Poté, co jsem vyložil svou milenku z auta, rozloučil jsem se s ní jemně a vyrazil domů. Ještě chvíli jsem postával před vchodem do paneláku na pražském sídlišti, v hlavě se mi honilo, jak to doma všechno vyložím. Po schodech jsem vystoupal pomalu a otevřel dveře.
Ahoj, houkl jsem. Veroniko, jsi doma?
Jasně, že jo, odpověděla moje žena klidně z kuchyně. Nazdar. Tak co, mám jít dělat ty řízky?
Sám sobě jsem slíbil, že tentokrát budu jednat úplně na rovinu. Rázně a jako chlap! Musí padnout jasné rozhodnutí, dokud ještě v paměti cítím polibky milenky, dřív než mě znovu vtáhne bahno všedního života.
Veroniko, odkašlal jsem si. Přišel jsem ti oznámit že je na čase, abychom se rozešli.
Zprávu přijala s naprostým klidem. Veroniku jen tak něco nevyvede z míry. Dokonce jsem jí kdysi přezdíval Veronika Ledová kvůli její chladné povaze.
Jakože co? objevila se ve dveřích kuchyně. Nepřipravovat ty řízky?
Podle tebe, odpověděl jsem. Když chceš, smaž je, když nechceš, tak ne. Já odcházím za jinou.
Většina žen by v takovou chvíli letěla po manželovi s pánví nebo alespoň předvedla pořádnou scénu. Ale Veronika nebyla jako většina.
No to mě podrž, krasavče, prohlásila. A přinesl jsi mi aspoň ty boty z opravy?
Ne, zamumlal jsem a zrudl. Jestli je to pro tebe tak důležité, hned teď do opravny zajedu a přivezu je!
No jo, zabručela Veronika. To je celé ty. Pošle člověk chlapa pro boty a on přinese cizí.
Byl jsem dotčený. Už to vyznání rozchodu neprobíhalo, jak jsem si představoval. Chyběly emoce, divoké hádky, aspoň trochu té vášně! Ale co čekat od ženy, které jsem tak rád říkal Ledová Veronika?
Mám pocit, že to vůbec nebereš vážně! řekl jsem. Oficiálně ti oznamuju, že odcházím k jiné. Opouštím tě a ty řešíš boty!
No jasně, odpověděla s věcným tónem. Na rozdíl ode mě ty můžeš chodit, kam chceš. Tvoje boty přece nejsou v opravě.
Byli jsme spolu roky a do dneška jsem nepoznal, kdy si ze mě dělá legraci a kdy mluví vážně. Právě klidná povaha mě na ní kdysi přitáhla, její schopnost vyjít s každým, úspornost ve slovech. A také to, jak byla šikovná v domácnosti a popravdě řečeno, měl jsem rád její postavu.
Veronika byla spolehlivá, věrná a ledově klidná, jakoby ji z kormidla ukotvili k mostu na Vltavě. Ale teď miluji jinou. Miluji ji šíleně, hříšně, vřele! Nastal čas si v tom udělat pořádek a rozloučit se s minulostí.
Víš, Veroniko, řekl jsem slavnostně i smutně, za všechno ti děkuji, ale odcházím, protože miluju jinou. Tebe už ne.
No to je síla, zabručela Veronika. Nemiluje mě, no to se na to podívejme! Mamina milovala souseda. Taťka zase pivo a mariáš. A co? Podívej, co ze mě je nakonec za člověka.
S Veronikou je těžké se hádat. Každé její slovo je jako železná koule. Všechen můj prvotní elán vyprchal a ztratila se i chuť pohádat se.
Veru, ty jsi vážně skvělá, řekl jsem rezignovaně. Ale miluju jinou. Miluju ji vášnivě, bláznivě, sladce. Chci odejít k ní, chápeš?
Jinou? Koho, prosím tě? Snad ne Markétu Koudelkovou?
Zkoprněl jsem. Před rokem jsem měl románek právě s Koudelkovou, ale nemyslel jsem, že o tom Veronika ví!
Jak o ní víš? To není důležité. Ne, nemluvím o Koudelkové.
Veronika si zívla.
A co třeba Ivana Burdová? Chystáš se k ní?
Přepadl mě ledový pot. S Ivanou jsem také něco měl, to bylo taky před časem. Když to Veronika ví, proč o tom nikdy nemluvila? Snad proto, že si nechá všechno pro sebe.
Neuhádla jsi, řekl jsem. Není to ani Burdová, ani Koudelková. Je to někdo jiný, úžasná žena, moje vysněná. Bez ní nemůžu žít a chci za ní odejít. A neodrazuj mě!
Tak to bude asi Maja, co? pokračovala s klidem. Ach jo, Petře Ty jsi tak průhledný. Ta tvoje vysněná je Maja Vacková. Třicet pět let, jedno dítě, dva potraty, že jo?
Chytil jsem se za hlavu. Přesné trefení do černého! Miloval jsem právě Maju Vackovou.
Jak jsi To jsi mě špehovala? koktal jsem.
Pro mě maličkost, Péťo, odvětila Veronika. Vždyť víš, jsem doktorka. V tomhle městě jsem vyšetřila kdejakou ženskou a ty jsi přece jen navštívil jejich zlomek. Stačí jeden detail a vím všechno, trubko!
Sevřel jsem se, ale nenechal jsem se.
Dobrá, uhádla jsi! I kdyby to byla Vacková to na věci nic nemění. Odcházím za ní.
Jsi prostě blázen, Petře. Měl bys se aspoň poradit! řekla. Jinak, na Vackové není nic zázračného, věř mi. Jako gynekoložka ti říkám nic zvláštního. A viděl jsi vůbec její anamnézu?
Ne připustil jsem.
Tak to máš. Nejdřív si skoč do sprchy. A zítra zavolám Šimonovi, aby tě vzal na vyšetření bez čekání, prohlásila Veronika. Pak si promluvíme. To je tedy ostuda: manžel doktorky si neumí najít ani zdravou ženskou!
A co mám dělat? zaskučel jsem.
Jdu smažit řízky, oznámila suše. Ty se vysprchuj, dělej si, co uznáš za vhodné. Jestli chceš opravdu bezchybnou ženu bez nemocí klidně ti doporučímMusel jsem se zasmát. Nečekal jsem, že tahle tragikomedie skončí u smažených řízků a sprchy, ale zjevně v tomhle domě člověk moc možností nemá. Loudal jsem se do koupelny, a v zrcadle mi pohled oplácela unavená tvář. V hlavě mi vířily Veroničiny poznámky a došlo mi, že vlastně neznám ani sám sebe.
Za dveřmi byla cítit omamná vůně cibule a masa. Veronika zpívala starou píseň do ticha panelového večera a já si uvědomil, jak zoufale jsem celý život hledal drama, zatímco doma jsem měl pečlivě vybudovanou pevnost klidu, kterou jsem sám nikdy úplně nedocenil.
Voda stékala po zádech a smývala poslední zbytky románků i pošetilých ambicí. Opláchnul jsem si obličej a dlouho jsem zíral na dlaždice. Dole cvakla pánev a Veronika zvolala: Radši si pospěš, řízky jsou nejlepší hned po smažení!
Ten zvuk z kuchyně obyčejný, každodenní mi připadal najednou jako nabídka začít znovu, jen jinak a lépe. Možná už nikdy nezažiju vřelou posedlost, ale klid v duši je taky druh lásky. Možná je to víc než jen láska je to domov.
Obul jsem si pantofle, vrátil se do kuchyně a posadil se naproti Veronice. Polil mě pocit zvláštní důvěry, jako když muž konečně pochopí, proč se někdo drží tak klidně za bouře. Místo velkého rozloučení jsem jen sáhl po talíři a zašeptal: Díky.
Veronika se usmála svým nenápadným ledovým úsměvem a podala mi řízek. A v tom prostém gestu bylo všechno, co jsem kdy hledal.
