Ponožky
Ty jsi můj sladký broučku! Ty jsi můj hodný kluk! Bože, proč jsou malé děti tak rozkošné, viďte? rozplývala se paní Milena a láskyplně se chlubila vnukem před kamerou.
Šest měsíců malé Vojtěcha se oslavovalo ve velkém. Klauni, balónky, obrovský dort s marcipánem. Babička s dědou se opravdu předvedli. Ivana tolik velkolepou oslavu nepodporovala. Samozřejmě, byla ráda, že rodiče chtějí udělat radost jí i jejímu synovi, ale už od dětství ji hlučné akce braly energii. Vojta se v tomhle nezapřel po půlhodině začal srdceryvně plakat, a tak musela Ivana s dítětem odejít do domu. Zavřela pevně okna a usadila se do křesla, synka v náručí, a během pár minut už Vojta spokojeně podřimoval.
To tě zmohlo, zlatíčko. Na takové oslavy máš ještě čas.
Milena vešla do dětského pokoje, nesla v ruce svou krabičku s dárkem.
Spí?
Je vyčerpaný, mami, říkala jsem ti, že je na takové radovánky ještě malý.
Ale no tak, aspoň si zvyká. Dceruško, my si to můžeme dovolit, tak proč neudělat radost vnukovi? Kolik jsme na něj čekali! Koukej, co jsem mu koupila! To je nádhera!
Šustící papír polekal dítě, které se začalo vrtět.
Mami, prosím, nechte to teď na později, Ivana vstala a začala kolébat synka v náručí.
No vidíš! Tak dlouho jsem vybírala a tebe to ani nezajímá! podrážděně položila babička krabičku na stolek.
To přece není pravda, mami, určitě je to krásný dárek. Usmála se na smířlivě. Mohla bys mi, prosím, přinést něco k pití? Umírám žízní.
Dej dítě do postýlky a pojď si dolů.
Vzbudil by se.
A co jako! Půjdeme zase na procházku!
Když se Vojta teď vzbudí, bude ještě dlouho plakat. To uznej sama, mami.
Ivanko, dítě se musí vychovávat už od plenek. Co znamená plakat? Vychované děti nepláčou!
Ivana sebou škubla a na vteřinu zaváhala, ale pak dál pomalu kroužila pokojem. Její ladné, plynulé pohyby skoro připomínaly tanec, jako by tančila celý život. Vychované děti přece nedělají nic, co by dospělým nebylo po chuti. A vychovaná holka má být dokonalá v každém ohledu. Rovná záda, brada vzhůru, první pozice! A žádný protest!
Já jdu za hosty. A ty dej dítě do postýlky a pojď dolů. Není slušné, když večer chybí v domě paní.
Zastup mě, prosím, mami.
Milena odešla a Ivana se opět posadila do křesla, objímajíc synka. Tušila, jak pevnou cestou musela projít, aby se vůbec její Vojta mohl narodit.
Ivana se narodila v slušné rodině, jak se říkávalo. Její dědeček byl uznávaným profesorem a babička hlavní chirurgyní proslulé pražské nemocnice. Otec, aby nezklamal rodinnou linii, stal se lékařem také. Ivana nikdy nepochopila, jak se mohl tak chytrý a jistý muž proměnit v poslušného pracovníka v rukou její matky. Milena byla od vědy na hony vzdálená. Vysokoškolský diplom původně plánovala pouze na čestné místo v polici, potom začala lovit manžela tedy, spíše tchýně si vyhlédla muže pro dceru sama. A Ludmila, její babka, se v tom vyznala. Rodiče se seznámili na oslavě Mileniných narozenin, a pak už to šlo ráz naráz. Milene, krásné, upovídané, rychle přirostlo k srdci dílo Andreje, a brzy byla svatba. Mladí se nastěhovali do bytu, který jim koupili rodiče. Ivana se narodila za dva roky a hned si ji babička vzala pod křídla. Hlídat chůvu, vybírat kroužky a rozhodovat, co bude pro holku nejlepší, to byl její úděl. Dva jazyky, baletní škola, soukromý učitel hudby.
Na dítěti musí být vše dokonalé!
Ivana trávila víkendy v muzeích a divadlech pod dozorem babičky. Rodiče viděla jen málo. Otec byl pořád v práci a matka ji většinou jen políbila a vyrazila na večírek.
Babiččina péče se vyplatila Ivana vystudovala konzervatoř a dostala angažmá v divadle. Kariéra vypadala nadějně, když potkala budoucího muže. Tomáš se rodině nezamlouval kromě otce.
Proboha, to je ale partie! Ludmila v leže na pohovce dramaticky tiskla spánky. Holčičko, rozmysli si to dobře! Co s tím člověkem budeš dělat? Vždyť on neumí ani slušně mluvit!
Babi, s vámi by mluvil těžko kdokoli. Ivana seděla v křesle s nohama pod sebou, což by jindy byla cesta ke kárání, ale teď to babičku nechávalo chladnou.
Co tím chceš říct? zarazila se Ludmila.
Že málokdo na světě doroste vašemu intelektu.
Ludmila se na vnučku dívala podezíravě.
A ještě něco, babi, Tomáš se mi nejen líbí. Já ho miluju. Neříkala jste vždycky, že láska je hnacím motorem umění?
Kašlu na umění! Jak s ním budeš žít?
Dlouho, a pokud možno šťastně.
Nakonec se Ivana svou vůli prosadila, i když po nekonečných prosbách a výčitkách. Když se Tomášovi podívala do očí, řekla pevně ano a odmítla všechny námitky. Pro Tomáše byla Ivana skoro bohyní něžná, křehká, přesto pevná jako sklo. Chtěl ji chránit před celým světem.
Moc ti toho dát zatím nemůžu. Ale můžu tě milovat.
To nakonec stačilo. Ivana pochopila, že je tu někdo, komu je dobrá taková, jaká je. Nikoho už nemusí přesvědčovat.
Jejich cesta byla těžká. Tomáš neměl žádné protekce ani majetek. Otce ztratil brzy a vychovávala ho jen maminka paní Karla, učitelka na základní škole. Děti ji milovaly, stejně jako syn. Vždy našla správné slovo, dodala odvahu. Díky ní Tomáš vystudoval vysokou školu a brzy rozjel vlastní podnik. Karla se uskromnila a z výnosu ze staršího bytu synovi pomohla do začátků. A bylo to znát o pár let později už firma vynášela slušně, za deset let patřila mezi špičku v oboru. I Ludmila nakonec musela Tomášovy schopnosti přiznat zejména, když se narodil pravnuk.
Ivana po dítěti toužila neuvěřitelně. Nechtěla být slavná, chtěla obyčejné ženské štěstí. Jenže osud jí naplánoval dlouhé roky vyšetření, dvě operace a nic. V noci tiše brečela, aby Tomáše nezranila. Říkala si, že má právo na roli otce. Rozhodla se s ním promluvit, ale místo výčitky uslyšela smích.
Promiň, Ivanko! To je reakce na obranu. Jak sis mohla myslet, že tě miluju jen proto, abys mi porodila dítě? Ty jsi můj svět!
Plakala z úlevy i bolesti.
Souhlasit s tím, že dítě prostě mít nemůže, bylo snazší, než se s tím skutečně smířit. Snažila se neustále se ozývala rýpavost matky, která steskla, že všechny kamarádky už mají vnoučata, jen ona ne. A tak Ivanu napadlo, že otevře vlastní baletní kroužek, aby měla co dělat a nezbláznila se. Tomáš její rozhodnutí nechápal, ale Karla promluvila:
Tomáši, ona tě miluje víc než sebe. Dej jí možnost zaměstnat se, pomoz jí.
Tomáš našel krásný prostor a Ivaně se rozzářily oči.
Přesně, co jsem si přála! Jsi úžasný!
Zařízení sálu, přijímání dětí všechno ji zaměstnalo natolik, že první těhotenské příznaky přehlédla. Už je zažila mnohokrát.
Ivanko, promiň, nechci být vlezlá, ale nečekáš dítě? Karla se na ni jednou nenápadně podívala v oblíbené kavárně.
Ivana ztuhla, skoro nenávistně se podívala. Citlivé místo, Karlo!
Já jen že mi přišlo…
Jen se vám zdálo vstala Ivana, ale v tu chvíli skoro omdlela. Karla ihned přivolala číšnici, objednala vodu, a pak položila před Ivanu krabičku.
Pojďme to zjistit.
Obe měly slzy v očích, když o deset minut později v kavárně v tichém koutku tancovaly nespoutaný tanec štěstí, lidé se na ně usmívali, protože bylo jasné, že se děje něco krásného.
Vojtěch se nakonec narodil zdravý, čiperný a pořádně prověřil trpělivost porodníků.
Baletka? zeptala se unavené Ivany sestřička.
Jo.
No, synátor to je fešák.
Překvapená?
Trošku. Bývají komplikace, ale on je výstavní. Máš být na co pyšná!
Ivana se probouzela každé ráno tak šťastná, až měla strach, že to snad není možné.
Ale nejsi sama, lásko. Jsme na to dva. Tomáš hleděl na tvářičku svého synka, pohřbenou v krajkách nové zavinovačky, kterou pořídila Milena.
Pro Ivanu byla návštěva porodnice stres. Ač se Tomáš snažil, Milena vše zařídila po svém. Fotografové kroužili kolem, příbuzní volali gratulace už před vchodem, a doma stůl praskal pod jídlem. Unavená bolestí, toužila Ivana jen po sprše a klidu.
Maminko, proč všechno tohle?
Musí to být, to je tradice! Je to svátek! Jsem šťastná!
Ivana poznala, že odporovat nemá smysl. S vypětím sil vystoupala do schodů a téměř zasténala, když viděla, kolik lidí na ně čeká.
Dceruško, to jsou ti nejbližší!
Pohled na Karlu, která stála v předsíni a mračila se, jí trochu ulevil. Stát bylo stále těžší, hosté se však nezastavovali.
Mohu nadlouho unést vašeho vnuka i maminku? Karla rázně zasáhla a odvedla Ivanu do ložnice.
Lehni si, já se o všechno postarám. Máš hlad?
Ivana přikývla a sledovala, jak Tomáš ukládá miminko do kolébky. Pak se chtěla zvednout.
Musím dolů.
Kdo říká? Karla se zamračila. Tam si poradí. Formálních deset minut už máš za sebou.
Ivana s úlevou vydechla a napadlo ji, jak zoufale potřebuje spát. Sotva si lehla a pozorovala Karlu v pokoji, usnula.
Jsi unavená? Karla jí přehodila přes nohy huňatou deku. Spi, já dohlédnu na malého.
Na Vojtu Ivaně se zavíraly oči. Jméno chlapci dali po Tomášově otci.
Milena, která přišla vzápětí, byla pohoršena, že dcera spí místo přijímání hostů.
Jak se tohle jmenuje?
Jmenuje se to mladá kojící matka. Potřebuje odpočinek, jinak náš kluk nebude mít mléko.
Ale to je jedno! Já Ivanu taky nekojila a vyrostlo ze mě zdravé dítě! Milena zamířila do pokoje, odhodlaná vzbudit dceru, ale Karla ji vzala za loket.
Co kdybychom čaj s novou rolí babičky probraly mezi čtyřma očima? Čekaly jsme přece tak dlouho! Máš radši být babička, nebo ti stačí křestní jméno?
Tomáš zavřel za nimi dveře a v duchu poděkoval matce. S tchyní měl napjaté vztahy využívala, co se dalo, ale o jeho názor nestála. Tchán však jeho podnikání ocenil, matriarchát v rodině však raději přehlížel.
Měnit ji nemá cenu, doma mít sopku taky ne.
Ivana se probrala o hodinu a půl později, nejdřív netušila kde je. Pak uslyšela, jak se dole smějí, Vojta se ozval, a tak se vrátila do reality. Po koupání a jídle seděla se svou polévkou, kterou jí Karla navařila, a vyptávala se na péči o dítě.
V porodnici nám ukázali kdeco, ale já mám strach! odložila lžíci.
Jez! Děti jsou mnohem silnější, než mají maminky strach. Ty sama vždycky poznáš, co malý potřebuje. Důvěřuj si! Když jsem porodila Tomáše, nikdo nebyl nablízku. Poradila jsem si. Samozřejmě ne bez chyb, ale kdo je nedělá? Pamatuj, nejlepší máma jsi ty. Zkus to.
Čas ukázal, že Karla měla pravdu. Ivana se pozvolna zorientovala, strach sice nezmizel, ale přestala se jím nechat ovládat.
Prvních půl roku uteklo rychle. Karla jezdila dvakrát týdně, ale vždy skončila u sporáku nebo s mopem v ruce. Ivaně to nejprve vadilo, ale Karla ji uklidnila:
Ivanko, tohle období je krátké. Užívej si každou chvíli, pohledy i úsměvy. Uvidíš, uteče to hned a nebudeš litovat.
Milena chodila k dceři méně často, zato pokaždé udělala show.
Ivanko, vidíš tu kočár pro malého? Je dokonalý!
Ale my už máme krásný kočár!
Nedá se srovnat! Jdeme testovat nový vůz!
Vojtu chtěla Milena dlouho nazývat jinak.
Kde jste přišli na takové jméno? Copak ho nešlo pojmenovat nějak líp? Vojtěch? No to mě podrž!
Je to přeci jméno královské! Nechápu, co ti vadí.
Chudák kluk, ve škole si z něj budou dělat srandu.
Tak půjde do normální školy! A není snad na rodičích rozhodnout, jak budou dítě pojmenovávat?
Tohle rozhoduje babička, já tě mohla pojmenovat jinak.
Hlavně, že u svého syna jsem rozhodla já sama.
Milena odfrkla, vzala vnuka ven. Kočár, spokojené miminko a elegantní žena, která slyšela: To je ale krásné děťátko! A maminka taky vypadá skvěle! Lichotilo jí, když si lidé mysleli, že je to jejím dítětem. Ale vesnice brzy věděla své. Procházky skončily a Milena se stavovala už jen na kávu.
Já budu babička na oslavy! a další barevná hračka doplnila dětský pokoj.
Každý našel svou roli. A byl klid.
Oslava Vojtových šesti měsíců, kterou Milena uspořádala, byla málem záminkou ke sporu.
Ivana se usmála na probuzeného syna a natáhla se pro krabičku od Mileny. Stříbrná chrastítko ji nadchla.
Koukej, Vojto, to je krásné!
Malý otáčel chrastítko v ručičkách a ukazoval první zoubky.
A co ti dala babička Karla? Ivana sáhla po balíčku, který nechala tchyně v pokoji.
Bílé pletené dupačky byly tak jemné, až je přitiskla k tváři.
A ponožky! Podívej, jak jsou krásné! Tvoje babička je zlaté ruce, broučku!
Milena, která právě vstoupila, se chvíli kochala:
To je úžasné! To je nějaký designérský kousek?
Ne, to pletla Karla sama.
Milena obrátila svetřík v ruce.
Copak nebylo vhodnějšího dárku? Taková první oslava, chtělo by to něco pořádného. Šetřit teď? To je nepochopitelné!
Mami!
Jen říkám pravdu.
Ivana byla zoufalá, když si všimla, že ve dveřích stojí Karla a všechno slyší. Polkla knedlík v krku. Tchyně jen kývla, postavila na komodu sklenici kompotu a potichu odešla. Ivana musela uklidnit rozmrzelého synka, než mohla jít dolů zjistit, že Karla domů už odjela.
Tomáši! Je mi to nepříjemné, stydím se!
Ale vždyť jsi to nebyla ty, kdo to řekl.
Jenže jsem ji nezastal! To se nemá!
Neboj, mamka má rozum, pochopila to správně.
Ivana měla v plánu vztahy pošolíchávat, ale život to zařídil sám. Když se snažila Karlu oslovit, ta ji vždy ujistila:
Ivanko, hlavu neotravuj. Nejsem uražená.
Ivana stejně cítila, že se něco nepatrně pokazilo, a chtěla to napravit.
Špatně se jí udělalo ve dne, kdy doma byl jen Vojta, který spal nahoře. Zkusila volat manželovi telefon vypnutý. Otec byl v nemocnici. Když se dovolala matce, ta zpívala do telefonu:
Ahoj, jak se máte? Chlapeček v pořádku? Dlouho jsme se neviděli, co? Oslava byla super! Říkala jsem, jak to bude fajn!
Mami
Nechoď už kolem horké kaše! Jsem babička! A teď musíš vydržet, mám druhý hovor!
Tón byl obsazený. Bolest se stupňovala a Ivana v panice volala sanitku. Pak zavolala Karle.
Ivana? Tchyně zaslechla v telefonu, že dcera stěží mluví. Vojta…
Karla nikdy tak rychle neběžela v pantoflích a s kabelkou se vrhla na ulici, zastavila taxi.
Nepřej si mě, babi, chceš skočit pod auto?!
Prosím, dcera má zdravotní potíže, rychle!
Naskočte!
Karla jen funěla a tiskla kabelku, když auto letělo ulicemi.
Nebojte, třicet let řídím. Vše bude v pořádku.
Sanitka přijela ke dveřím sotva minutu po Karle. Uvnitř vchodu popadla Karla doktory:
Tady! Tady to je!
Ivaně bylo velmi zle. Chtějí ji odvézt.
Kam, proč? tápala.
Ivanko, musíš, neboj. Vojta bude v pořádku, Tomáš už je na cestě.
Operace dopadla dobře, ale lékaři nařídili ještě pár dní v nemocnici.
To není nic k smíchu, holčičko. Potřebuješ sílu!
Když se Ivana vrátila, hned objala syna a zavolala matce.
Mami!
Ivanko! Jak je?
Mám ti něco říct, prosím, potřebuju pomoct.
A jak, zlato? Jen se ozývám, že mám zájezd a letím za dva dny. Je mi to moc líto. Čekala jsem se na něj půl roku!
Ivana zavřela oči a beze slova položila telefon. Tak si musí vystačit sama. Nakrmila Vojtu a uložila se, oči zavřené únavou. Kdy už ta bolest ustoupí? Lékaři říkali, že by měla, ale jizvy pořád píchaly.
Probudila ji tlumená chůze po pokoji.
Jé, promiň, nechtěla jsem tě budit! Karla zvedla Vojtu a usmála se. Máš hlad? Já ti uvařila tvůj oblíbený boršč, je tu bábovka a také ovocný pudink. Teď půjde Vojta k Tomášovi a já ti všechno přinesu. Můžu tu s tebou zůstat, než se úplně zotavíš?
Ivana se na tchyni podívala a rozplakala se.
Ale, holčičko! Neplač! Lékař říkal, že potřebuješ pozitivní emoce. Tak se na ně soustředíme, ano? Podívej, co ti ukážeme!
Karla postavila Vojtíka na zem, nechala ho pustit se a Ivana zapomněla na vše, když viděla, že synek sám došel k ní. Dojala se, vzala ho do náruče a vzhlédla ke Karle.
Tak co, má maminka lepší náladu? rozesmála se Karla. A teď pojď, jdeme jíst. Musíš načerpat síly, až tenhle mladý muž začne lítat, budeš je potřebovat všechny.
