Dívám se z okna a zahlédnu maminku, jak se prochází a láskyplně povídá se svou dcerou. V tu chvíli se mi vybavila vlastní dětství maminka mě brávala do školky, zažívaly jsme spolu krásné chvíle v parku a společně mlsaly zmrzlinu. Najednou mě přepadl smutek a po tváři se mi skutálela slza, protože mi její nepřítomnost strašně chybí. Z přemýšlení mě vytrhnul brácha, který se mě zeptal, kdy se vracím zpátky do Prahy.
Jelikož sama ještě netuším, co přesně budu dělat, jen jsem nadhodila, že možná zajdu něco řešit k notáři. Brácha hned začal s tím, že si chci přivlastnit maminčin byt. A překvapivě se ho v tom zastala i teta. Celá ta situace během vzpomínkové sešlosti vygradovala, protože na mě brácha zvýšil hlas přímo před ostatními bylo mi to hrozně nepříjemné a zranilo mě to. Když všichni odešli, teta přišla ke mně s nasupeným pohledem a vyjela na mě, že byt se prý prodá a za peníze pak koupí dva menší byty jeden pro bráchu a druhý pro svou dceru. Prý se mám sbalit a vrátit se zpátky do Prahy, kde si mám užívat pěkný život.
Byla jsem z celé té jejich arogance úplně zmatená a dotčená. Večer jsem se ocitla v maminčině bytě, chtěla jsem si odnést alespoň pár jejích věcí na památku. Ale brácha s manželkou vyměnili zámky a nechtěli mě dovnitř pustit. Švagrová mě vystrčila ze dveří, jako bych byla nějaký cizí člověk, bez špetky empatie. V tu chvíli jsem si řekla, že se nedám, a že udělám všechno, abych získala zpět, co mi právem náleží a že je z bytu nechám vystěhovat.
Ještě předtím jsem jim i přes jejich nespravedlivé chování pořád posílala peníze na léky a platila jsem dokonce pečovatelku, i když měli byt společný s maminkou. Nakonec jsem se o smrti maminky dozvěděla až přes kamarády na Facebooku brácha se mi neobtěžoval dát vědět. Zřejmě proto, aby dál dostával peníze ode mě.
Šla jsem za ním a řekla mu na rovinu, že je dám k soudu a budu usilovat o celý byt což ho očividně vyděsilo, i když se to snažil skrývat. Pevně jsem se rozhodla, že to dovedu až k soudu, aby bylo jasné, komu byt právem patří.
