Poté, co jsem si promluvila s adoptovanou holčičkou, došlo mi, že všechno není jasné.
Vedle mě na lavičce seděla pětiletá dívenka jménem Libuška. Houpala nohama a vyprávěla mi svůj příběh:
Tatínka jsem nikdy neviděla, protože nás opustil, když jsem byla ještě hodně maličká. Maminka mi umřela před rokem. Dospělí mi tehdy řekli, že odešla do nebe.
Libuška se na mě podívala a pokračovala:
Po pohřbu k nám přišla teta Jana, maminka její sestra. Říkali mi, že udělala správnou a šlechetnou věc, protože mě nevzala do dětského domova. Prý je teď mým poručníkem a budu bydlet u ní.
Libuška se na chvíli odmlčela. Dívala se pod lavičku a pak dál povídala:
Když jsem se přestěhovala, začala teta Jana v našem bytě uklízet a všechny věci po mamince dala do jednoho kouta a chtěla je vyhodit. Rozplakala jsem se a prosila ji, ať to nedělá. Nakonec mi dovolila, abych si je nechala. Teď spím právě v tom koutě, na věcech po mamince. Večer, když si lehnu na její svetr nebo šátek, je mi tepleji a mám pocit, že je maminka kousek u mě.
Každé ráno mi teta něco dá k jídlu. Vařit moc neumí, maminka vařila mnohem lépe, ale teta chce, abych snědla vše, co mám na talíři. Nerada bych ji zklamala, tak to vždy sním. Chápu, že se snaží, není její vina, že neumí vařit jako moje maminka. Pak mě posílá ven a domů se můžu vrátit teprve, když se stmívá. Teta Jana je opravdu moc hodná!
Ráda se chlubí ostatním tetičkám, které k nám chodí. Většinu z nich neznám, ale často přijdou na návštěvu. Teta s nimi sedí u čaje, vyprávějí si veselé historky, říká mi pochvalná slova a hostí mě i je dortíky a koláči.
Libuška si povzdychla a obrátila pohled ke mně:
Nemůžu ale jíst pořád jen sladkosti. Teta se na mě nikdy nezlobí, chová se ke mně hezky. Jednou mi dokonce darovala panenku, jenže ta panenka už není úplně zdravá kulhá a občas jí jedno očko šilhá. Moje maminka mi nemocnou panenku nikdy nedala.
Holčička seskočila z lavičky a začala poskakovat po jedné noze:
Musím jít, teta říkala, že dnes přijde návštěva, a mám se pěkně obléct. Slíbila mi, že pak dostanu výborný zákusek. Na shledanou!
Libuška odběhla splnit své povinnosti. Dlouho jsem tam jen tiše seděla a v duchu přemýšlela o hodné tetě Janě. Co vlastně znamenala celá její dobrota? Proč je pro ni tak důležité, aby si všichni mysleli, že je obětavá a vzorná? Dá se opravdu dívat na dítě, které spí na zemi mezi věcmi své zesnulé maminky, a přesto zůstat lhostejný?
A tehdy jsem pochopila: Dobrota nestačí jen ukazovat navenek, je třeba ji prožívat upřímně a otevřít srdce těm, kteří ji skutečně potřebují. Skutky bez opravdového citu jsou jen prázdná slova.
