Poté, co vysadil milenku z auta, Buček se s ní něžně rozloučí a jede domů. U vchodu do domu se na chvíli zastavuje a v hlavě si promýšlí, co přesně řekne manželce. Vystoupá schody a odemyká dveře.
Ahoj, pozdraví Buček. Věro, jsi doma?
Jsem, odpoví jeho žena klidně z kuchyně. Nazdar. Tak co, mám jít smažit ty řízky?
Buček si slíbí, že tentokrát bude jednat na rovinu rázně a rozhodně, jako chlap! Žádné další dvojí životy, rázem to ukončí, dokud mu ještě na rtech zůstává chuť polibků milenky, než ho zase slupne každodenní stereotyp.
Věro, odkašle si Buček. Přišel jsem ti říct že bychom se měli rozejít.
Věra přijímá tu novinu s klidem. Není jednoduché ji vyvést z míry Buček jí dřív kvůli tomu posměšně říkával Věra Ledová.
Jak jako? ptá se Věra mezi dveřmi do kuchyně. Nemám smažit řízky?
Jak chceš, odpoví Buček. Chceš, smaž, nechceš, nesmaž. Já jdu k jiné ženě.
Po takovém oznámení by většina žen vyletěla na manžela s pánví nebo mu udělala pořádnou scénu. Ale Věra mezi tyto ženy nepatří.
No něco takového, Bučku, prohodí suše. Přinesl jsi aspoň ty moje boty z opravny?
Ehm, ne, zarazí se Buček. Jestli je to pro tebe tolik důležitý, ihned tam zajedou a přinesu je!
Jojo zamručí Věra. Na tobě člověk pozná, že když ho pošleš pro boty, přinese klidně jiné
Buček se mírně urazí. Připadá mu, že rozchodová konverzace se neodvíjí, jak by si představoval. Chybí emoce, drama, hádky! Co jiného ale čekal od své věčně klidné Věry Ledové?
Mám pocit, Věro, že mě neposloucháš! řekne Buček dotčeně. Oficiálně ti oznamuju, že odcházím za jinou ženou, opouštím tě a ty řešíš boty!
Samozřejmě, pokrčí rameny Věra. Na rozdíl ode mě můžeš chodit kde chceš, tvoje boty v opravně nejsou. Tak šupajdi.
Žili spolu už dlouho, ale Buček stále nerozumí, kdy si z něj dělá legraci a kdy mluví vážně. Zamiloval se tehdy do Věry právě pro její vyrovnanou povahu, nehádavost a úspornost slov. A samozřejmě taky hrálo roli, že byla šikovná v domácnosti a měla pěknou postavu.
Věra je spolehlivá, věrná a ledově klidná jako olověná kotva. Ale teď Buček miluje jinou ženu. Jeho cit je žhavý, hříšný i opojný! Proto musí říct pravdu a vyrazit do nového života.
Tak tedy, Věro, pronese slavnostně, trochu smutně a provinile Buček. Za všechno ti děkuju, ale já jdu za jinou ženou. Tebe už nemiluju.
To je teda šok, utrousí Věra. Nemiluje mě, ten přerostlý kluk! Moje máma třeba milovala souseda, a táta měl rád pivo a šachy. A co z toho, podívej, jaká jsem z toho vznikla já.
Buček ví, že s Věrou se těžko diskutuje. Její slova mají váhu. Jeho výchozí nadšení vyprchává, nechce se mu hádat.
Věrunko, jsi fakt skvělá, povzdechne si Buček. Jenže já teď miluju jinou. Opravdu a naplno. Chci za ní jít, chápeš?
Jinou? Koho? Snad ne tu Natálku Kopřivovou? zeptá se žena ostře.
Buček ustoupí. Před rokem měl skutečně krátký poměr s Kopřivovou, ale netušil, že se s ní Věra zná!
Jak o ní víš? začne, ale zarazí se. Vlastně, to je jedno. Ne, nejde o Kopřivovou.
Věra si zívne.
Tak snad ne tu Světlanu Burbolovou? Tam směřuješ?
Bučekovi ztuhne záda. I s Burbolovou něco měl ale to už je minulost. Pokud to Věra ví, proč to nikdy neotevřela? No jo, vždyť je jako skála.
Neuhádla jsi, odvětí. Není to Burbolová ani Kopřivová. Je to jiná žena naprosto úžasná, splnění mých snů. Bez ní nemůžu žít, rozumíš? A nechci si to nechat rozmluvit.
Tak to bude nejspíš Majka, řekne Věra. No jasně, Bučku To jsou ale tajnosti! Splněný sen Majka Valentová. Třicet pět let, jedno dítě, dva potraty Je to tak?
Buček si sáhne na hlavu. To je přesné! Skutečně má milostný poměr právě s Majkou Valentovou.
Ale jak? vykoktá Buček. Kdo nás prozradil? Sledovala jsi mě snad?
To je přece jasné, Bučku, pokrčí rameny Věra. Víš, já jsem gynekoložka už přes dvacet let. Znám v tomhle městě každou druhou ženskou a většině z nich jsem i pomáhala. Stačí mi, když se dozvím nějaké detaily, a hned poznám, kde ses zase potloukal, ty můj koumáku!
Buček se vzchopí.
Tak třeba, že jsi to uhodla! Klidně ať je to Valentová, na tom to nic nemění jdu za ní.
Ty jsi pako, Bučku, pokrčí rameny manželka. Kdybys aspoň měl zájem, zeptal ses mě! Taky ti musím říct, že jsem na té Valentové nic výjimečného nenašla. Jako všechny ostatní, to ti říkám jako doktorka. Viděl jsi vůbec její zdravotní kartu?
N-ne připustí Buček.
Tak vidíš! Za prvé skoč hned do sprchy. Za druhé, zítra zavolám doktoru Šimonovi, aby tě prohlédl bez čekání v ambulanci, řekne Věra a pokračuje: A pak si promluvíme. To je hrůza: muž gynekoložky si neumí najít zdravou ženskou!
Tak co mám dělat? zeptá se ublíženě Buček.
Jdu smažit řízky, zakončí Věra. Ty se jdi umýt a dělej si, co chceš. Kdybys chtěl opravdu nějakou ženu bez potíží, řekni, doporučím ti někohoV kuchyni zašumí olej na pánvi a Buček stojí ve dveřích, trochu ztracený. Ta jednoduchost, s jakou ho Věra převezla, ho zaskočí. V hlavě mu bzučí nepatřičné myšlenky: jak se vlastně rozejít, když vás ten druhý nepustí ani do vlastní tragédie?
Zvedne mobil, přejede prstem po kontaktech a na okamžik ztuhne u jména Majka. Nejraději by jí napsal něco velkolepého že už je volný, že začínají nový život Ale místo toho cítí, jak se všechno v něm propadá do směšného šumu každodennosti, kde i největší city jsou jen jedním telefonátem mezi domácími povinnostmi.
Bučku! křikne Věra z kuchyně. Tu zástěru ti připravuju. Pomůžeš mi aspoň obalit maso, když už se flákáš?
Dojde tam. Položí mobil vedle válečku a potichu si povzdechne. Prohořívá jím zvláštní úleva ne z vítězství, ale ze závěrečného smíření.
Věra se na něj dívá přes rameno: Víš co? Řízky chutnají nejlíp, když je děláme spolu. A Majce Valentové zavolej až po večeři, povídat si můžete pak třeba i o zdravotní kartě.
Buček se lehce usměje. Sahne po strouhance, namočí první plátek masa. Najednou mu dojde, že život možná není o velkých dramatických gestech. Občas stačí být tam, kde je doma, a obalovat řízky, i když duše chce utíkat někam jinam.
Věra ho jemně dloubne loktem: Tak co, Bučku? Jsi tady, nebo už tě mají jiní?
Jsem tady, zamumlá a poprvé za dlouhou dobu to myslí doopravdy.
A na chvíli všechno voní smaženým masem a klidem, který člověk ani nehledal, ale stejně ho našel.
