Poslední šaty
Dcerko, moje kolegyně Eva Němcová má dceru, která se bude vdávat, chtěly by si u tebe objednat svatební šaty. Vezmeš tu zakázku?
Ne, mami, mám teď strašně moc práce, vůbec nic nestíhám. Ať si najdou jinou švadlenu.
Ale ony chtěly jen tebe, prý šiješ nejlíp, každý tě vychvaluje.
Opravdu to nejde…
No dobře, budou zklamané…
Helena šila doma, klienty měla pořád, musela mnohým říkat ne. Už jako malá oblékala panenky, bylo jasné, že vystuduje oděvní průmyslovku. Šila precizně a šaty seděly všem perfektně, zákaznice byly nadšené. Práce ji bavila a přinášela i pěkný výdělek. I když v obchodech bylo oblečení dost, mnoho lidí dalo přednost šití na míru.
O týden později přišla její matka s uplakanýma očima.
Dcerko, je to hrozné Dcera Evy Němcové, Lucie, ta co chtěla šaty, zahynula s ženichem při autonehodě. Jeli za příbuznými do Brna, a ženich usnul v noci za volantem. Auto sjelo z cesty a narazilo do stromu. Byli tak mladí, těšili se na svatbu A místo ní teď pohřeb, to je krutý osud
Heleně se stáhlo srdce. Jak může být život nespravedlivý
Rodiče teď budou muset koupit svatební šaty do rakve Ani si je nestihla objednat Cos to za hrůzu, pohřbívat vlastní dítě
Helena dlouho do noci šila a v hlavě jí pořád běžela ta strašná událost. Nikdy nedostala možnost mít děti, doktoři jí řekli, že je neplodná. Napřed to těžce nesla, ale smířila se s tím. Navíc už jí bylo třiačtyřicet, rodičovství vzdálené. Nedokázala si představit větší bolest než pohřbít vlastní dítě, rodičům mladých upřímně soucítila.
Vtom se náhle prudce otevřelo okno. Helena nechápavě šla zavřít vždyť ho ani nezamkla…
Když se vrátila ke svému šicímu stolu, spatřila u něj dívku. Byla průsvitná, bylo skrze ni vidět místnost.
No tak asi už mám halucinace, honem spát
Ušijte mi, prosím, šaty. Nebylo mi dáno vdát se tady na zemi, tak ať aspoň tam odejdu v těch, které chci To budou moje poslední šaty S Adamem budeme spolu už napořád. Tak to mělo být
Slečno, kdo jste vy? To je nějaký špatný vtip?
Já jsem Lucie… Jen vy mi dokážete ušít šaty přesně podle mých představ…
Dostala jsem možnost spatřit, co mě čeká. Tam je krásně, nebojím se. Navíc milovaný bude se mnou Ale naposledy se chci cítit krásná
Helena zůstala stát jako opařená. To je možné? Vždyť tohle se děje jen v pohádkách.
Musím spát, určitě jsem z té tragédie úplně přepracovaná, proto se mi zdá duch nevěsty
Šla do ložnice a okamžitě usnula. Ráno si navrací k práci, noční příhodu přičetla únavě a představivosti.
Večer šla spát dřív. Po uklizení stolu opět spatřila dívku v průsvitném oparu.
Víš, už si zvykám na svůj stav Jen těžké je dívat se na maminku, pořád pláče Zkoušela jsem k ní promlouvat, ale je příliš zarmoucená, nevnímá mě, jen ty mě slyšíš… Ne každý to dokáže…
Lucie, co bude potom, až tě pohřbí? Odejdeš na nebe?
Průvodce říkal, že budu ještě tady, kde jsem žila, pak mě odvede dál… Víc říct nemůžu. Poznala jsem mnoho věcí. Smrti se není třeba bát, je to přechod do jiného stavu Tam je úplně jiný svět. Vrátím se někdy zpátky, třeba už ne jako dívka. Ale svůj pozemský příběh chci zakončit v podobě krásné nevěsty. Pomůžeš mi, prosím?
Helena rozpačitě pokrčila rameny. Jak má ušít šaty pro zemřelou na její prosbu…
Vždyť ani nevím velikost, ani jaké by měla být A co povím tvým rodičům?
Prostě šij, vše dopadne, jak má. Podívej, takové by měly být.
Dívka se zatočila po pokoji v krásných bílých šatech, až se zastavila. Helena si pečlivě prohlížela střih i zdobení. Šaty byly překrásné, krajkové.
Začala kreslit návrh, všímat si detailů. Když skončila, dívka se rozplynula jak dým.
Ráno našla na stole svůj skicář, šaty tam byly. Takže to nebyl sen.
Vyrazila koupit nejhezčí krajku a nejlepší materiál, velikost odhadla Lucie byla štíhlá. Sotva přišla domů, pustila se do šití. Probrala se až večer. Její muž ji vzbudil.
Helenko, jsi v pořádku? Jsi poslední dobou nějaká jiná. Co se děje?
Povím ti to, ale budeš si myslet, že jsem blázen… Raději nic neříkám, nezlob se.
Za dva dny byly šaty hotové. Šilo se samo, všechno šlo hladce, jako by ji někdo vedl za ruku. Když šaty oblékla na manekýna, byla pyšná na svou práci. Škoda, že Lucie naživo nestihla být nevěstou…
Večer dorazila matka s novinkami.
Představ si, pořád Lucii nemohou pohřbít… Nejdřív je nechtěli vydat z márnice, teď nějaké potíže s papíry… A ani šaty nejsou, nikde jim je nechtějí prodat, nevím proč… Olinka je z toho zoufalá.
Mami, ušila jsem šaty pro Lucii. V těch ji pohřbí.
Holčičko, jak je to možné? Vždyť jsi to nechtěla dělat, ani tys jí neměřila
Ať si je vezmou, tak to má být, věř mi.
Druhý den si Luciini příbuzní šaty odvezli. Helena si od nich nevzala ani korunu.
S Adamem měli společný pohřeb. Šaty Lucii padly dokonale. Nějakým zázrakem je oblékli, tělo bylo najednou měkké a poddajné.
Dcerko, v rakvi byla nádherná a usmívala se Ať je jí i Adamovi země lehká…
Pár dní poté měl Helena zvláštní sen. Lucie tančila s Adamem, zářivě se usmívala. Byli v překrásné zahradě plné podivuhodných květů a rostlin. Ptáci zpívali, zurčel potůček.
Když skončil tanec, Lucie kývla na Helenu:
Jsou nádherné. Děkuji moc! Jsem šťastná! A… brzy se v tvém životě objeví Alžběta. Pomohla jsem jí tě najít.
Helena se probudila. Lucie je šťastná, šaty se jí líbily, tedy to všechno mělo smysl Ale kdo je ta Alžběta?
Vrátila se do práce. Někdy navštívila kamarádku, aby si od šití odpočinula. U čaje vzpomínaly na mládí.
Věrko, poslední dobou mi není dobře, musím si nechat zkontrolovat žaludek. A taky už jsem dlouho nebyla na gynekologii, myslím, že mám přechod. Zítra si zajdu k soukromé doktorce, nechce se mi stát ve frontě.
Heleno, konečně! Úplně ses zničila tou prací!
***
Paní Helano, jste těhotná. Je to s podivem, v tomto věku se to stává málokdy
To nemyslíte vážně, jsem už léta neplodná. Ověřte si to!
Není o čem pochybovat. Podívejte na monitor ručičky, nožičky, srdíčko bije, dítě je v pořádku. A je to holčička. Gratuluji!
Helena opouštěla ambulanci s pláčem štěstí. Bylo to neuvěřitelné… Po tolika letech toužení. Holčička Tak o tom mluvila Lucie. Alžběta k ní přišla, její vysněná dcerka!
Na Olšanských hřbitovech koupila kytici a šla hledat hrob Lucie. Našla jej překvapivě rychle, jako by ji vedly nohy samy.
Děkuji ti, Lucie. Dala jsi mi to nejcennější, co může být Doufám, že jsi s Adamem šťastná i tam nahoře
Položila květiny na hrob a šla domů, s úsměvem a rukou na břiše. Kdyby Lucii neušila šaty, nikdy by dítě neměla Rozdávej dobro a ono se ti vrátí.
