Vyložil jsem milenku u jejího domu, rozloučil se s ní něžně a vyrazil domů. Před panelákem jsem chvíli postál, v hlavě jsem si srovnával, co vlastně povím manželce. Vyšel jsem po schodech nahoru, odemkl a otevřel dveře.
Ahoj, řekl jsem. Veroniko, jsi doma?
Jsem, no, odpověděla klidně Veronika z kuchyně. Ahoj. Tak co, mám jít dělat ty řízky?
V tu chvíli jsem si slíbil, že musím jednat narovinu přímo, rozhodně, jako chlap! Udělat konec tomu dvojímu životu, dokud mi na rtech ještě zůstal chutný polibek té druhé a nestrhl mě zpátky obyčejný život.
Veroniko, odkašlal jsem si. Přišel jsem ti říct, že bychom se měli rozejít.
Veronika tu novinu přijala víc než v klidu. Ta šla vyvést z míry jen těžko právě proto jsem jí kdysi přezdíval Veronika Ledová.
To jako že co? zeptala se ve dveřích kuchyně. Nemám smažit ty řízky, nebo co?
To už nechám na tobě, řekl jsem. Jestli chceš, dělej je, jestli ne, tak ne. Já ale odcházím k jiné.
Většina žen by začala hádku, létaly by facky nebo pánev. Ale Veronika patřila k těm výjimkám.
No hele, to je nějaký hokus pokus, řekla jen. Donesl jsi mi aspoň ty kozačky z opravny?
Ne, znejistěl jsem. Ale když ti na tom tak záleží, klidně pro ně teď hned zajedu!
No jo zabručela Veronika. Takový jsi prostě, Honzo. Pošli blbce pro boty a on donese cizí.
Trochu mě to urazilo. To, co jsem považoval za vážný rozchodový rozhovor, probíhalo nějak divně. Žádné emoce, žádné výbuchy! Ale co bych čekal od chladu a klidu Veroniky Ledové?
Připadá mi, že mě vůbec neposloucháš! řekl jsem. Oficiálně ti oznamuju, že odcházím k jiné, opouštím tě a ty řešíš jen nějaké boty!
Logicky, mávla rukou Veronika. Já narozdíl od tebe nikam odejít nemůžu moje boty jsou v opravě. Ale ty můžeš kamkoliv, když máš vlastní boty.
Žili jsme spolu dlouho, ale já dodneška neumím rozlišit, kdy Veronika vtipkuje a kdy to myslí vážně. Právě pro její klidnou povahu, bezkonfliktní přístup a úspornost jsem se do ní kdysi zakoukal. Nehledě na to, že byla pořádná a hezky stavěná.
Byla spolehlivá, věrná a klidná jako kotva. Jenže já teď miloval jinou. Miloval jsem ji vášnivě, potají, zakázaně! Proto jsem chtěl říct vše narovinu a začít nový život.
Takže, Veroniko, řekl jsem slavnostně a s kapkou lítosti, za vše děkuju, ale odcházím, miluju jinou ženu. Tebe už ne.
No to mě podrž, řekla Veronika. On mě prý nemiluje, darebák! Moje máma taky milovala souseda, táta pivo a šachy. A koukej, jak jsem dopadla já.
S Veronikou bylo těžké se přít. Každé její slovo mělo váhu. Veškerá má rozvodová kuráž byla fuč, už jsem ani neměl chuť se hádat.
Verčo, jsi opravdu úžasná, povzdechl jsem si. Ale já tu druhou miluju, opravdu a vášnivě. Chci za ní odejít, chápeš?
A ta druhá je která? zeptala se. Lucka z našeho baráku?
Ožil jsem. Před rokem jsem s Luckou potají něco měl, netušil jsem však, že o ní Veronika ví!
Jak tě? začal jsem, ale pak mávl rukou. To není důležité. Ne, nejedná se o Lucku.
Veronika si zívla.
Tak možná Gabriela od naproti? K ní máš taky blízko, co?
Zamrazilo mě po zádech. S Gabrielou taky bylo něco ale dávno. A pokud o tom Veronika věděla, proč nikdy nic neřekla? Jo vlastně, že ona to všecko drží v sobě.
Neuhodlas, řekl jsem. Není to ani Gabriela, ani Lucie. Je to úplně jiná, úžasná žena, moje vysněná. Nemůžu bez ní být a odcházím za ní. Nenech se mnou přesvědčovat!
Tak určitě Jana, řekla Veronika. Honzo, Honzo, tys fakt jak děravý hrnec. Děláš tajnosti, které znají všichni. Tvoje velká láska je Jana Bartůňková. Třicet pět let, jedno dítě, dvě potraty Co, mám pravdu?
Chytil jsem se za hlavu. Byla to trefa do černého! Opravdu jsem si začal s Janou Bartůňkovou.
Ale jak to víš? zajíkl jsem se. Sledovala jsi mě?
Ale prosím tě, Honzo, zasmála se. Jsem přece gynekoložka, mám pod kontrolou víc ženských než ty. Stačí mi letmý pohled a hned vím, kde jsi si hrábl, holoubku můj.
Sesbíral jsem zbytky sebevědomí.
Předpokládejme, že máš pravdu! vyhrkl jsem. Třeba to je opravdu Jana. To však nic nemění já za ní půjdu!
Jsi ale blázen, Honzo, mávla rukou Veronika. Aspoň ses mě mohl zeptat! Upřímně, na Janě nic extra není. Znám to i z lékařského pohledu. A její zdravotní kartu jsi viděl?
N-ne přiznal jsem.
Takže jo! Nejdřív běž do sprchy a zítra ti domluvím prohlídku u starého doktora Nováka v ambulanci, půjdeš bez čekání, prohlásila Veronika. A pak si promluvíme. Fakt ostuda manžel gynekoložky a nedokáže si vybrat zdravou ženskou!
A co mám teď dělat? zeptal jsem se smutně.
Jdu smažit ty řízky, řekla Veronika. A ty se umej a dělej, co chceš. Kdybys chtěl nějakou vysněnou kočku úplně bez bolístek, dej vědět. DoporučímChvíli jsem stál v předsíni, v hlavě zmatek horší než v čekárně u praktika po ránu. Ozývalo se prskání tuku z kuchyně, mísilo se s vůní čerstvých řízků a dávkou absurdity, která nade mnou visela jako starý lustr z babiččiny chalupy. Zmocnila se mě zvláštní vděčnost. Vždyť tahle žena znala každý můj úkrok, přesto neměla potřebu mě soudit, trestat ani kázat.
Tehdy mi došlo, že Veronika neřeší, s kým strávím noc, ale jestli budu mít napečeno a přinesu jí boty zpátky, až zaprší. Láska nemusí být vášeň ani zrada; stačí, když v kuchyni prská olej a někdo ví, jakou velikost bot vlastně nosíš.
Pomalu jsem sundal kabát, pověsil ho na háček, jako bych právě prošel válečným polem, a zamířil do koupelny. Ve dveřích jsem se otočil zpátky:
Veroniko?
No? ozvala se.
Mám ti pak napustit vanu, až doděláš?
Chvíli bylo ticho.
Když už jsi tu doma, tak proč ne, zavolala s úsměvem. Ale až umyješ nádobí.
A bylo rozhodnuto. S jinou odejít můžu kdykoli, ale tuhle schopnost dělat si z věcí legraci a vařit nejlepší řízky ve městě neseženu za žádnou nevěru. Doma je prostě tam, kde ti někdo víc věří, než ty sám sobě.
A řízky nikdy nechutnaly sladčeji.
