Dnešek byl hektický, plný emocí. Ležím na porodním oddělení nemocnice Na Bulovce už několik týdnů před termínem těhotenství bylo od začátku náročné a v poslední fázi už mi doktor Šebek řekl, že mě tu raději nechají na pozorování. Bude to asi tím, že čekáme dvojčata, což je přece jenom větší zodpovědnost.
Vrchní sestra mi několikrát nabídla plánovaný císařský řez, ale v sobě jsem cítila, že chci zkusit porodit sama. Lékaři nakonec ustoupili, slíbili, že pokud by to nešlo, budou připraveni mě hned převézt na sál. Všechno jsme si dobře domluvili, dokonce jsme s Honzou podepsali smlouvu na partnerský porod, což znamená, že u mě může být po celou dobu. Lékaři z porodního sálu taky nemají rádi cizí lidi, tak jsem ráda, že Honza mohl zůstat se mnou.
Porod začal v noci, bolest přišla znenadání kolem jedenácté, a já jsem rychle zavolala sestřičkám. Okamžitě dali vědět Honzovi. Za dvacet minut už tu byl, třásl se, ale tvářil se statečně. Všechno šlo rychle, není to přeci moje první dítě. Věděla jsem, co mám dělat, snažila jsem se zůstat klidná a spolupracovat. Přesně ve čtyři ráno jsem konečně porodila první miminko.
Malá vykřikla hned, když ji porodní asistentka položila na mojí hruď. Gratuluji, je to holčička! zahihňala se sestřička. Ale Honza se jen silou usmál, okamžitě se obrátil zpátky ke mně a soustředil pohled na další část porodu. Ani ne za deset minut byla venku druhá holčička. Tentokrát jsem byla šťastná a smála se, ale Honza se rozplakal. Ale nebyly to slzy štěstí, spíš zklamání. Všichni kolem byli v rozpacích, sestřičky se tvářily soucitně.
Jenže já jsem to rychle utnula: Nevšímejte si toho, za chvilku bude zase v pohodě. Tohle je popáté, co máme dvojčata a zase holčičky. Doufal, že aspoň jednou bude mít kluka, ale i tak je ty naše holčiny zbožňuje. Všechno bude dobrý. Skutečně, druhý den jsem z okna viděla, jak se pod okny porodnice shromáždilo pět veselých holčiček v šatičkách, všechny s balónky v ruce a kolem Honzy, který pevně stál uprostřed. Volaly na mě: Maminko, máme tě rády! A mně i sestřičkám došlo, že u nás doma všechno funguje tak, jak má. Jen toho Honzu mi bylo trochu líto…
