Minulý rok mě zavolala stará kamarádka a skoro mě prosila, abych u sebe doma ubytovala její úplně nejlepší přátele. Rozhodli se odpočinout si na břehu jezera v našem maličkém českém městečku. Bylo by divné odmítnout, tak jsem kývla. Ale hned jsem jim vysvětlila:
Právě je plná sezóna, takže jim nemůžu dát pokoj zadarmo. Ale na druhou stranu se necítím úplně v pohodě, když mám účtovat peníze přátelům vašich přátel.
Kamarádka mě ujistila: Neboj, zaplatí! Peníze nejsou problém, jen mají strach z podvodníků. Víš, těch co berou platbu předem a pak nezvednou zvonek nebo vyhodí hosty v půlce dovolené.
No, nechala jsem se nachytat. Kdybych tušila, kolik mě ta dovolená bude stát, nikdy bych do toho nešla.
Bylo mi trochu trapně, tak jsem jim dala pěknou slevičku. Pokoj měli za polovinu ceny. Takže, den D! Místo očekávané rodiny dorazila teenagerka a desetiletý kluk. Přátelé prostě. Jenže ve třílůžkovém pokoji jim to moc neklapalo.
Přivítání bylo milé, snažila jsem se uvařit něco dobrého, po večeři jsem jim ukázala památky našeho města a popřála jim krásný pobyt. Šla jsem na své hodiny. Druhý den se syn hostů rozhodl, že bude zábavnén stříkat pistolkou s vodou do zapnuté televize. Rodiče tam seděli, ale očividně mu nebránili. Omluvili se a slíbili, že televizi nechají opravit. Oprava se zatím koná v říši zázraků. Z vedlejšího pokoje jsem jim dala jinou televizi a naivně se ptala: Co asi budou dělat večer?
Pak milá rodina spálila rychlovarnou konvici. Bylo mi líto, teenageři zapomněli nalít vodu. Další úžasný moment přišel, když se rozhodli pokoj trošku zrekonstruovat údajně je moc malý. Uletěly dva nohy: jedna z nočního stolku, druhá z konferenčního stolku. Bylo jim to k smíchu Hele, máte tady tolik nábytku! Noha stolu zalepíme lepicí páskou, to bude v pohodě. A pod noční stolek strčíme něco. Hlavně klid!
Vrchol nastal, když si dali hodně hlasitou párty, která skončila až ve dvě ráno. S výkřiky a opileckými výkony. Když jsem v jedenáct večer požádala, ať stáhnou hudbu, slyšela jsem: V klidu, zaplatili jsme si to! Hudba se trochu ztlumila, ale až po druhé připomínce.
Snažit se diskutovat s opilými jsem vzdala a řekla si, že počkám na ráno. Druhý den jsem si pozvala pár a řekla jim narovinu, že takové chování je prostě nepřípustné. Nejsou tu sami na dovolené. A aby dávali pozor na spotřebiče.
Přátelé jen pokrčili rameny a nesouhlasili: Zaplatili jsme! Ztratila jsem trpělivost: Děkuju, že jste přijeli jako kamarádi kamarádky, jinak byste tu nebyli.
Po tomhle rozhovoru se začali chovat trochu klidněji a spotřebiče už nepadaly za oběť dovolené. Jen ta naše vztahy tím skončily.
Nakonec jsme spolu přestali komunikovat. Nezabránilo jim to ale, aby si odvezli dárky a suvenýry, které jsem připravila pro ně i naši společnou kamarádku. Spolu s nimi zmizely z pokoje dva velké froté ručníky a prostěradlo z terakoty.
Musím dodat, že tohle jsou opravdu nejlepší přátelé mé kamarádky. Celou střední jsme byly parťačky, dokud se nevdala a neodstěhovala do jiného města. O svých přátelích vždycky tvrdila, že jsou milí a slušní. Kdyby to byla pravda, mohli u nás trávit dovolenou každé léto.
Ale tak to prostě dopadlo. Kamarádka byla dlouho zticha, až jednou se svěřila, že se jim prý dovolená moc nelíbila: Říkali, že je pořád komanduju a kazím jim pohodu. A to přitom platili spoustu peněz!
Mně je líto, ale za peníze, co mi dali, si nekoupím ani novou televizi, konvici, stůl, noční stolek, prostěradlo a ručníky. Navíc je tu ještě kvantum potrhaných nervů a nespokojenost dalších hostů. To škodí i pověsti, příští rok si turisté raději najdou jiný penzion.
Z téhle zkušenosti jsem si vzala jediné někdy je lepší prostě říct ne.
