Poslední tanec
Seděl jsem na židli u dveří pokoje a chvíli váhal, než jsem vešel. Ramena jsem měl zvednutá k uším zvyk, kterého jsem se za celých třicet osm let nezbavil. V dokumentech stálo: Karel Rozsíval, osmdesát dva let, následky ischemické mrtvice, ochrnutí dolních končetin.
Další příjmení. Další pacient na vozíku. Už tři roky pracuji v domově seniorů Borový háj na okraji Olomouce a každý pondělní den začíná stejně nový pokoj, nová karta, rukavice na rukou, hlas klidný. Naučil jsem se neupínat se. První pacientkou byla Jaroslava Vlková, sedmdesát let, zlomenina krčku. Po dvou měsících zemřela na zápal plic. Tehdy jsem dvě noci nespal. Později mi došlo, že takhle bych vydržel sotva rok, a naučil jsem se nepoznávat tváře.
Jenže tenhle pokoj byl trochu jiný.
Na zdi naproti posteli visela fotografie ve starém tmavém rámu. Mladý muž ve fraku, ruku nataženou, tělo v pohybu. Vedle něj žena v širokých šatech, zakloněná, jako by právě měla upadnout, ale jeho dlaň ji jistě držela. Parkety pod nimi leskly.
Podíval jsem se na muže na vozíku. Díval se mi do očí. Ne na ruce, ne na jmenovku do očí.
Vy budete ten nový fyzioterapeut? promluvil tiše, hlubším hlasem s přízvukem a každé slovo říkal s důrazem.
Ano. Jmenuji se Radek Krejčí.
Nový zopakoval, pravou rukou udělal ve vzduchu pomalý půlkruh. Dlouhé prsty se zvětšenými klouby nade mnou chvíli visely. Posaďte se, pane Krejčí. Slyšel jsem, že jste přísný. To je dobře.
Položil jsem tašku a přisedl vedle stolku. Spatřil jsem na něm zvláštní předmět, jaký jsem znal jen z filmů. Dřevěné tělo, mosazný kyvadlo, stupnice s čísly.
To je metronom? zeptal jsem se.
Wittner, ročník šedesát dva, odpověděl tiše Karel Rozsíval. Německý. Dostal jsem ho od svého učitele, když jsem vyhrál první krajský turnaj.
Nevysvětlil, jaký turnaj, ale fotografie to řekla za něj.
Začal jsem běžné vyšetření. Horní končetiny pohyblivost částečně zachována, rozsah omezený. Motorika rukou uspokojivá. Dolní končetiny bez pohybu. Úplně. Mrtvice mu před rokem vzala nohy rychle a definitivně.
Budeme cvičit s rukama a rameny, řekl jsem. Třikrát týdně. Pondělí, středa, pátek.
A tančit? řekl to, jako bych se ho ptal na čas čaje.
Zvedl jsem hlavu od karty.
Prosím?
Ne, zavrtěl hlavou. To ještě přijde. Nejdřív mi ukažte, co zvládnete jako odborník. Pak se pobavíme.
Usmál se jen rty, bez zubů. Ale v očích se něco změnilo. Nebyla to naděje, nebyla to prosba. Viděl jsem v nich rozhodnost.
Cestou zpět na sesternu jsem se zastavil u rozpisu. Napsal jsem: Rozsíval K. Po, St, Pá, 10:00. Poprvé za tři roky jsem si příjmení vybavil hned.
***
Za týden jsem o něm věděl dost.
Karel Rozsíval. Mistr republiky v latinskoamerických tancích, rok sedmdesát. Tehdy mu bylo pětadvacet na fotce v rámu je právě ten večer. Tancoval až do devadesátého šestého, pak koleno vypovědělo službu. Začal učit. Pak šel do penze. Pak zemřela jeho žena. Potom odešla dcera do Kanady. Nakonec domov.
Dva roky žil tady. První rok ještě chodil. Druhý už ne.
Dcera volala jednou za měsíc. Bral to klidně, bez výčitek, ukládal mobil a pak dvacet minut zíral z okna. To mi řekla paní Růžena Javorská, nejstarší zdravotní sestra v domově. Věděla o každém klientovi vše jméno, zvyky, minulost. Už třicet let v těch zdech.
Rozsíval je jiný než ostatní, řekla a ani nezvedla oči. Nehádat se, neobtěžuje, nic nežádá. Ale nesmířil se. V tom je rozdíl. Jiní jsou smíření. On čeká.
Nepátral jsem, na co čeká.
Během cvičení dělal cviky přesně, ani slovo o pauze, ani povzdech. Ale když jsem roztahoval jeho prsty, začaly se pohybovat samy. Ne nekoordinovaně. Rytmicky. Ve vzduchu kreslily kroužky, vlnky, stoupaly i klesaly jako by si dlaně pamatovaly něco, na co tělo už zapomnělo.
Ve středu jsem pustil z mobilu hudbu, jen tak, na pozadí, když jsem dopisoval záznamy. Hrál valčík, Johann Strauss, myslím.
Karel Rozsíval znehybněl. Zvedl pravou ruku.
Ne trhnutí, ne křeč. Jen zdvižení plynulé, jako pírko. Prsty se rozevřely, dlaň otočil dopředu. A začal vést. Neviditelnou partnerku. Jen rukama. Seděl ve vozíku, bez hnutí pod pasem.
Přestal jsem psát.
Bylo to krásné. Opravdově. Ne na jeho věk, ne na nemocného. Krásné. Jeho ruce věděly přesně co dělat. Padesát šest let vedl ženy po tanečních sálech, a nyní, tady mezi borovicemi, tančily jeho ruce dál.
Když hudba dohrála, spustil ruku. Podíval se na mě.
Vy jste nikdy netančil, že?
Ne. Nikdy jsem neměl příležitost.
Neměl příležitost, zopakoval, jak to dělal vždycky. Nebo vás nikdo nenaučil?
Mlčel jsem. On taky nečekal odpověď. Povídal dál.
Mně bylo čtrnáct, když mě máma dovedla do kulturního domu. Nechtělo se mi. Kluci venku hráli fotbal a já měl stát v sále před zrcadlem. Třikrát jsem utekl. Po čtvrté mi učitel řekl: Ty budeš dobrý, protože jsi tvrdošíjný. Zůstal jsem. Ne kvůli tanci. Z tvrdohlavosti.
Odmlčel se a prsty pravé ruky udělaly krátkou obloučku zvyk, který jsem už rozpoznával.
Později jsem si tanec zamiloval. Ale zpočátku to byla jen tvrdohlavost.
U valčíku rozhodují první tři vteřiny. Když partner položí ruku na lopatku, poznáte na první dotek, jestli to umí. Když ano, tělo to uvolní. Jinak bojuje. Vy bojujete pořád, pane Krejčí. Vidím to na vašich ramenou.
Moje ramena. Vždy trochu zvednutá, předsunutá. Už od dětství. Táta pil, máma šla pryč, když mi bylo sedm. Naučil jsem se čekat ránu. Ne fyzickou jakoukoli. A ramena šla nahoru.
Jsem fyzioterapeut. Nejsem tanečník.
Zatím.
Na páteční lekci jsem s ním cvičil ramena krouživé pohyby, natahování, odpor. Dělal vše tiše. Pak se zeptal:
Pane Krejčí, bydlíte sám?
Neodpověděl jsem. Pokračoval jsem v cviku a on pochopil.
Já taky. Ale pamatuji si, jaké to bylo jinak. To pomáhá. Vám asi nemá co.
Zastavil jsem pohyby a podíval se na něj.
Pane Rozsívale, nejsme tu na povídání.
Ovšem. Jsme tu kvůli ramenům.
Ale přece požádal.
Přímo. Bez přípravy.
Zatančete si se mnou, pane Krejčí. Jednou. Já povedu rukama. Nohy budou vaše.
Odstavil jsem ručník ke kraji postele.
To nejde.
Proč ne?
Protože neumím tančit. Nikdy jsem netancoval. Ani kroužky, ani sekce, ani diskotéky. Neměl jsem kdy.
Kývl.
Já vím. Proto vás prosím.
A taky by to porušilo pravidla. Nemůžu vás přenášet, riskovat.
Nikdo nebude nikoho zvedat. Já budu sedět. Vy stát vedle. Vezmete mě za ruku, ukážu vám, kam dát nohy. Tři minuty.
Ne, odmítl jsem. Omlouvám se.
On netlačil. Ani se neurazil. Jen pohlédl na fotografii a klidně řekl:
Rozmyslete si to. Počkám.
***
V pondělí jsem přišel dřív než obvykle. Měl jsem před ním pauzu a v sesterně jsem pil čaj z kelímku. Růžena Javorská přišla pro záznamy.
Chodila zvláštním krokem. Špičky nohou vytočené ven, dlouhý krok po třiceti letech běhání po chodbách jiná chůze nejde. Nepřátelili jsme se, ale vázalo nás vzájemné respektování ona mnou, že nechodím pozdě, já jí, protože říkala pravdu.
Pracujete s Rozsívalem? zeptala se a dál listovala v knize.
Ano. Od března.
Požádal vás o něco?
Položil jsem kelímek.
O tanec.
Zavřela záznamy a zadívala se na mě.
Už mu moc času nezbývá, Radku. Měsíc, dva. Srdce má slabé. Kardiolog to říkal ve čtvrtek.
Svíral jsem kelímek tak, až plast zapraskal.
Ví to?
Věděl to dřív než kardiolog. Takoví lidé to poznají. Neprosí o prášek. Prosí o tanec. Chápete rozdíl?
Chápal jsem, a bylo mi z toho těžko.
Neumím to, paní Javorská. Nezvládnu to. Zklamu ho.
Posadila se naproti a položila záznamy na stůl.
Jsem tu dýl, než jste na světě, Radku. Viděla jsem různé věci. Před smrtí lidé žádají rozličné věci. Jedni kněze, jiní zavolat dceru, další otevřít okno, aby cítili borový vzduch. Rozsíval prosí o tanec. Ne prosí za sebe prosí za vás. Aby jste si to zapamatoval.
Tenkrát jsem ještě nepochopil.
Byl to taneční mistr. Za padesát let naučil stovky žen, které netančily. Stačí, když mu nebudete překážet.
Vzala záznamy a odešla. Dlouho jsem držel v dlani zmuchlaný kelímek. Ruka suchá a začervenalá od dezinfekce, od práce, od života.
Karel Rozsíval řekl: Rozmyslete si to. Počkám.
Ale už neměl čas čekat.
Večer jsem za ním přišel mimo rozpis. V civilu džíny, svetr, tenisky. Bez rukavic.
Seděl ve vozíku u okna. Borovice za oknem už potemněly. Metronom na stolku. Fotka na zdi.
Pane Rozsívale.
Otočil hlavu.
Já se začnu učit, řekl jsem. Ale potřebuji týden. Slíbíte mi, že když se mi to nepovede, nebudete smutný?
Budu, odvětil klidně. Ale nic neřeknu. Platí?
Natáhl pravou ruku s dlouhými prsty. Vzduchem mezi námi prošel tichý dotek. Ne potřesení, dlaň otevřená vzhůru. Pozvání. Smlouva.
Dotkl jsem se konečky prstů jeho dlaně. To stačilo.
Neusmál jsem se. Ale ramena povolila.
Platí.
Dojel ke stolku a natáhl metronom. Rozeznělo se kyvadélko.
Tik. Tik. Tik.
Raz-dva-tři. Raz-dva-tři. Počítejte s námi.
Počítal jsem. Stál jsem uprostřed pokoje, v teniskách, žádná hudba. Jen čísla a tikavý zvuk.
Záda rovně, řekl tiše. Bradu výš.
Narovnal jsem se, bradu vzhůru.
Tak. Pamatujte: valčík začíná v páteři, ne v nohách. Když jsou záda rovná, nohy cestu najdou.
Natáhl pravou ruku. Dlaň vzhůru, jako by mě zval.
Levou ruku na mou. Volně. Nedržet, nemačkat.
Položil jsem ji. Jeho dlaň byla teplá. Prsty, trochu zkroucené, sevřely mou ruku. Začal pohybovat rukou jemně vpravo.
Pravou nohou krok vpravo. Krátký půl chodidla.
Udělal jsem, co řekl.
Levou přidejte.
Přidal jsem.
Teď levou dozadu.
Krok dopadl nešikovně, moc daleko.
Kratší. Valčík není pochod. Malé krůčky, klouzat.
Začali jsme znovu. Tik. Tik. Tik. Jeho ruka vedla. Nenutil, netlačil, prostě vedl. Mírně vpravo krok vpravo. Lehce dozadu krok zpět. Po kruhu obrat.
Šlapal jsem si na nohy, počítal nahlas a stejně jsem se motal.
S trpělivostí:
Myslíte nohama. Přestaňte. Myslete rukou. Moje ruka ví, kam jdete. Důvěřujte jí.
Důvěřujte.
To jsem nikdy neuměl. Celý život jsem si vystačil sám. Malý byt v Hranicích na Moravě, patnáct minut na autobus. Žádné fotky na zdech, žádné magnetky z cest. Nikdo, na koho bych mohl spoléhat, nikdo, komu bych dovolil vést.
Ale jeho ruka čekala. Teplá, zkušená, s pamětí padesáti šesti let tanečních sálů.
Zavřel jsem oči. Přestal počítat.
Krok. Další krok. Oblouk. Jeho prsty zlehka sevřely zastavit. Trochu vlevo zatočit. Nemyšleno. Neporoučel jsem nohám: pravá, levá. Jen jsem šel za jeho rukou.
Ano, zamumlal jemně. Tak to má být.
Otevřel jsem oči. Prošli jsme celý kruh. Stál jsem přesně tam, kde na začátku.
Zatím stačí, řekl. A pustil ruku. Zítra zopakujeme. Za týden to zvládnete.
Kývl jsem, hrdlo sevřené, bál jsem se, že by mi zavibroval hlas.
Děkuji, vymáčkl jsem.
Děkuji spíš já. Za nohy.
***
Každý večer jsme trénovali. Přijížděl jsem po službě, převlékl se a šel za ním. Vždy čekal u okna. Metronom běžel natažený, připravený.
V úterý mě učil počítat po třech.
Raz je silná doba. Dva-tři slabé. Raz dáváte nohu. Dva-tři přisunete. Nikdy opačně.
Ve středu obraty. Motali jsme se, vrazil jsem málem do stolku. Rozsíval se krátce uchechtl poprvé.
Stolek je špatná partnerka, řekl. Nevede.
A vysvětlil:
Obrat ve valčíku nevymýšlí hlava. Vede trup. Hlava zůstává, tělo už je dál, potom ji dožene. Jako v životě. Rozhodnutí padne, vy ještě přemýšlíte.
Ve čtvrtek pustil hudbu. Můj mobil, stáhl jsem mu slavného Strausse Na krásném modrém Dunaji. Zavřel oči a obě ruce se zvedly. Levá níž, pravá výš, jako by objímal neviditelnou tanečnici. Vedl. Stál jsem stranou a sledoval.
Jeho tvář se proměnila. Vyhladila. Roky mizely. Ne všechny osmdesát dva, ale ty nejtvrdší. V tu chvíli nebyl tady. Byl v sále, právě tam, kde je zachycen na fotce. Mladý muž ve fraku, partnerka zakloněná, jeho dlaň ji jistě drží.
Když hudba dohrála, otevřel oči. Spustil ruce.
Díval jste se, poznamenal. Bez výčitek.
Ano. Krátce jsem mlčel. Tančíte krásně.
Já netančím. Jen vzpomínám. To není totéž. Tanec znamená dva lidi. Jednomu zbyde paměť. I ta je důležitá. Ale tanec je vždy ve dvou.
Odmlčel se.
V sobotu zatancujeme doopravdy. Ne tady. V hale. Tam je parket.
Hala domova. Velká okna, židle při zdi. Občas tu probíhají koncerty pro klienty. Parket starý, zašlý ale skutečný.
Budou tam lidé, namítl jsem.
Ať se dívají.
Kousl jsem se do rtu.
Opravdu si myslíte, že už jsem připravený?
Nejste, řekl upřímně. Ale nohy jsou. Hlava vám bude bránit vždycky. To se nezmění.
V pátek jsem přišel na běžné cvičení. Rozmělňování prstů, odpor, protahování. Sledoval jsem, že pravá ruka už nechodí tak jistě. Prsty se úplně nerozevřely. Malíček zůstával pokrčený.
Mlčel jsem.
On taky.
Po cvičení požádal:
Záda rovně, bradu výš. Ukažte mi to.
Narovnal jsem se, zvedl bradu. Ruce podél těla.
Dlouho se na mě díval. Pak přikývl.
Zítra. Pět hodin. Hala.
Opustil jsem pokoj. Na chodbě čekala paní Javorská. Nepokládala otázky, jen se podívala, a poznal jsem, že ví.
Zítra? nadhodila.
Zítra.
Mlčky se otočila a šla chodbou. Nohy od sebe, krok dlouhý. U dveří se bez ohlédnutí zastavila.
V hale pořádně vytřu parket. Aby to neklouzalo.
A zmizela.
V noci jsem nemohl usnout. Ležel jsem v malém bytě v Hranicích a zíral do stropu. Byt prázdný, žádné věci, žádné stopy, žádný život. Tři roky jsem tu jen existoval a žádný kout nemohl říct to je moje místo. Ani jedna polička, kde by byl otisk mojí ruky. Bydlím tak, abych kdykoli mohl odejít bez stopy. Jako voda proteče a není po ní nic.
Karel Rozsíval žil jinak. Zanechával stopy. Na každé ženě, kterou naučil tančit. Na žácích. Na té fotce, kde muž ve fraku vede po parketu. Jeho ruce si pamatovaly a učily dál.
Otočil jsem se na bok. Dlaně ležely na polštáři. Široké, krátké nehty, pracovní ruce. Ruce, které protahují, podpoří, stabilizují. Nikdy nevedly, nezvaly druhého, aby se mohl spolehnout a nebát se spadnout.
Zítra budou moje nohy jeho nohama. A jeho ruce mě povedou, kam bych sám nikdy nevkročil.
Vzpomněl jsem si na paní Javorskou: Neprosí za sebe, prosí za vás. Aby jste si to zapamatoval. Teď jsem tomu rozuměl. Nechtěl tančit naposledy. Chtěl, abych já tančil poprvé.
A to bylo skutečně děsivé.
***
Sobota. Pět odpoledne. Hala.
Přišel jsem už ve čtyři a nemohl se dočkat. Služba se táhla. Pacienti, karty, cvičení všechno běžné, ale uvnitř zněl metronom. Raz-dva-tři. Raz-dva-tři.
Patnáct minut před pátou jsem se převlékl. Jediné tmavě modré kalhoty, které vlastním a které jsem si koupil před dvěma lety na svatbu kamaráda. Boty na měkké podrážce. Vlasy jsem si uhladil.
V hale bylo prázdno. Javorská to zařídila vyvedla klienty do jídelny. Parket se leskl, někdo vytřel. Velká okna. Za nimi borovice, březnová šeď.
Přesně v pět cvaklo v chodbě kolečko vozíku. Karel Rozsíval vjel do sálu sám. Vozík se pohyboval plynule. Měl bílou košili se zapínacími manžetami. Poprvé ho nevidím v svetru, ale v košili. Na klíně měl metronom.
Zastavil se u zdi. Podíval se na parket. Potom na mě.
Hezké kalhoty, pověděl s vážností. Pro valčík je dobré, když se v tom dá hýbat. Sukně by byla lepší, ale nevadí.
Přišel jsem blíž. Nohy se neklepaly. Ruce ano. Trošku.
Položil metronom na židli vedle vozíku. Rozezněl jej.
Tik. Tik. Tik.
Postavte se vedle mě. Čelem k oknu.
Poslechl jsem.
Levou ruku na mou pravou. Stejně jako při cvičení. Opatrně.
Položil jsem ji. Jeho prsty sevřely jemně, méně pevně než v pondělí. A poznal, že jsem si toho všiml.
Ne, nemyslete na to, vydechl. Není třeba litovat. Tančete.
Pravou rukou stiskl tlačítko na mobilu. Rozezněl se Strauss. Na krásném modrém Dunaji. Smyčce, napětí, první doba.
Raz.
Jeho ruka vedla doprava. Udělal jsem krok. Malý, jak mě učil.
Dva-tři.
Levá přikročila. Další drobný krok dozadu.
A šli jsme.
Jeho ruka sama kreslila trasu. Doprava krok. Po kruhu otočka. Když šel vpřed, já couval. On seděl ve vozíku, a horní polovina jeho těla tančila. Ramena šla, trup rotačně, hlava jemně nakloněná jako celou tu dobu v sále. Já byl jeho nohama. Jeho pokračováním. Jistotou, kterou mu nemohly dát ochrnuté nohy.
Parket klouzal pod podrážkami. Nepočítal jsem, jen jsem šel. Vpravo, po kruhu. Kolem oken, kolem stěny, celou halou.
Tři minuty.
Tři minuty za padesát šest let tréninků. Jeho tréninků. Já se jen nechal vést jeho rukou, jeho rytmem, jeho příběhem, který pulzoval do mých nohou, do podlahy.
Hudba zpomalila, poslední akord. Jeho ruka se zastavila.
Stál jsem před ním. Kalhoty se trochu natáhly. Srdce mi bušilo. Ramena ta věčně napjatá byla dole. Poprvé.
Díval se na mě. Poznal jsem výraz, co měl na fotce. Mladý muž ve fraku, co ví, že na parketě neztratí. Jeho ruka partnerku vždy udrží.
Děkuji, řekl. Byl to krásný valčík.
Dělal jsem to celé špatně, odpověděl jsem. Hlas se mi chvěl.
Ne. Udělal jste to nejpodstatnější. Důvěřoval jste. Vše ostatní je nepodstatné.
Pustil mou ruku. Řekl větu, kterou si budu pamatovat celý život.
Teď už valčík umíte, pane Krejčí. To je mé dědictví. Až budete tančit, bude kousek mě tančit s vámi.
Zůstal jsem stát uprostřed sálu. Tik. Tik. Tik. Metronom odměřoval prázdné doby. Strauss umlknul.
Vezměte si ho, kývl na metronom. Vám se ještě bude hodit.
Ne, oponoval jsem.
Pane Krejčí. Vezměte ho.
Otočil vozík a jel ke dveřím. Tam se zastavil.
Záda rovně. Bradu nahoru. Pamatujte, co jsem vás učil.
A odjel.
Zůstal jsem sám. Parket. Okna. Borovice. Šedé březnové nebe. A mosazná destička, která tikala a tikala.
Vzal jsem metronom. Přitiskl jsem si ho k hrudi. Dřevěný korpus byl vlažný ohřátý jeho rukama.
Další den jsem přišel na obvyklé cvičení. Měl na sobě svetr, jak obvykle. Bílá košile visela ve skříni. Cvičili jsme dle plánu: protahování prstů, odpor, natahování. O tanci nepadlo slovo. Jakoby se nic nestalo.
Ale viděl jsem rozdíl byl tišší. Ne smutnější, jen smířený. Jako člověk, který vykonal, co zamýšlel, a může odejít.
O víkendu jsem zůstal v domově, střídal kolegu. Večer jsem prošel kolem jeho pokoje. Dveře pootevřené. Seděl u okna, díval se na borovice. Ruce na opěrkách. Prsty už se nehýbaly.
Metronom jsem měl v tašce.
Dva týdny jsme ještě cvičili podle rutiny. On cvičil. Já měřil. Pravá ruka slábla viděl jsem to. Nevyslovoval jsem čísla, on se neptal.
Ve středu řekl:
Děkuji, že mě nelitujete.
Nelituji, odvětil jsem.
A právě za to díky.
V dubnu Karel Rozsíval usnul a neprobudil se. Paní Javorská mi volala v šest ráno. Hlas klidný zvykla si za ty roky.
Rozsíval odešel v noci. Ve spánku.
Položil jsem telefon, sedl si na postel a hodinu seděl. Neplakal jsem. Prostě seděl. Za oknem se probouzela Hranice projížděla auta, cvakly dveře od vchodu. Obyčejné dubnové ráno. Svět se nezměnil. Ale já ano.
V pondělí jsem přišel do jeho pokoje. Byla ustlaná postel. Stolek prázdný. Fotku si odvezla dcera přiletěla z Kanady, zařídila papíry za dva dny a zase odjela. Javorská vyprávěla, že v chodbě brečela, ale do pokoje vešla suchá. Vzala rám, album, košili. Vozík nechala.
Na mé poličce v prázdném bytě stál metronom. Dřevěné tělo. Mosazné kyvadélko. Wittner, rok šedesát dva. Německý. Dar od učitele za první kraj.
Vstal jsem. Přešel k poličce. Natočil péro.
Tik. Tik. Tik.
Záda rovně. Bradu výš.
Raz-dva-tři.
Pravá noha vpřed. Malý krok. Jak mě učil. Levá připojit. Krok nazpět.
Můj byt bez fotek, bez památek poprvé nebyl prázdný. Tančili jsme v něm dva. Já nohama. On rukama. Těmi samými. Dlouhé prsty, trochu zkroucené klouby, plynulý půlkruh ve vzduchu.
Kousek Karla Rozsívala tančí se mnou.
A bude už vždycky.
Dnes vím, že skutečný tanec je důvěra. A že to nejcennější, co můžete někomu dát, je jej vést a zároveň dovolit být veden.
