Zjištění, že mi bývalý manžel zahýbá, přišlo úplně absurdním způsobem začal zametat ulici. Ano, zní to podivně, ale přesně tak to bylo. Byl elektrikář, svůj kutilský ráj měl ve sklepě a celé dny byl ponořený do drátů a nářadí, že člověk skoro zapomněl, jak vypadá jeho obličej bez šmouhy od oleje. Domácí práce šly totálně mimo něj ne že by protestoval, ale prostě ho to nebavilo. Když měl volnou chvilku, koukal na hokej, otevřel si Plzeň, ugriloval buřty, občas šel s Frantou a Pepou do hospody. Typický klidný Čech. Oslavy nemusel, hádat se neuměl a člověka v něm by podezíral snad jen kvůli tomu, jak klidně spí po obědě.
Naše ulice byla prašná, s alejí kaštanů a pořád na ní zůstávaly listy, prach a někdy i bahno, když zaprší. Zametání bylo skoro denní rytmus většinou jsem to dělala já před odchodem do práce, ještě dřív než jsem stihla připravit rohlíky se šunkou. Jednoho dne se ale vedle do domu nastěhovala nová sousedka. Nebylo na tom nic zvláštního, ten dům byl věčně v inzerátu a sousedy jsem ani nestihla poznat, než už byli pryč.
Asi tři měsíce po jejím příjezdu začal manžel prohlašovat:
Nech to dneska, já to zametu.
Nejdřív jsem si říkala, jaký je zlatíčko. Ušetřený čas jsem využila na mytí nádobí, vytírání koupelny nebo rovnání ponožek podle barev. Upřímně proč bych se měla koukat z okna, když jsem měla klid?
Jenže pak to přišlo začal zametat každý den. A jedno bylo podezřelé každý den přesně v sedm ráno. Žádná minuta dřív, žádná minuta později. Do té doby neměl nikdy na nic přesný čas kromě přímého přenosu hokeje samozřejmě. Jednou mě to začalo vrtat hlavou a nenápadně jsem ho zkontrolovala.
A uviděla jsem ho. Držel koště tak, jako by do něj chtěl zapojit elektřinu, ale zametání po něm nebylo vůbec poznat. Smál se, povídal si. Skvělé na tom bylo, že přímo proti němu stála naše nová sousedka. To je ale náhodička, pomyslela jsem si. Jenže druhý den to samé. Třetí taky. Zjistila jsem, že kdykoli on vyjde ven s koštětem, ona je nějak záhadně už na ulici a řeší náhodou totéž smetí.
Zvědavost byla silnější než já. Nebyl to jen ranní rituál. Jednou v sobotu prohlásil, že jde na pivo s kamarády. Klidně, nevyvolával podezření. Jenže když vyšel, koutkem oka jsem zahlédla, jak sousedka zamyká dveře v úplně stejnou chvíli. Pospíšila jsem si k oknu a slyšela, jak vesele haleká:
To máme ale štěstí, sousede! Dneska jdu taky tam, kousek dál.
Odkráčeli spolu jako by šli na Majáles. Následující víkend nadhodil, že půjde zahrát fotbal což jsem u něj viděla naposled někdy v době, kdy byl Hašek ještě v bráně. Vyšel z domu a sousedka vyklouzla hned po něm, s mobilem u ucha, a svorně se vydali jedním směrem.
Bezdůvodně jsem necítila měla jsem jen časy, vzory, opakování. Žádné esemesky, žádné fotky, jen podezření, které už bylo tak okaté, že by je přehlédl snad jen Karel Gott při zpěvu hymny.
Jednoho dne jsem ho prostě postavila před hotovou věc. Žádné vyptávání. Prostě jsem řekla:
Vím, že jsi s tou sousedkou.
Zamrkal na mě, chvíli dělal překvapeného, ale pak jen ticho. Sklopil pohled, promnul koště mezi prsty, a povídá:
Jo. Jsem s ní. Zamiloval jsem se.
Vyhodila jsem ho z domu hned, nebyly děti, žádné rozdílení majetku, žádné vymlouvání. Největší ironie byla, že se nastěhoval k ní do sousedního domu.
Dlouho jim to ale nevydrželo. Možná dva měsíce. A pak byli oba pryč zmizeli jak pára nad hrncem. Nikdo neví, co se jim stalo, prostě beze slova odešli z města. Sousedky šeptaly, tetičky diskutovaly, ale já už jsem věděla dost, abych nezjišťovala víc.
