Alžběta je hospitalizována v porodnici už dlouho před samotným porodem. Její těhotenství je v posledních týdnech náročné, lékaři nechtějí nic riskovat a připravují se na to, že Alžběta přivede na svět ne jedno, ale hned dvě děti najednou. Lékaři jí navrhují plánovaný císařský řez, ale ona si velmi přeje rodit přirozeně, a tak se lékaři rozhodnou dát tomu šanci kdykoliv je možné ji převézt na sál, pokud by bylo potřeba.
Navíc mají Alžběta a její manžel smlouvu na partnerský porod a porodníkům není příjemné mít v operačním sálu cizí osoby. Porod se u Alžběty rozbíhá pozdě večer; její manžel dostává hned zprávu a dorazí za dvacet minut, takže je společně převádíme na porodní oddělení. Alžběta už rodí podruhé, přesně ví, co se od ní čeká, je klidná a rozumná, a kolem čtvrté ráno přichází na svět první miminko.
Dítě okamžitě zakřičí, porodní asistentka gratuluje k narození první dcery. Ale místo běžné radosti manžel jen nuceně usměje a obrací se zpět k manželce. Po deseti minutách se narodí druhá holčička. Maminka září štěstím, ale nový tatínek začíná plakat, a rozhodně to nevypadá jako slzy radosti. Samozřejmě nás to znepokojuje, ale Alžběta nám jen mávne rukou a říká:
“Nevšímejte si toho, do hodiny se vzpamatuje. Takhle to je pokaždé s našimi pěti dcerami. Tajně doufal, že teď to bude aspoň jeden kluk, ale zase jsou to holky, tak je smutný. Ale má holky moc rád, všechno bude v pohodě.” A opravdu když se druhý den díváme z okna porodnice dolů a tam stojí pod okny obrovská parta krásných holčiček vedených hrdým otcem, vážou balónky a křičí “Mami, máme tě rády!”, dojde nám, že tahle rodina je opravdu šťastná. Jen toho tátu nám bylo vlastně trochu lítoTen den, když Alžbětu s miminky propouštěli, nastal malý svátek. Všechny jejich dcery přiběhly, každá měla v ruce obrázek nové sestřičky. Manžel držel překrásný pugét, ale místo klasické modré mašle mu letos kolem zápěstí visely dvě žluté stužky. Sklonil se k Alžbětě a pošeptal: Snad nám jednou svět postaví sochu, tolik holek tu ještě nebylo. A když obě nejstarší dcery radostně volají, že miminka už musejí doma učit malovat a tančit, Alžběta pohladí manžela po ruce. Neboj, nakonec nás přehlasujete těch chlapů u nás je vlastně hrozně málo, tak musíš být ten největší hrdina! On se konečně opravdu usměje a poprvé se slzami radosti.
A v tu chvíli není nikdo, kdo by tomu tatínkovi nezáviděl. Kolečka kočárku tiše drnčí po chodníku. Celá rodina míří s novými přírůstky domů naprosto obyčejný den, a přece jeden z těch, co se v paměti stává legendou.
