Tři roky jsem chodila s manželem, než jsme se vzali, a teď jsme spolu už druhým rokem v manželství.
Můj muž byl můj první a jediný chlap. Ani okem jsem po jiných nekoukla. Zato on byl žárlivý jak veverka na lískové oříšky. Těhotenství jsme si naplánovali, žádná nehoda. Oba jsme byli v sedmém nebi, když na testu vyskočily dvě čárky. Manžel celý život snil o synovi a od prvního dne těhotenství byl přesvědčený, že to prostě bude kluk a basta. Taková česká jistota.
Ultrazvuk ale ukázal, že čekáme holčičku, a to už nám spadla brada. A tehdy si začal můj muž cosi špitat pod vousy o nevěře. Přesvědčoval mě, že v jejich rodě jsou chlapi pevné povahy a rodí se jen kluci žádné světlovlasé princezničky. Skutečně, v celé jeho rodině samí bratři, tatínek také jen bratry. Jenže biologii nezlomíš pohlaví dítěte určuje příroda, a někdy jsem měla chuť mu tu učenou stránku přírody vytisknout a nalepit na lednici vedle magnetek z Karlových Varů.
Tajně jsem doufala, že se doktoři mýlí a narodí se nám chlapeček, ale příroda si postavila hlavu a narodila se nám holčička, které jsme dali jméno Ludmila.
Manžel dělal, že má z dcery radost, jenže herec by z něj nebyl. Postupem času čím dál častěji narážel, že dítě snad není jeho. Do toho se přidali i tchán s tchyní a měli doma oheň na střeše. Bylo mi to líto a připadala jsem si jak na vesnické drbárně. Problém byl, že malá se mu opravdu vůbec nepodobala manžel tmavovlasý, hnědooký, kdežto Ludmilka byla jako vystřižená z reklamy na moravské blondýnky s modrýma očima, prostě moje kopie jako malá. Takže jsem místo pohádek před spaním musela pořád dokola vysvětlovat genetiku, ale přesvědčit jsem ho zkrátka nedokázala.
Tak to šlo čtyři měsíce hádky, vysvětlování, nervy v kýblu. A pak ze dne na den zázrak manžel se proměnil v milujícího tatínka. Myslela jsem, že jen konečně přijal, že dítě je můj portrét. Ale nebylo to tak jednoduché.
Když měla Ludmilka první narozeniny a na oslavu dorazila celá manželova rodina, bylo jasné, že čím je starší, tím víc vypadá jako já a žádný tmavý Valach z ní už nebude. Tchyně s tchánem však nezaháleli a denně přidávali do ohně řečí, že vychovává cizí dítě. Až to manžel jednoho dne nevydržel a oznámil, že si je stoprocentně jistý, protože si potají zašel na test otcovství.
Večer, když už Ludmilka spala, jsme si s manželem sedli. Přiznal se, že když byly malé čtyři měsíce, dal si udělat test DNA. Výsledek? Ludmilka je jeho, jasná věc. Ale místo úlevy jsem měla pocit, že mi vylil na hlavu celý sud smetí z popelnice před barákem. Fakt podezírání, pocity zrady. Najednou mi došlo, proč se jeho chování tak změnilo. On mi celou dobu prostě nevěřil! A co když za pár let zase začne podezřívat? Teď měl v ruce důkaz, ale co jednou, až žádný nebude?
To byl pro mě konec. Manžela jsem najednou vůbec nepoznávala a všechny city se změnily v odpor. Chápu, že má teď Ludmilu rád, ale jeho chování mi jasně ukázalo, že na mém slově nezáleží vůbec nic.
Rozhodla jsem se pro rozvod. Manžel byl totálně v šoku a snažil se vysvětlovat. Ale já jsem ho neposlouchala úplně stejně, jako on neposlouchal mě před rokem. Celá jeho rodina křičela, že jsem se zbláznila, že kvůli takové hlouposti se přece rodiny nerozvádí a že to budu jednou hořce litovat. Ani moji rodiče to nechápali, ale alespoň mě nechali vrátit se domů.
Já už se vymlouvat nebudu. Radši budu Ludmilu vychovávat sama, než žít věčně v napětí s někým, kdo mi nevěří ani pozdrav. Lepší žádný otec doma než život v podezírání a každodenním vysvětlování.
Co myslíte, udělala jsem správně, nebo jsem fakt praštěná?
