Zamilovali jsme se do sebe ještě na vysoké škole. Neměli jsme ani korunu, abychom si mohli dovolit svatební kytici, takže mi můj snoubenec natrhal luční květiny. Byly nádherné. Brali jsme se, když jsem čekala dítě. Po svatbě jsme se k mým rodičům přestěhovali do Prahy. Maminka nám hodně pomáhala, zatímco jsme ještě oba studovali. Ze začátku jsme si s manželem opravdu rozuměli. Chodili jsme spolu ven, společně jsme vychovávali našeho syna. Můj manžel mi s malým moc pomáhal. Každé ráno jsme se těšili na to, až synka uvidíme společně. Manžel se snažil vydělávat peníze všemi možnými způsoby.
Začal jako skladník v jednom podniku, kde pracoval čtyři roky. Pak se rozhodl rozjet si vlastní obchod malou potravinářskou prodejnu. Naše živnost se brzy rozrostla. Postavili jsme si dům a koupili auto. Neupírali jsme si vůbec nic. Manžel mi navrhl, abych zůstala doma a starala se o domácnost. Souhlasila jsem s tím. Náš syn dokončil Ekonomickou fakultu na Karlově univerzitě a manžel ho vzal do prodejny jako účetního.
Jenže po pár dnech práce mi syn přišel říct jednu smutnou zprávu manžel si začal románek s jinou ženou. Stála jsem před rozhodnutím: požádat o rozvod, nebo dělat, že se nic nestalo. Rozhodla jsem se mlčet. Doufala jsem, že manžela to omrzí a všeho zanechá. Jenže po dvou měsících mi sám řekl pravdu. Ta žena navíc čekala jeho dítě. Manžel tvrdil, že rozvod nechce, protože se mu náš společný život líbil. Chtěl žít s ní a mě finančně podporovat. Sliboval, že bude dál pomáhat našemu synovi.
Cítím se opuštěně a marně hledám své místo. Pořád mám před očima naši první schůzku a tu kytici lučních květin, kterou mi kdysi manžel přinesl. Dnes už vím, že opravdové štěstí nespočívá v majetku ani zajištění, ale v důvěře a upřímnosti mezi lidmi.
