Pozdní vzdor
Rozumíš vůbec, co děláš? hlas Barbory byl vyrovnaný, skoro bezbarvý, až to chladné ticho bylo děsivější než jakýkoliv výkřik. Chápeš, co to znamená pro nás všechny?
Jana stála u okna a dívala se ven. Za sklem se táhl drobný podzimní déšť a kolemjdoucí spěchali pod deštníky, aniž by si věnovali jediný pohled.
Rozumím, co to znamená pro mě, odpověděla nakonec.
Pro tebe, zopakovala Barbora to slovo, jako by ho zvažovala na jazyku. Ty vždycky jen pro sebe. A my?
Jste dospělí lidé.
Mami, je ti šedesát jedna.
Vím, kolik mi je.
Barbora dosedla na rozvrzaný gauč. Ten gauč byl s Janou od věků, z bytu do bytu, vyhozen nikdy nebyl zvyklost, lítost, pocit, že když vyhodí gauč, je to, jako by vyhodila něco živého a známého.
Přemýšlela jsi aspoň, co si lidé pomyslí? zeptala se dcera.
Nepřemýšlela, odvětila Jana.
A to byla pravda.
***
Všechno začalo v březnu, když Jana Novotná, bývalá učitelka češtiny a literatury, nyní penzistka přivydělávající v dětském kroužku při knihovně na Žižkově, vyrazila na víkend k dávné kamarádce do Telče.
Eliška Havelková žila v Telči už osm let. Když ovdověla, koupila maličký domek na kraji města, založila si záhonek, a po jejích slovech “konečně začala dýchat”. Jana za ní jezdila většinou jednou za rok v létě jenže tentokrát se uvnitř cosi posunulo. Něco v ní zašeptalo: jeď teď. Ne v létě. Teď.
Březen v Telči byl sychravý, tichý. V dolinách ležel sníh, kopce už tmavly blátem. Kupole kostelů odrážely mléčné nebe. Jana kráčela úzkou uličkou a vnímala ten nový druh ticha ne prázdno, ale hutné ticho, rozdíl, který chápala až zde.
Eliška očekávala Janu na zápraží v bačkorách a staré bundě.
No to je dost, už jsem ohřála sekanou, ušklíbla se.
Seděly v kuchyni, popíjely čaj, Eliška líčila sousedy, zahrádku, plánovala, že si pořídí kozu.
Kozu? zvedla Jana obočí.
No a co, vlastní mléko, sýr, prý to není složité.
Eliško, ty jsi v životě na kozu sáhla možná v zoo.
Právě proto je na čase poznat ji zblízka, vesele si dolila čaj. A co ty? Nějak šedneš…
Jana zkoumala své dlaně. Staré, normální dlaně s vystouplými žílami.
Mám se… normálně.
Normálně není odpověď. Stalo se něco?
Nic se nestalo. Všechno stejné.
A to je právě to zlé, prohlásila Eliška. Největší past je, když je všechno stejné.
Jana neodpověděla. Za oknem už modral předvečer, v dálce se rozsvěcel první lampion.
Další den Eliška vytáhla Janu na trh. Žádný supermarket, ale typický trh, kde stařeny prodávaly nakládané zelí a ručně pletené ponožky. U stánku s hříbky zahlédla Janu známou tvář.
Nejprve jí nedocvaklo. Třicet, možná i pětatřicet let uplynulo a Přemysl se značně změnil. Ale držení hlavy, ruce v kapsách to bylo pořád jeho.
Stály tam.
Jani? opatrně.
Přemku.
To bylo všechno, co promluvili první minutu. Pak Eliška diskrétně odešla k ponožkám a oni zůstali stát mezi houbami a mrazivou zeminou.
Ty tu bydlíš? zeptala se Jana.
Druhý rok. A ty?
Jen na návštěvě. Za Eliškou.
Jasné.
Ticho. Avšak jiné, ne trapné. Jako by oba tušili, že není kam spěchat.
Nezměnila ses, pronesl Přemysl.
To není pravda.
Trochu. Jen nepatrně.
Jana se zasmála. Nečekala to.
***
Přemysl Šanda byl její spolužák z pedagogické fakulty. Ne přítel, ne láska, prostě druh z ročníku pět let v jedné lavici a pak se každý rozběhl do jiného kraje. On zamířil na východ, ona zůstala v Praze, vdala se, děti, vnoučata. Občas slyšela, že má dceru, že se taky oženil. Nic víc.
A teď tu stál u stánku s houbami a hleděl na ni.
Dohodli se na večerní kávě v kavárničce naproti rynku. Eliška byla bezstarostná.
Jdi, samozřejmě, kývla. Já si pustím svůj seriál. A neboj, nemám žádné zákeřné plány.
Kavárna byla téměř prázdná. Dřevěné stolky, žluté lampy, fotky staré Telče na stěnách. Objednali si čaj a jablečný koláč a povídali dlouze jména známých, historky z fakulty, smích nad bláznivými epizodami, důležitými tehdy dávno.
Pak Přemysl řekl:
Moje žena umřela před třemi lety.
To je mi líto, řekla Jana.
Člověk si asi zvykne, i když zvyk asi není to správné slovo. Spíš se žije nějak jinak.
Rozumím.
A ty?
Vzpomněla na svého muže, Tomáše, který od ní před devíti lety prostě odešel k mladší. Žádné vysvětlování, žádné velké drama. Snažila se tehdy pochopit proč, hledala chyby u sebe, přetáčela vzpomínky jako korálky na niti, až se unavila a začala prostě žít. Děti, vnoučata, dětský kroužek v knihovně, Eliška v Telči každé léto.
Je to složité, zamumlala.
Přikývl. Nevyptával se. Tím to bylo snazší.
***
Když se vrátila zpátky do Prahy, domnívala se, že šlo jen o milé setkání starých známých. Náhoda, nic víc.
Avšak za týden přišla zpráva na messenger. Přemek ji našel přes Elišku. Napsal: Ahoj, jak jsi dojela?
Odpověděla. Občas prohodili pár vět, později denně. Přišlo jí to zvláštní nikdy nebyla psavec. Dcera Barbora jí často vyčítala, že vlastně neodpovídá, že čte zprávy a mlčí. Ale u Přemysla sama čekala, kdy napíše.
Jeho psaní bylo prosté, bez cingrlátek. Vyprávěl o životě v Telči, že dělá restaurátora, opravuje sochy a oltáře. Ptával se na její děti v kroužku, posílal fotky: bílý kostel zasněžený, kočka na parapetu, sklenice čaje na dřevěném stole.
Barbora to po měsíci zachytila.
Mami, sedíš furt v telefonu.
Čtu si.
Ty jsi vždycky říkala, že telefon kazí oči.
Tak jsem se mýlila.
Barbora se na ni podívala zvláštně, ale už se neptala.
V dubnu Přemysl nabídl, že přijede do Prahy.
Potřebuju tam něco okolo restaurátorské dílny, napsal. Kdyby ti to nevadilo, mohli bychom se potkat.
Kdyby ti to nevadilo. To Janu pobavilo. Tak dospěle opatrné.
Přijeď, odepsala.
Sešli se u Karlova mostu, tam, kde se Vltava rozdvojuje, a foukal studený dubnový vítr, jarní světlo už však měklo. Jana oblékla své nejlepší šedé kabát, koupený před dvěma roky a obvykle nenošený.
Stál u zábradlí a hleděl na řeku. Když k němu přišla, usmál se. Tvář už ošlehaná, ruce v kapsách, přesně jak na trhu v Telči.
Ahoj, pozdravil.
Ahoj.
Dali se do řeči, o všem a o ničem. O restaurování, dětském kroužku. Jana se zmínila o jednom chlapci, osmiletém, který napsal slohovku, že knihy jsou okna naopak, protože jimi nevidíš ven, ale dovnitř. Přemek se zastavil.
To je geniální, řekl. Osm?
Osm. Šikovný kluk.
Cítíš děti. Pozná se to.
Proč? Nikdy jsi mě s nimi neviděl.
Protože vyprávíš tak, jak člověk mluví jen o tom, na čem mu záleží.
Jana se na něj zadívala. On upřeně sledoval proud řeky.
Později spolu pili kávu v malé kavárně u nábřeží. Uvědomila si, že už dlouho se s nikým tak beze spěchu, bez povinnosti nezastavila. Byl to možná zapomenutý klid.
Při loučení řekl:
Rád bych zase přijel. Kdyby to šlo.
Půjde, ujistila ho.
***
Barbora se to dozvěděla v květnu. Ne že by jí to Jana sama řekla Barbora jednou zatelefonovala v nevhodnou hodinu, Jana nebyla doma, dlouho nezvedala mobil. Když konečně zavolala zpátky, byla roztěkaná a Barbora to hned vycítila.
Kdes byla?
Procházela jsem se.
Sama?
Kratinká pauza, které si vycvičené ucho nemohlo nevšimnout.
Ne.
A tam začal skutečný rozhovor. Nejprve opatrně, pak čím dál tvrději.
Kdo to je? zeptala se Barbora.
Spolužák. Už jsem ti říkala, že jsem ho potkala v Telči.
Zmiňovala jsi, že jsi tam narazila na známého.
Právě.
Mami, tobě je…
Vím kolik je mi, Barboro.
Ticho.
Co to má znamenat? Vy chodíte jen na procházky?
Zatím ano. Jen na procházky.
Zatím, opakovala Barbora.
Jana nechtěla vysvětlovat. Některé věci nešlo, slova nefungovala všechno by znilo přehnaně vážně, nebo naopak směšně lehce.
Syn Rudolf, který žil v Brně, reagoval jinak. Zavolal dvakrát měsíčně, a když mu Jana mezi řečí zmínila, že poznala jednoho člověka, zamyslel se a jednoduše se zeptal:
Je v pohodě?
Je v pohodě.
Tak fajn, poznamenal Rudolf.
Nic víc. Jana dlouho přemítala, jestli je to lepší nebo horší než Barbořina reakce. Nerozhodla se.
***
Letní měsíce přešly v nový, zvláštní rytmus. Přemysl přijížděl do Prahy, Jana čas od času vyjela do Telče. Procházky trhem, muzea, kavárny. Ukázal jí i svou dílnu místnost s vysokými okny a pachem lněné fermeže a starého dřeva. Podél zdi se řadily ikony některé temné, jiné už zaleskly barvami vykoupenými z prachu času.
Nebojíš se brát do rukou taková stará díla? zeptala se.
Nebojím. Naopak. Líbí se mi vědět, že tu byly dávno přede mnou a budou tu po mně.
Věříš?
Zamyslel se.
Nevím, jak to nazvat. Spíš to cítím. Někdy stačí, že je to důležité, i když nikdo jiný tak neříká.
Dívala se na vyčištěný obličej svaté na obrázku. Světlý, klidný.
Můj muž říkával, že dělám hlouposti, vyhrkla najednou Jana. Že za takové peníze nemá smysl se starat o pár dětí v kroužku.
A ty?
Dlouho jsem si zvykala, že má asi pravdu. Téměř až do důchodu.
Přemysl jen mlčky pokývl. Bylo to dost.
Večer seděli u něj doma, pili čaj, a Jana už dlouho necítila takový mír. Ne že by neměla starosti. Byly tu. Barbora téměř nezavolala, když Jana odjela do Telče. Ticho bylo demonstrativní. A osmiletá vnučka Klárka se ptala: Babičko, kdy už přijedeš domů? V tom hlasu se skrývalo něco, co Janě projelo břichem ostrou vlnou výčitek. Staré, známé, neúprosné.
Ale tady na kuchyni výčitka slábla. Byla menší.
Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys změnila místo? zeptal se Přemysl najednou.
Jana zvedla hlavu.
Kam?
Sem do Telče. Nebo někam… Prostě změna.
Opatrně, jako by hledal významy ve své kávě.
Navrhuješ mi… začala.
Nenavrhuji konkrétně. Jen mě zajímalo, jestli sis to už někdy představovala.
Přemýšlela. Ne, nikdy. Vlastně kdysi ano, dávno. Ale připadalo jí to… nemožné.
Proč nemožné?
Děti. Vnoučata. Byt, práce byť malá. Všechno mám tady.
Děti jsou dospělé.
To nic nemění.
Kývl.
Chápu. Jen jsem se ptal.
Jen se ptal. Uvnitř Janě ale ta otázka zůstala. Takové otázky člověka nikdy neopustí.
***
V srpnu přijela Barbora. Bez svátku nebo vnějšího důvodu, se sobotním Leo Expresem, s cestovní taškou, rty staženými do tenké linky.
Pily čaj, Barbora u okna. Potom:
Myslíš to vážně?
Co přesně?
To s ním. Všechno tohle.
Nevím, upřímně řekla Jana.
Mami. Není ti to trochu… podivné? V našem věku?
Ve tvém nebo v mém?
V našem rodinném věku. Táta je pořád naživu, on…
Táta žije už devět let s jinou, Barboro.
Ale byli jste spolu třicet let.
To právě všechno mění, odpověděla Jana.
Barbora odložila hrnek.
Myslíš na to, co řekne Klárka? Co tomu porozumí?
Klárce je osm.
Právě proto chápe hodně.
Klárka pochopí to, co jí vysvětlíme.
A co jí vysvětlíme?
Jana se zahleděla na Barboru dcera byla otci čím dál víc podobná, ta stejná rovná čára úst, tmavé obočí. Dřív to dojímající, teď jí v tom přišlo něco docela jiného.
Řekneme jí, že se babička seznámila s dobrým člověkem. To zatím stačí.
A pak?
Uvidíme.
Uvidíme znamená že se nechceš bavit.
Ne. Znamená, že opravdu nevím, co bude dál. To je upřímné.
Barbora dlouho mlčela. Pak tiše, skoro bez výčitky:
Bojím se, že toho budeš litovat.
Mohla bych litovat toho, co nikdy neudělám.
Dcera vzhlédla.
To je filozofie. Ale mně z ní líp není.
Mně také ne, připustila Jana. Ale žiju s tím.
Barbora odjela večerním vlakem. Objaly se pevně, jak bylo jejich zvykem, a Jana pocítila v tom objetí něco současně hřejivého i napjatého. Jako by obě držely, ale bály se, že něco křehkého pukne.
***
Září přišlo chladné, ostré. Jana byla už šest let v důchodu, ale knihovní kroužek dával jejím dnům řád. Děti chodily úterky a pátky, četly, kreslily ilustrace, hrály scénky. Místnost nízké regály a staré polštáře místo židlí.
Ředitelka knihovny, Milada Kučerová, pět a šedesát let, věděla o Přemyslovi. Ne proto, že by jí to Jana řekla prostě poznala, že se něco změnilo. Jana byla nějak víc zabraná do svého ne sobecky, prostě jinak.
Něco se děje, konstatovala jednou Milada. Prostě bez otazníku.
Děje, přitakala Jana.
Dobré?
Ještě nevím.
Ale hlavně, že se aspoň něco děje. Jsme jak řeky, co tečou, ale neví kam.
Jana se rozesmála.
V září pozval Přemysl Janu na výstavu starých rukopisů do Třebíče. Pronajali dva oddělené pokoje v maličkém hotelu, navštěvovali muzea, večer procházeli městem. Jednou večeřeli s výhledem na řeku, Přemysl odložil příbor, zahleděl se do sklenky a řekl:
Chci, abys něco věděla.
Co?
Nespěchám. Netlačím. Pokud cítíš tlak, není ode mne.
Podívala se na něho.
Vím to.
Nemysli si, že je to zdvořilost. Je mi třiašedesát, nejsem kluk, který čeká jasné věci a zklame se, když nebudou. Jsem jen rád, že tu jsi.
Neodpověděla hned. Za oknem temněla řeka, na obzoru světla protějšího břehu.
Těžko se to přijímá, přiznala nakonec.
Proč?
Člověk se naučí, že za slovy čeká požadavek, nebo že vždy něco znamenají víc.
Tady ne. Nečeká.
Vím. Ale nejsem zvyklá.
Kývl. Dopili víno a prošli se kolem řeky, ticho mezi nimi bylo správné, těžké a klidné.
***
Říjen přinesl rozhovor, na který Jana čekala a zároveň se ho bála.
Sama zavolala Barboře. Dřív, než ona mohla něco říct, spustila:
Chci ti něco říct. Přemysl mi nabídl, abych se přestěhovala do Telče. Přemýšlím o tom.
Dlouhé ticho.
Ty jsi vážně rozhodnutá.
Ano.
Znáte se sedm měsíců.
Osm.
Mami! Osm měsíců! Chápeš, co to je?
Chápu. Je to osm měsíců.
To je nic! O něm nic nevíš!
Vím toho dost.
Co víš? Barboře stoupal hlas. Že je příjemný? Že je s ním dobře? Lidé se mění, všechno se změní!
Barboro.
No?
Tvůj otec se taky změnil po třiceti letech.
Ticho.
To není fér, šeptla Barbora.
Nechci být nefér. Chci být spravedlivá. K tobě i k sobě.
Následoval hovor s Rudolfem. Ten volal večer, bylo vidět, že sestru zpráva rozhodila.
Mami, fakt chceš odjet?
Uvažuji o tom.
Bydlení tam v pohodě? Je vůbec…
V pořádku. Pracuje, je pořádný. Dům není velký, ale pěkný.
Byt prodáš?
Ne. Budu pronajímat.
A když to nevyjde?
Rudo.
No co, je to reálná otázka.
Když něco, vrátím se. Zkusím to bez předem naplánovaného neúspěchu, ano?
Dobrá, řekl nakonec. Jen víc volej.
Budu.
Jana pak dlouho koukala z okna do deště. Poprvé v životě se rozhodovala jen za sebe. Ne protože někdo odešel, ne protože život ji k tomu přinutil, ale proto, že chce.
Byl to zvláštní pocit, skoro cizí.
Otevřela zprávu pro Přemysla: Uvažuji. Dej mi ještě čas.
Odpověděl: Kolik chceš, tolik si vezmi.
***
Eliška jednou týdně volala. Neříkala “přestěhuj se”, ani “radši počkej”. Jen občasné: Jak se máš? a vyprávění, jak její koza (ano, koupila ji) se jmenuje Apolena.
Vážně Apolena?
Jasně. Je to nádherná koza, zaslouží si důstojné jméno.
Eliško, ty jsi nejvíc nevyzpytatelný člověk, co znám.
To je dobře, ne?
Navýsost dobře, ujistila ji Jana.
Jednou po hovoru Jana uznala, že Eliška má pravdu. Ten strach schovaný za moudrostí je přesný. Kdysi měla strach rozhodnout se ze strachu ze selhání. Pak se bála nic neudělat, protože i to je rozhodnutí.
Ale tady to bylo o ní. Byla většinu života někým pro někoho manželka, matka, učitelka. Když to všechno bylo až na dalších místech, nevěděla, kým je bez těch slov.
Dětský kroužek ten si vybrala sama. První věc pro sebe.
A teď… další.
***
Na konci října zavolala bývalá tchyně, Emilie, matka Tomáše. Osmdesát dvě, sama v Praze na Smíchově, Jana ji občas navštívila, skoro ze zvyku.
Barbora mi všechno pověděla, spustila bez předehry.
Co konkrétně?
O tvém známém. O tom, že bys chtěla odejít.
Jana zůstala chvíli ticho.
A co na to říkáte?
Myslím, že sis to zasloužila, klidně řekla stará paní. Můj syn tě nedocenil, to jsem věděla dávno. Neříkala jsem to. Teď říkám.
Emilie…
Nemluv. V mém věku mluvím rovnou. Když chceš, jeď. Vnoučata se neztratí, Barbora se bojí, že tě ztratí, ale to není tvoje povinnost být tam, kde tě nevidí.
Vídají mě…
Ano, jako babičku. Jako mámu. Jako tu, která je vždy k mání. Ale jako člověka?
Jana neodpověděla.
Tak vidíš, uzavřela Emilie. Jeď. Ozvi se mi, budu ráda.
Ještě dlouho stála Jana v kuchyni, pozorovala holé větve za oknem. Všechny listy spadly, vzduch byl zimně studený.
Jana uvažovala, jak ji kdo vlastně vnímá. Barbora ji viděla jako nezbytnou matku. Rudolf jako člověka, co má mít jistotu. Milada jako spolehlivou kolegyni. Emilie viděla nečekaně ženu samu o sobě.
A Přemysl? Co vidí on?
Nevěděla. Ale cítila, že právě ji. Bez funkce, bez role, bez očekávání. Potkal ji na trhu, svobodnou, nesoucí sama sebe.
***
Listopad přinesl první sníh i nečekaný rozhovor s Klárkou.
Vnučka sama volala, nezvykle v neděli ráno z neznámého čísla.
Babi, to jsem já.
Klárko? Odkud voláš?
Z maminého tabletu. Babi, ty se odstěhuješ?
Jana se posadila.
Slyšela jsi dospělé mluvit?
Trochu. Máma mluvila s Rudou. Opravdu odjedeš?
Ještě nevím, Klárko.
Když odjedeš, budeš mě navštěvovat?
Určitě budu.
Slibuješ?
Slibuji.
Krátké ticho. Pak Klárka: Babi, je tam hezky?
Kde myslíš?
Kde bys mohla bydlet.
Je tam krásně. Bílé kostely, sníh v zimě a řeka.
Jako u nás?
Trochu menší.
Dobře. Pauza. Babi?
Ano?
Mamka se bojí, že tam onemocníš a nestihneme ti pomoci.
Jana pocítila bodnutí v břiše.
Řekni mamce, že jsem zdravá a v pořádku zůstat budu.
Ona to ví, ale stejně se bojí.
Vím, že se bojí. I já se bojím.
Čeho?
Přemýšlela.
Spousty věcí. Ale to je normální, každý se bojí.
Ty jsi říkala, že i odvážní se bojí a stejně to udělají.
To jsem říkala. Pamatuješ?
Pamatuju, pronesla Klárka pyšně. Tak já už musím, máma by se divila.
Klárko.
Co?
Mám tě moc ráda.
Já tebe taky. Pa.
***
V půlce listopadu jela Jana do Telče. Tentokrát ne na víkend celý týden. Vzala kufr, domluvila s Miladou, podala klíče sousedce.
Přemysl na ni čekal u vlaku. Povídal cosi o opravě nějakého štítu, ona pozorovala z okýnka zasněžená pole a přemítala, jak to místo znala už před březnem, a přece bylo jiné.
Žili spolu týden v jeho maličkém domě s dřevěnými podlahami a starými rámy, které skřípaly pod větrem. Jana uvařila párkrát večeři, on uklidil. Ranní káva v kuchyni, za oknem sníh padal širokým nánosem, jak když nefouká.
Jednou večer se zeptala:
Není ti těsno ve dvou?
Prosím?
No… žít ve dvou. Osm let jsi žil sám.
Přemýšlel.
Bylo mi těsno, když jsem žil, jak jsem nechtěl. Pracoval jsem na stavbě kvůli penězům. Pak jsem to zlomil a začal s restaurováním. Pozdě, už po čtyřiceti. Všichni říkali, že je to blbost.
A ty?
Já šel. Moje žena byla úžasná vždy mě podržela.
Vyprávěj mi o ní, požádala Jana.
Po chvíli mlčení řekl:
Jmenovala se Tereza. Tichá, ne mlčenlivá, spíš bez starostí. Když vstoupila do místnosti, bylo tam najednou klidněji.
Stýská se ti.
Jo. Narovinu. Ale to neznamená, že nemůžu dál, víš?
Vím.
U tebe taky tak?
Jana vzpomněla Tomáše s ním častěji cítila neklid, než klid. Stýskalo se jí jen po určité představě, snad ani ne po něm.
Jinak, ale chápu tě.
Mlčeli. Ticho bylo dobré.
***
Ve čtvrtek, pátý den, volala Barbora.
Jana vyšla na zápraží. Sníh ustal, obloha čistá s prvními hvězdami.
Jsi tam?
Jsem.
Do kdy?
Do neděle.
Ticho.
Mami, můžu se na něco zeptat? Opravdu.
Ptej se.
Děláš to… proč vlastně? Chceš něco sobě dokázat? Nebo nám?
Jana koukala na hvězdy.
Nedokazuju nikomu nic.
Tak proč tedy?
Chci prostě žít. Jinak, než do teď.
A teď jsi žila špatně?
Ne špatně. Ale ne úplně jak chci.
Co ti chybělo?
Jana přemítala. Měla skoro všechno. Byt, děti, práci, co ji bavila, kamarádky. Neprožila žádnou tragédii.
Ale stejně bylo něco jinak. Jako by žila trochu vně sama sebe. Pěkný a správný plán, který dělala, všechno v pořádku jen ona někde mimo.
Chyběla jsem sama sobě, přiznala.
Sama sobě? Co to znamená?
To, co to znamená.
Barbora dlouho mlčela.
Budeš šťastná? zeptala se najednou bez ironie.
Nevím, odpověděla Jana. Ale ráda bych to zkusila.
Dobře, řekla Barbora. Dobře.
Nebyl to souhlas, ale už to nebyla ani válka.
***
V neděli, už sbalená, Přemysl se zeptal:
Rozhodla ses?
Skoro.
Skoro je dobře nebo špatně?
Znamená to, že jsem téměř u cíle. Ještě chvilku.
Kývl.
Bojíš se udělat chybu.
Ano.
Mohu ti říct něco?
Povídej.
Existují různé chyby. Některé uděláš a víš, že to nebylo ono. Nepříjemné, ale je to jasné. Ale jsou takové, které nikdy neuděláš a vlastně nepoznáš, co by z nich bylo. Ty jsou horší.
Jana se na něj zadívala.
Říkáš přesně to, co si myslím a neříkám.
Usmál se a měl krásnou tvář, když se smál.
Nesnažím se, prostě to tak vyjde.
Vrátila se domů pozdě večer. Byt ji přivítal známým tichem, pach vlastních zdí, světlo pouliční lampy. Vybalila, postavila konvici, sedla ke stolu.
Na stole kniha rozečtená před odjezdem. Otevřela ji na záložce a najednou viděla jiný řádek, než předtím: člověk své samoty nese vždy s sebou, není to rozsudek, ale skutečnost, s níž lze různě naložit.
Zavřela knihu.
Pak napsala Přemyslovi: V lednu přijedu. Na dlouho. Uvidíme.
Odpověděl stručně: Těším se.
***
Prosinec byl jakoby v polospánku. Jana chodila do knihovny, vedla kroužek, navštívila Emilii. Všechno stejné, a přesto jinak. Některá rozhodnutí padla, jiná ve vzduchu. Nebyla to obava, nebyl to klid něco mezi.
Brzy z kraje prosince volala Barbora.
Stále jsi rozhodnutá?
Ano.
Byt pronajmeš?
Ano. Realitka už hledá zájemce.
Fajn. Pauza. Můžu se zeptat?
No jistě.
Nemyslíš si někdy, že si člověk někdy myslí, že nové je lepší, ale není?
Barboro.
Co je?
Je mi šedesát jedna. Nejsem holka, co si jen namlouvá. Zažila jsem své.
To nechrání před iluzemi.
Pravda. Ale zmenšuje je to.
Co když není takový, jak se zdá?
Možná. Vše je možná. Tak to v životě chodí, Barboro. Ty to taky nevěděla, když ses vdávala.
Mně bylo dvacet sedm.
A co?
Ticho.
Dobře, řekla Barbora. Pomůžu ti sbalit, ano?
Dlouhá pauza.
Pomůžu, mami. Samozřejmě.
***
Silvestra slavila Jana u Barbory, s Klárkou a zetěm Michalem. Přijel i Rudolf s rodinou z Brna. Stůl přetékající, smích, povyk děti pobíhaly, dospělí mluvili najednou.
Klárka seděla blízko Jany a šeptem ji informovala o každém chodu.
Salát máma dělala sama. Tohle je z obchodu, ale říká, že taky sama.
Nemusíš mě informovat, stačí říct.
Neinformuju, jen povídám.
Když děti usínaly na pohovce a dospělí seděli s vínem, Barbora najednou řekla:
Máma pojede v lednu do Telče.
Ton byl neutrální, prosté konstatování.
Michal kývl. Rudolf se na Janu podíval.
Na dlouho? zeptal se.
Uvidíme, pronesla Jana.
Rudolf se pousmál.
Klárka pootevřela oči.
Babi, ty jedeš? zívla.
Jedeme, Klárko.
Slíbilas přijet.
Slibuji.
Dobře, spokojeně zavřela oči.
Jana na ni hleděla a v duchu si řekla: Tak tohle je život. Spící dítě, dospělé děti kolem stolu. Starý gauč, co nikdy nevyhodila. V jiném městě někdo, kdo napsal těším se.
***
Patnáctého ledna Jana zavolala Miladě.
Milado, končím s kroužkem.
Ticho.
Kdy?
V únoru. Máš čas najít náhradu.
Odjíždíš?
Ano.
Kam?
Do Telče.
Aha. K němu?
K němu. A taky k sobě.
To je dobrá odpověď, řekla Milada. Dá se to přežít, byť to bude těžké. Držím ti palce, Jano.
Poslední den děti namalovaly Janě obří kolektivní přání. Každý obrázek jiný. Ten malý kluk, co psal o okně, nakreslil skutečné okno s červenou oponou a pod něj napsal: Aby kukali dovnitř.
Jana schovala přání do kabelky.
***
Dvacátého třetího ledna přijela do Telče. Přemysl jí přinesl kufr do malého pokoje, který vyklidil. Na okně květináč s muškátem.
Odkud jsi ho vzal?
Koupil. Rozhodl jsem, že bude potřeba květina.
Správné rozhodnutí.
Jana stála u okna. Zahrada pokrytá bílou přikrývkou, klid, bílo. Plot, a za ním další dvorek, pak střechy.
Co myslíš? zeptal se Přemysl.
Zeptej se za měsíc.
Zeptám.
Přemku.
Ano?
Děkuji, že jsi nespěchal.
Dlouho byl zticha.
Děkuji, že jsi přijela.
***
Tři měsíce uplynuly. Jana si zvykala pomalu. Telč byla malá, což bylo najednou uklidňující i svazující. Dobré, protože ticho. Obtížné, protože tu každý každého znal, ona byla nová, cítila na sobě pohledy.
Eliška ji představila několika místním ženám. Jedna, paní Božena, nabídla, ať Jana zkusí pomáhat v literárním klubu v kulturním domě. Deset lidí, četli, diskutovali knihy.
Nevím, jestli to zvládnu, váhala Jana.
Když ne, tak ne. Jen přijď a uvidíš.
Jana to zkusila. Bavilo ji to.
S Barborou si volaly jednou týdně. Občas i častěji. Barbora se začala vyptávat nejen jak se máš, ale i jak on?, jak klub?, co čteš?. Postupné zvykání, jako oči na nové světlo.
Klárka jí napsala dopis opravdový, papírový, s poštovní známkou. Na obálce dvě věže a řeka, napsáno: Babi, brzy za tebou přijedu. Máma říká o velikonočních prázdninách. P. S. Apolena je fakt koza? Eliška mi to říkala.
Jana odpověděla také psaním.
***
Jednoho dubnového večera přijela Barbora. Bez Klárky sama. Jela jen na otočku.
Vešla, vše si pečlivě prohlédla. Jana sledovala, jak Barboře kloužou oči po dřevěné podlaze, muškátu na parapetu, stolu u okna.
Přemysl jim navrhl čaj a diskrétně odešel do dílny.
Seděly spolu.
Je tu hezky, řekla Barbora. Nevelmi, spíš udiveně.
Ano.
Je to malé, ovšem…
Ale klidné.
Nestýská se ti po Praze?
Stýská. Po vás, po Miladě, po nábřeží.
A přesto jsi tady.
Přesto.
Barbora točila hrnkem v dlaních.
Je fajn? řekla. Už ne jako dřív, prostě.
Opravdu.
Jsi šťastná?
Jana přemýšlela.
Nevím, co znamená být šťastná. Ale je mi dobře. Opravdu dobře.
Barbora kývla.
Dobře.
Co to znamená?
Znamená to, že je to tak. A pak pohlédla matce do očí: Bojím se, mami. O tebe. Asi budu vždycky.
Chápu.
Ale snažím se… pochopit.
To úplně stačí.
Pily čaj. Barbora povídala o Klárce, o práci, o tom, že Michal by rád nové auto. Normální rozhovor, bez skrytých narážek.
Pak se chystala na odjezd. Jana ji šla vyprovodit.
Dubnový vzduch byl vlhký, voněl hlínou. Stromy měly v sobě první průzračnou zeleň.
Mami, u kaluže před brankou.
Ano?
Nechápu to. Asi nikdy nebudu.
Vím.
Chci, abys věděla, že jsem byla celý život zvyklá, že jsi po ruce. Že kdykoli zavolám, odpovíš.
Odpovídám. Pořád.
Vím. Je to jen jiné… vzdálenost. Musím si zvyknout.
Zvykneš.
Myslíš?
Jana hleděla na dceru. Stejná tvář, jaká ji vítala v porodnici. Malý uzlíček, úžas a strach.
Myslím. Vždycky sis zvykla. Jsi silná.
Ne tak jako ty.
Právě že stejně.
Barbora se nepatrně usmála. Pevně ji objala a chvíli mlčely.
Pak Barbora popadla tašku.
Zavolám, až dorazím.
Budu čekat.
Zašla za roh. Jana ji sledovala, až zmizela. Rovná záda, rychlý krok i v tom byla otcova podoba.
Uprostřed tiché ulice se ještě otočila:
Mami, zavolala.
Co?
Muškát ti kvete!
Kvete!
To je dobře, řekla Barbora.
***
Jana vstoupila zpátky. Přemysl už míchal polévku. Zůstala stát u okna Barbora už byla pryč. Po silnici kráčela stará paní s taškou, pomalu, netečně.
Muškát na okně byl v drobných květech.
Vše v pořádku? zeptal se Přemysl bez otočení.
Všechno je v pořádku.
Chvíli mlčí.
Je dobrá, dodala Jana. Jen má strach.
To je jasné. I pro ni je to těžké.
Ano.
Začala vytahovat talíře, prostírala. Už to tu měla v ruce za ty tři měsíce se zvykla.
Přemku, řekla.
Copak?
Myslíš, že to bylo správné?
Obrátil se a podíval.
A ty?
Jana mlčela.
Je to moje. Poprvé doopravdy moje.
Tak jsi odpověděla.
Usedli k obědu. Venku stála bílá tichá Telč, poslední rudý sníh, ze kterého už vykukovala první zelená.
Jana na to hleděla a myslela: to je ono. Ne štěstí jako slovo, ne rozhodnutí jako cíl. Prostě oběd. Okno. Člověk naproti a klid s ním.
Bude to stačit? Nevím.
Polévka byla teplá. Muškát kvetl. A v kabelce ležela rozevírací pohlednice od osmiletého chlapce, co napsal: Aby kukali dovnitř.
***
Večer volala Klárka.
Babi, máma povídala, že za tebou byla.
Byla.
Jak jste na tom?
Hodně jsme si povídaly.
Nefňukala?
Ne. Proč se ptáš?
Občas si myslí, že ji neslyším, ale pláče. Kvůli tobě.
Jana zavřela na chvíli oči.
Klárko.
Co?
Vzkáž mamce, že brzy přijedu.
Dobře. Babi?
Ano?
Už máte jaro?
Skoro. Ještě trochu sněhu, ale málo.
U nás je teplo. Divné, že? Jsme v jednom státě, ale je jinak.
To je normální.
Babi, stýská se ti po nás?
Jana pohlédla do tmy. První hvězdy.
Moc. Pořád.
To je dobře. Když se stýská, znamená to, že máš ráda.
Na to neměla odpověď.
Tak pa, babi.
Dobrou, Klárko.
Schovala telefon. V kuchyni Přemysl šeptem prozpěvoval, myl nádobí. Muškát v šeru, venku štěkal pes. V té tiché podivné Telči to už bylo její.
Jana pomyslela, že Klárka má pravdu. Když se ti stýská, tak miluješ. A možná naopak. To je život. Nefilmový, ne dokonalý obyčejný, s odstupy a blízkostmi, správnými i špatnými rozhodnutími, které časem prostě patří k tobě.
Vstala a šla umýt talíře.
