

Ne, teti, nechci.

Musíš, řekla rozhodně teta Růža a zmizela v kuchyni.

Pokoj byl malý, úzká postel, stará skříň, okno hledělo do šedé zdi naproti. Tapeta vyšisovaná do neurčita, kdysi bývala modrá. Na parapetu tři květináče s červenou muškátem, krásně kvetly.

Libuše položila tašky a posadila se na postel. Pružiny tiše zavrzaly.

Dáš si čaj? zavolala z kuchyně teta Růža.

Dám, odpověděla.

A teprve tam, v malém pokoji s muškátem a modrou tapetou, se konečně rozplakala.

***

Pak nastalo dlouhé, těžké období.

Rána byla nejhorší člověk neví proč vlastně vstávat. Budila se kolem šesté a poslouchala, jak teta v kuchyni vaří čaj a jak za oknem brzdí auta. Oblékla se, pustila se do čaje, civěla z okna na šedou zeď.

Teta Růža byla moudrá žena. Nerozebírala, neradila, neříkala to přejde ani najdeš lepšího. Živila Libuši polévkou, půjčovala jí televizi a občas večer vyložila na stůl mariášky:

Zahrajeme si prší?

A hrály. Mlčky, beze slov.

Peníze měla Libuše, ale jen něco. Vybrala ze svého skrovného účtu vše čtyřicet dva tisíc korun. To podle místních měřítek vydrželo měsíc, nebo měsíc a půl, pokud člověk nežil nákladně. Nežila.

Pracovala poslední léta účetní v menší stavební firmě; tu práci si udržela. Třikrát týdně dojížděla na druhý konec města, dělala doklady a dostávala svých dvacet osm tisíc měsíčně. Platila tětě za pokoj, teta Růža odmítala peníze přijímat do poslední chvíle, než Libuše nechala obálku na kuchyňském stole a zmizela do pokoje.

Večer bylo nejhůř. Myšlenky běhaly dokola jednou stopou. Deset let Deset let večeří, oslav, nemocí, cest, hádek, smíření a on v ní jednoho dne viděl prázdno. Možná byla opravdu prázdná. Možná něco v ní už dávno vyhaslo a nevšimla si toho. Nebo on. Nebo oba.

Někdy si otevřela staré zprávy, projížděla nahoru. Fotky z dovolené na Máchově jezeře před třemi lety. On ji objímá na terase, oba se smějí. Už si nepamatovala proč.

V ty večery šla brzo spát a schovala se pod peřinu.

Jednou nahlédla teta Růža do pokoje:

Libuško, už spíš?

Ne.

Slyším tě. Pauza. Nemáš hlad?

Ne.

Tak spi. Další pauza. Víš, já svého taky vyhodila. Sama. Dávno, tys byla ještě malá. Myslela jsem, že umřu žalem. Neumřela jsem.

Cvaknutí dveří. Teta Růža zmizela.

Libuše ležela ve tmě a myslela: Taku ti je skoro padesát, Libuše. Začni znovu. Jako by to bylo snadné.

***

Šicí stroj našla na začátku druhého měsíce.

Teta Růža ji požádala vyklidit horní skříňku v předsíni; patnáct let do ní nikdo nelezl a hrozilo, že při otevření na člověka spadne všechno možné harampádí ze socialismu. Libuše to přijala, potřebovala něco dělat s rukama.

Vytáhla staré časopisy Domácnost, rozbitý deštník, krabice knoflíků, prázdné flakóny parfémů, balík pohlednic s vybledlými přáními k MDŽ. Na dně nahmatala něco těžkého, zabaleného v prostěradlo.

Rozbalila.

Byl to šicí stroj starý, černý, s vybledlými zlatými ornamenty. Na čelní straně bylo napsáno Lada, písmena s ozdůbkami jak ze starých časů.

Teto Růžo! zavolala Libuše.

Teta Růža se objevila s utěrkou na rameni.

No jo, Lada! rozzářila se. To byla stroj mojí tety Aničky. Už jsem na to zapomněla. Funguje ještě? Netuším. Dávno jsem ji nezkoušela.

Můžu zkusit?

Teta Růža ji chvíli tiše pozorovala.

Ty umíš šít?

Kdysi jsem šila.

Jen do toho.

Libuše si Ladu přenesla do pokoje, postavila na stůl u okna. Otřela tělo, odstranila staré cáry látky zamotané ve spulce už z doby před revolucí. Našla v krabici s příslušenstvím několik cívek, jehly v plechové krabičce, metr a nůžky s tupými břity.

Objevila i olejničku. Olej byl vyschlý, koupila v domácích potřebách nový, pročistila vše, co se dalo, a ručně otočila kolem. Nejdřív to šlo ztuha, pak lehčeji.

Nad strojem seděla snad tři hodiny. Opravila chapač, navlékla nit.

A položila pod patku kus staré látky, našla v komoře zbytky. Sešlápla pedál.

Stroj zachrčel, po chvíli spustil pravidelný, tichý šit. Libuši projel zvláštní pocit jako když do zmrzlé ruky pustí krev: skoro to bolí, ale najednou se člověk cítí skutečný.

Zastavila stroj, podívala se na šev. Rovný. Téměř ideální.

Něco hluboko v paměti se jejího dotklo.

***

Bylo jí osmnáct a pořád šila. Z maminých šatů si vyráběla sukně, z látky ve výprodeji halenky. Naproti škole měla dílnu paní Růžena, postarší švadlena s jehlami v prstech, a Libuše k ní chodila koukat, jak stříhá, jak pracuje. Paní Růžena jí vše ochotně ukazovala: poznala v děvčeti zájem.

Pak přišla vysoká, pak Viktor, pak svatba a čas na domácnost. Svůj první stroj, který si koupila za první plat, prodala, když šli bydlet k Viktorovi v jeho bytě bylo málo místa, a on řekl, že šicí stroj překáží. Prodala ho bez velkého odporu. Protože byla zamilovaná, myslela, že na ničem jiném nezáleží.

Roky plynuly, na šití dávno nemyslela. Jen někdy, když v obchodě narazila na hezké šaty, napadlo ji, že kdyby měla stroj Ale nikdy ho nepřinesla.

Teď seděla nad Ladou v malém pokoji na kraji města a poslouchala, jak plynule jehla drnčí.

Druhý den zašla na trh. Ne do centra, ale na opravdový trh, kde se prodávalo metrážně, kde šlo koupit půl metru plátna nebo úpletu za pár korun.

Procházela řadu, zkoušela látky mezi prsty. Len, krepsatén, jemnou vlnu… Nakonec ji zaujala šedě-modrá viskóza, lehká, matná, krásná svou jednoduchostí.

Kolik máte? zeptala se prodavačky.

Čtyři a půl metru.

Vezmu všechno.

Prodavačka odměřila.

Šijete co?

Šaty, usmála se Libuše.

A byla překvapená tím, jak jistě to znělo.

***

Střihala na zemi: látku rozložila, střih si načrtla sama podle vzpomínek, narychlo si vzpomněla na staré švýcarské časopisy. Jednoduchý střih, rovná silueta, pásek, malý stojáček, rukávy do tříčtvrtečních. Žádné triky, jen hezký tvar.

Teta Růža nahlížela do pokoje, mlčela. Jen jednou přinesla čaj.

Děkuju, řekla Libuše, oči od práce nezvedala.

Vybrala sis pěknou barvu, zamumlala teta.

Prvního střihu se bála. V šuplíku našla ostré nůžky, kdysi koupené do zásoby. Přiložila ostří a začala stříhat. Strach přešel po prvním pohybu.

Šila tři dny.

Ne, že by to bylo složité, ale nespěchala. Večer po účetnictví, sedla si ke stroji a šila. Pekně postupně. Boční švy, zip na zádech, stojáček, s rukávy zápasila déle, nechtěly sednout.

Když se někde zarazila, nehnala se. Promyslela, někdy pár stehů vypárala. Lada šlapala spolehlivě, potichu. Ty chvíle byly tiché, v hlavě žádný Viktor. Jen látka, šev, linie límce.

Na třetí večer přišel poslední šev, odstřižení nitek, žehlení. Šaty pověsila na ramínko a odstoupila.

Dobrý kousek.

Jednoduchý, šedo-modrý, jemný a bez nároků na pozornost, a přitom hezký. Pásek zvýraznil pas, stojáček decentně kryl krk.

Oblékla si je.

Postavila se před dlouhé zrcadlo v předsíni tetina bytu staré, s tmavými okraji, ale pravdivé.

Dívala se dlouho, asi minutu, snad víc.

Ze zrcadla se na ni dívala žena. Ne nikdo, ne prázdné místo, ne nábytek. Prostě žena padesátnice, s tmavými vlasy, jednoduchým drdolem, rovnými zády a pohledem, v němž se něco pomalu, nejistě rozsvěcovalo.

Šaty seděly skvěle.

Libuško! zavolala teta z kuchyně. Tak jak to dopadlo?

Vyšla za ní v šatech do kuchyně.

Teta Růža se ohlédla od plotny. Chvíli mlčela.

No vidíš, řekla pak, hned je to lepší.

A hned se otočila ke kastrolu, protože polévka bublala. Ale Libuše viděla, že se usmívá.

Vrátila se do svého pokoje, posadila se na postel, pohladila šev na koleni. Látka byla příjemná, šaty nikde netáhly, seděly přesně.

Něco hluboko v ní ono lámavé cosi se trochu narovnalo.

***

Do šatů se oblékla v sobotu.

Vyšla do ulic. Teta jí dala recept do lékárny na tlak, Libuše vzala předpis, oblékla šedo-modré šaty, nahodila světlé sako, co měla v kufru, a šla.

Bylo krásně. Říjen, suchý vzduch, topoly už žloutly.

Šla a připadala si jiná. Ne ta, která spěchala a koukala pod nohy. Viděla: kocour na parapetu, babka na lavičce plete modrý šál, kluk tahá matku k louži a matka protestuje.

Lékárna byla o blok dál. Vedle lékárny malá kavárna U Rózy, kterou nikdy před tím nevnímala. Na dveřích: Čerstvé pečivo a káva.

Vešla dovnitř. Objednala cappuccino a croissant, že si dnes dopřeje.

Kavárna byla maličká, pět stolků. U rohu seděla seniorka, elegantní paní s perlovými náušnicemi a střižnou šedivou hlavou. Pila kávu, u telefonu četla zprávy. Působila jako někdo, kdo je zvyklý rozhodovat: klidná, sebejistá, jaksi pevná ve světě.

Libuše si vzala kávu a croissant a usedla ke stolku u okna.

Deset minut jen tak byla, upíjela, dívala se ven, a bylo jí prostě dobře.

Promiňte, ozvalo se po chvíli.

Otočila se k šedovlasé dámě.

Nerada bych vás rušila pokračovala ta ale máte překrásné šaty. Prosím, kde jste je pořídila?

Libuše trochu znejistěla.

Sama jsem si je ušila.

Dáma se hned naklonila.

Vy jste švadlena?

Ani ne. Jen jsem kdysi šila. A teď znovu.

Takový střih… prohlížela si šaty odborně vypadá jednoduše, ale vypracované jsou výborně. Poznám podle toho, jak látka sedí. Pracovala jsem kdysi v oddělení oděvů.

Děkuji, zmohla se Libuše.

Jmenuji se Věra Květová, představila se paní. Můžete mi říkat Věra.

Já jsem Libuše.

Libuše, mám na vás možná zvláštní prosbu, tak kdyžtak řekněte rovnou ne. Věra uchopila šálek oběma rukama. Za tři týdny mám šedesáté páté narozeniny. Chci na oslavě vypadat dobře a nemohu najít šaty, které by měly styl i důstojnost. Všechno je buď pro babičky, nebo pro holčiny. Ale to vaše přesně něco takového bych si přála. Ušila byste mi?

Libuše ji si chvilku měřila pohledem. Věra na ni hleděla klidně, bez nátlaku. Prostě otázka.

Uvnitř v ní něco pohnulo.

Ušiju, řekla Libuše.

***

Věra dorazila o dva dny později. Přivezla si vlastní látku z centra: sytě vínový krepsatén, pevný, kvalitní.

Rozměry Libuše zapsala do sešitku. U kuchyňského stolu pak spolu s Věrou procházely nákresy, dokud se paní nerozhodla: šaty mírně do A, tříčtvrteční rukáv, nevnucující se výstřih do V.

Právě tohle, ukázala Věra.

Budou za dva týdny.

Kolik vám za práci dlužím?

Libuše zaváhala.

Já vlastně nevím.

Tak já vám řeknu, kolik tak berou v salonu. Věra uvedla částku. Zaplatím tolik zasloužíte si to.

Byla to suma, co Libuše brala za dva týdny účetnictví.

Chvíli mlčela.

Dobře.

Když Věra odešla, teta vykoukla z kuchyně:

Slyšela jsem. Dobré peníze.

Ano.

Šij, Libuško. Umíš to.

Libuše se na ni zadívala.

Tetí, proč jste mě vlastně vzala pod střechu? Sotva jsme se znaly.

Teta Růža se zamyslela.

Jsi dcera Zdeny. Její matka. A Zdena mi kdysi pomohla. Tak já vracím.

Zase zmizela v kuchyni.

Libuše zašla k oknu. Na šedé zdi naproti, kterou míjela celé týdny, někdo vytvořil obří graffiti jasně modré květiny, šplhající po betonu.

***

Šaty pro Věru byly první zkušeností pro někoho jiného. Odpovědnost. Libuše to cítila pokaždé, když si sedla ke stroji.

Krepsatén stříhala opatrně, dlouho zvažovala nůžky nad látkou, pak střihla. Šila pečlivě, každý šev začistila, zip všila ručně, lemy ručně zapracovala.

Když Věra přijela na zkoušení, bylo vše vidět v její tváři.

Proboha, řekla v zrcadle. To je úplně jiná já.

Otáčela se, dotýkala látky.

Cítím se vzpřímeně.

Trochu ubrat v sukni Libuše vyznačila špendlíky.

Ještě něco podotkla Věra, když Libuše zapracovávala špendlíky. Známá paní Alena má taky narozeniny, potřebuje šaty. Můžu jí dát váš kontakt?

Samozřejmě.

A ještě: nevěsta mého syna se za rok vdává, shání slavnostní šaty na složitou postavu. Šla byste do toho?

Libuše se narovnala.

Šla bych.

Věra kývla, přesně to čekala.

***

Další dva měsíce byly bláznivé. Dobře bláznivé, nezvykle.

Alena došla pro kostým. Pak zavolala žena poslaná Alenou prý halenku a sukni. Mladá třicátnice z okruhu Věřiných známých chtěla večerní šaty na firemní akci. Libuše ušila, žena vložila fotku na sociální síť, napsala konečně pravá švadlena, a přišly další tři objednávky.

Pokoj u tety Růži už nestačil. Látky byly všude: na posteli, parapetu, i na židli. Lada šlapala večer co večer i v sobotu ráno.

Teta nikdy neprotestovala. Jen jednou, když ráno neměla v pokoji kam šlápnout pro rozložené látky, tiše poznamenala:

Libuško, budeš muset najít větší prostor.

Vím, řekla Libuše.

Tady to nejde. To chápeš.

Chápala. Peníze měla: ze dvou měsíců vydělala víc než za půl roku v účetnictví. Objednávky nepolevovaly.

Vyrazila do centra, prošla inzeráty, obhlédla několik prostor. První dva ne, tmavé, nízké stropy, jeden vlhký. Třetí sednul: pokoj ve druhém patře zrekonstruovaného měšťanského domu, kdysi obchod, nyní kanceláře. Velké okno na jih, světlý, vysoký strop, dřevěná podlaha. Dražší.

Počítala. Nájem, stroj na profi úrovni, overlock, stůl na stříhání spolkne všechny úspory a ještě si bude muset půjčit.

Zavolala Věře vlastně sama nevěděla proč.

Věro, potřebuju poradit.

Povídejte.

Libuše řekla, jak se věci mají. Věra trochu mlčela, pak:

Vemte to místo. Půjčím vám, bez úroků. Vrátíte, až budete mít.

To si nemůžu dovolit…

Libuško, zarazila ji Věra klidně, dala jste mi nejlepší šaty v životě. Smím vám něco oplatit. Není to charita. Když lidé pomáhají, je to v pořádku.

Libuše zmlkla.

A navíc, přidala Věra s úsměvem, už na vás čekají čtyři další dámy. Takže pro mě je výhodné, že budete mít pořádnou dílnu.

***

Dílna vznikla začátkem prosince.

Přestěhovala Ladu už byla spíš symbolem, hlavní práci zvládnul nový stroj. Ladu ale dala na čestné místo u okna.

Dílna byla světlá a klidná. Stoly na střih, dvě pracovní místa, police s látkami a galanterií, velké zrcadlo. Na stěnách v rámech pár vlastních návrhů. Teta Růža přišla, prošla celou místnost, hladila police, dlouze stála u zrcadla.

Dobré, schválila.

Tetí, chci vám něco dát.

Podala jí obálku. Teta otevřela pusu.

Ne, Libuško…

Musím. Za pokoj, za celé měsíce. Počítala jsem.

Já nikdy nepočítala…

Já ano. Vezměte to.

Teta si obálku vzala. Potom tiše:

Potřebuju nový ledničku. Starý už vrčí jako traktor.

Koupíme ledničku, řekla Libuše.

Společně vybraly a koupily dvoukomorový, stříbrný velký a dobrý.

Dobrý, řekla teta, a podle toho, jak se jí rozjasnila tvář, poznala Libuše, že něco důležitého udělala správně.

***

V prosinci přišlo objednávek dost. Všichni chtěli něco svátečního: šaty na Silvestra, soupravy na firemní večírky, pěkné halenky. Libuše často zůstávala večer až do devíti, pila čaj a poslouchala šumící stroj.

V lednu bylo klidněji. Najala pomocnici Alenku, mladou ženu, která zvládla založit lemy a šít, ale střihy se teprve učila. Učila ji a překvapilo ji, jak ji to baví předávat znalost, sledovat pokroky druhých.

Účetnictví opustila. Zavolala šéfové, vysvětlila svou práci, do března zůstala.

V březnu zazvonilo neznámé číslo. Žena se představila, říkala, že šije a ráda by navštěvovala lekce.

Nejsem učitelka, bránila se Libuše.

Ale umíte to a děláte to skvěle, paní Věra mě na vás navedla.

Libuše chvíli přemýšlela.

Tak přijďte.

Vznikl první kurz. Pak druhý, pak malá skupina. Bylo to něco úplně jiného, učit, ne jen šít, ale vešlo se to do jejího života.

Na jaře se odstěhovala z tetina pokoje.

Pronajala si malý byt poblíž dílny: jednopokojový, třetí patro, světlá kuchyň. Bílé stěny bez skvrn, záclony, které si sama ušila, si pověsila.

První večer seděla s čajem a hleděla ven na parčík s břízami.

Byl to její byt. Malý, ještě cizí, ale její.

***

Později, koncem května, potkala Viktora.

Šla domů z dílny parkem, nespěchala. Byl teplý podvečer, voněl šeřík, zapadající slunce prosvítalo mladými listy. Taška ji táhla za rameno, nesla vzorky látek na zítřejší práci.

Viktor šel naproti.

Uviděla ho na dvacet metrů a poznala hned, i když vypadal jinak. Pohublý, s neforemným sakem, chůze nejistá.

Zastavil se, když ji zahlédl.

Libuše šla dál, ale když byla dva kroky od něj, řekl:

Libuše.

Zastavila se.

Ahoj, Viktore.

Díval se na ni a v pohledu měl cosi cizího: možná ztracenost.

Vypadáš dobře.

Děkuju.

Chvíli mlčeli. Kolem projela žena s kočárkem.

Libuše, já… začal, ale vynechal. Můžeme si na chvíli promluvit?

Podívala se pozorně. Vypadal unaveně, ne z práce, ale unaveně životem.

Pojďme na lavičku, navrhla.

Sedli si. Viktor zíral na ruce zapletené mezi koleny.

Nevím, jak začít.

Začni, jak to je.

Ona odešla, řekl po chvíli. Ta, kvůli které jsem Prostě odešla. Před půl rokem. Řekla, že jsem nudný a bez ambicí. Bizarně se ušklíbl. Chápeš ironii?

Chápu.

Bydlím teď u mámy. Práce bídná. Podnik zavřeli. Všechno… vzhlédl, zadíval se jí do tváře děsivě selhalo. Myslím na to, co jsem udělal. Možná jsem udělal osudovou chybu, Libuše.

Naslouchala.

S tebou jsem měl vše a neuměl to ocenit. Byla jsi tu, všechno jsi dělala, byla jsi skutečná. A já… Hledal jsem něco, sám nevěděl co. Tebe jsem nazval prázdným místem. Zakřivil obličej bolestí. Vím, že to nejde vzít zpět. Ale chci, abys věděla: myslím na to často.

Libuše sledovala břízy před lavičkou. Listy šelestily. Zvedl se vánek s vůní grilovaného masa z dvora.

Viktore, řekla, za to, že ses zamiloval jinde, nemůžeš. To se stává.

Mlčel.

Ale za to, jak jsi to řekl… prázdné místo, nábytek, vypadni. To bylo kruté. Ne jsi zlý, prostě kruté, a dlouho jsem na to nezapomněla.

Vím, špitl.

Jenže jsi mi tím taky pomohl.

Překvapeně se na ni podíval.

Vyhodil jsi mě. Bylo to děsivé, Viktore. Odešla jsem s kufrem a čtyřiceti tisíci na kontě, nevěděla, co bude. Žila jsem u tety Růži jako chuděra a každou noc brečela. Bylo to těžké období.

Libuše…

Počkej. Nepřerušovala ho proto, aby ho ranila, chtěla jen vyřknout pravdu. Našla jsem tam starý šicí stroj. Vzpomněla si, že to umím a ráda dělám. A že jsem to chtěla dělat, jenže život a tys řekl, že stroj překáží a další protože. Začala jsem šít. Nejprve pro sebe. Pak pro druhé. Dnes mám půl roku svou dílnu v centru. Lidé chodí a já mám radost z práce.

Díval se na ni překvapeně, s výrazem, který nedokázala pojmenovat.

Kdybys mě nevyhodil z bytu, asi bych tam seděla dál, vařila polévky a nevěděla, kdo jsem. Neříkám, že jsi úžasný. Všechno prostě dopadlo tak, jak mělo.

Takže jsi mi neodpustila?

Libuše chvíli promýšlela.

Nedržím zlobu. To je rozdíl. Ale vracet se nechci. Ne proto, abych se mstila. Ale protože jsem teď konečně v tom svém. Snad poprvé skutečně.

Viktor se zadíval stranou.

Mohli jsme…

Ne, Viktore, řekla tiše, ale jistě. Ne.

Chvíli mlčeli, ne těžce, prostě dlouho.

Jak se má teta Růža? zeptal se pak.

Dobře. Koupila jsem jí lednici. V neděli tam jezdím, hrajeme prší.

Trochu se pousmál, upřímně.

Byla jsi vždycky dobrý člověk, Libuše.

Ani ty nejsi zlý, řekla. Jen jsme se minuli. Asi už dávno.

Vstala, zvedla tašku s látkami.

Musíš jít? zeptal se.

Musím. Zítra mám klientku v osm ráno.

Dobře. Taky vstal, chvíli váhal. Jsem rád, že se ti daří. Opravdu.

Tobě přeju totéž.

Řekla to upřímně. Bez jedu, bez pocitu vítězství. Jen pravdu. Víc už nebylo co cítit, smysl ani chuť se zlobit.

Kráčela parkem ke svému domovu. Ještě pár kroků cítila, jak se za ní dívá, pak už ne. Asi šel svou cestou.

Bříza vrhala útlý stín na cestu. Libuše kráčela v tom stínu, taška táhla rameno dolů uvnitř tmavě zelená vlna a katalog galanterie. Zítra v osm přijde paní Kateřina z penze, která sní o sukni na zimu ne širokou, ale přímou, slušnou, ať ji unosím do divadla i k lékaři.

Přemýšlela o střihu, jaký bude paní Kateřině sedět, která je nižší a široká v bocích. Přímá sukně vyžaduje trik, jak vyvážit proporce.

Přitom vnímala, jak večer sílí šeříková vůně. Kráčel kolem kluk na koloběžce, zpíval nahlas z nějakého animáku. Oknem z přízemí voněly smažené brambory, domácí vůně.

***

Toho večera už v dílně nepracovala. Sama se sebou si slíbila, že po sedmé stroj nevypíná. Jen si přišla pro sešit s mírami klientek. Ležel na stolu vedle Lady. Stroj byl klidný, s ornamenty.

Libuše po něm přejela prsty.

Děkuju, řekla nahlas.

Bylo trochu směšné děkovat stroji. Ale komu jinému děkovat za to, kam ji život dovedl? Tetě Růži, Věře, Alence, která se snaží naučit střihy? Možná všem. Možná konstelaci, co začala křivdou a přivedla ji do tohoto světlého pokoje s vysokými stropy.

Vzala sešit, zhasla a zamkla dílnu. Sestoupila dřevěným schodištěm na ulici.

Město žilo večerním životem. Lidé šli, auta jezdila, někde se smály děti. Obyčejný květnový večer, nic zvláštního.

Cestou domů zašla do malého obchůdku Čerstvé pečivo, koupila slunečnicový chléb a sklenici květového medu od staré paní z vlastní včelnice.

Dobrý večer, řekla Libuše.

Dobrý. Paní vrátila drobné. Tentokrát se povedl med. Ochutnejte ráno, uvidíte.

Děkuju, určitě zkusím.

Vyšla zpět na ulici, v tašce chléb, med, sešit a katalog galanterie. Na sobě měla šaty, které si ušila minulý týden z pevného lnu barvy slonové kosti, s volnými rukávy a páskem. Dobré šaty, ráda je nosila.

Domů šla pěšky, deset minut. Přemýšlela o sukni pro Kateřinu, že musí objednat další nitě, jak Alenka už zvládne střihnout první vlastní halenku.

Pak přestala na práci myslet. Jen šla.

Nad střechami ještě svítilo modro, bledě růžová na západě. Vlaštovky létaly stíny. Někde kolem pulsoval život ve všech své složitosti a nevyzpytatelnosti.

Štěstí po rozvodu, psali by v laciných ženských časopisech. Jako by existovalo speciální štěstí rozvedených žen. Libuše o tom takhle neuvažovala. Jen si říkala: teď jdu domů, ráno vstávám, mám práci, co umím i ráda dělám. Tetu Růžu, ke které zajedu v neděli. Klientky, co odcházejí spokojené. Ladu u okna. A tohle nebe s vlaštovkami.

Bylo to všechny, co potřebovala.

Ne pohádkově moc, ne tragicky málo. Prostě dost. Snad je to to, co lidé hledají, když mluví o nové šanci, druhém začátku, sebedůvěře v letech. Ne najednou. Jedny šaty, druhé, potom dílna, pak byt, pak květen, chléb a med v tašce.

Zavolala tetě Růže.

Tetí, jste doma?

Kde bych byla. Dívám se na seriál. Co je?

Nic. Jen tak.

Krátká pauza.

Přijedeš v neděli?

Přijedu. Mám upéct koláč?

Jablečný, jestli můžeš, řekla teta. S jablky to mám nejraději.

Bude s jablky.

Libuše schovala mobil. Vystoupala do třetího patra, otevřela dveře svého bytu.

Doma ještě slabě voněl len včera tu stříhala, venku pršelo, nikam ji to netáhlo. Zbytky uklidila, ale vůně zůstala. Hezká vůně.

Postavila varnou konvici, vytáhla chleba, otevřela med. Byl světlý, jantarový, průzračný.

Za oknem stále ještě poletovaly vlaštovky, i teď už šero houstlo.

Namazala si med na chleba, kousla, a potvrdila si, že paní měla pravdu: med je výborný.

***

Ráno bylo jasné.

Kateřina dorazila přesně v osm, jak slíbila. Malá, svižná žena s bílými vlasy úhledně sčesanými, ostrým pohledem za brýlemi.

Paní Sedláčková, řekla ode dveří. Přinesla jsem fotku. Takhle nějak bych chtěla sukni, ale ne tak širokou.

Podala jí obrázek.

Libuše přikývla. Hezká, střízlivá sukně. Na tuhle postavu střihání bude zábava.

Posaďte se. Vysvětlím vám, jak to zamýšlím.

Kateřina usedla, složila ruce v klíně.

Víte, ohlédla se po dílně, už léta o takové sukni sním. Ale člověk neví, kam jít. V obchodech samé cetky. Sousedka mi poradila vás. Prý se po vašich šatech znovu cítí ženská. Tiše se zasmála. To je lepší doporučení než reklama.

Nejlepší, přikývla Libuše.

Vytáhla metr, otevřela notýsek.

Postavte se sem, prosím.

Kateřina se narovnala, pohlédla na sebe do zrcadla.

Víte, vypověděla znovu, jsem čtyři roky v důchodu. Myslela jsem, že už není proč se snažit, jak vypadám. Ale pak si řeknu proč ne? Chci ještě pár let žít hezky, proč chodit v ledajakém.

Přesně tak, odvětila Libuše.

Měřila, zapisovala, přemýšlela nad střihem. Dílna byla světlá, slunce padalo velkým oknem na dřevěnou podlahu. V rohu stála Lada se zlatými ornamenty. Alenka měla dojít v deset. V jedenáct přijde další klientka.

A den jako každý nový, čistý, dost.