Snažili jsme se vaše věci odnést do ztrát a nálezů, řekl policista. Ale Ten váš kocour je pěkně bojovný. Nikomu nedovolil se k nim přiblížit. Vezměte si své věci a kocoura. Máme dost starostí i bez toho
Na každém nádraží je čekárna. Některé jsou prostorné a světlé, jiné malé a stísněné. Někde jsou pohodlná křesla, jinde tvrdé lavice. Každá čekárna je jiná, ale mají jedno společné každý tu musí čekat.
Téměř každý, kdo jede vlakem, přijde někdy raději dříve, bojí se, aby nepropásl odjezd, a pak netrpělivě kouká na hodinky a proklíná sám sebe, že to tolik uspěchal.
I ten den lidé seděli v čekárně a většinou se vyhýbali očnímu kontaktu. Někdo listoval novinami, jiný zabředl do knihy, nejvíc lidí zírala do obrazovek mobilů. Někteří jedli narychlo připravené chlebíčky. Právě k nim chodil on
Čekárna byla v přízemí, se samostatným vchodem z ulice. Možná to byly právě vůně jídla, které se linuly z tašek a sáčků, co ho přilákaly.
Byl to velký, rozcuchaný šedý kocour. Na krku měl obojek s telefonním číslem.
Lidé ho odháněli. Nejvíc matky, co krmily děti:
Táhni odsud! Jsi špinavý, same blechy! Ještě nám něčím nakazíš dítě.
Kocour si jen povzdechl a šel o kus dál. Nic nevyžadoval. Jen si sedl blízko a díval se dlouze, upřeně
Měl hrozný hlad. Ale o jídlo si neuměl žádat.
Pár dní předtím ho sem někdo přivezl. Pán najednou zemřel a příbuzní se rozhodli prodat byt. Jeden z nich našel řešení dovezl kocoura na nádraží a nechal ho tu se slovy:
Hladem tu neumře, a odešel.
Jenže jak si říct o pomoc? Jak dát lidem najevo, že trpí hladem? To kocour nevěděl.
Tak jen vždycky přišel a tiše si sedl někomu nablízku, cítil vůni jídla a až se mu z toho trochu motala hlava.
Lidé unavení čekáním však neměli náladu navíc ještě řešit toulavého kocoura. Byli rádi, že brzy odejdou a na tu čekárnu zapomenou.
Ten den přijel na nádraží také jeden muž. Služební cesta byla krátká v noci tam, zítra práce ve firmě, pak zpátky. Do odjezdu vlaku zbývalo asi čtyřicet minut. Z nudy si všímal okolí, když zahlédl kocoura právě ve chvíli, kdy na něj jedna maminka vykřikla a ohnala se po něm.
Kocour odešel stranou a znovu si sedl kousek dál. K slovům a výhrůžkám už byl zvyklý.
Muž si všiml obojku s číslem a myslel, že se kocour ztratil a jeho majitelé ho někde postrádají. Z brašny vytáhl sekanou, kterou mu připravila manželka na cestu. Otevřel krabičku, přivoněl a spokojeně se olíznul:
Mmm, dobrota řekl nahlas a letmo pohlédl na kocoura. Čičí, pojď sem, něco ti dám.
Kocour byl nedůvěřivý, vrtěl se mezi tlapkami. Nechtěl zase dostat kopanec.
Pojď, neboj se, dodal muž. Neublížím ti.
Kocour nakonec opatrně přišel a zkoumavě se na něj podíval. Muž položil sekanou na papír a kocour začal opatrně jíst, nespadla ani drobečka.
Jsi určitě zvyklý doma podotkl muž.
Přečetl číslo na obojku a hned zkusil zavolat. V telefonu se ozvalo: číslo je nedostupné.
Zaklel v duchu. Do odjezdu vlaku dvacet minut a situace byla najednou mnohem složitější.
Co teď? Co s tebou? opakoval bezradně a rozhlížel se kolem sebe.
Zachvátilo ho zoufalství, a tak zavolal manželce. Rychle a zmateně jí vysvětlil situaci:
Co mám dělat? Určitě patřil někomu, telefon je mimo provoz. Chodí po nádraží a hledá něco k jídlu, ale každý ho odhání.
Ty máš vždycky štěstí! zvolala žena. Pořád se někam přimotáš. Co tě ten kocour zajímá?
Všichni ho odhánějí, vysvětloval. A on ani neumí poprosit o jídlo.
Hm, povzdechla si. Tak kde ho teď máš? V čekárně?
Přesně! zaradoval se muž.
A máš číslo na obojku? Řekni mi ho.
Než šel na perón, vzal kocoura ke stěně a zanechal mu celou krabičku se sekanou.
Počkej tu, pohladil ho po hlavě. Manželka tě přijde najít.
Kocour se podíval jediný člověk, který si ho za poslední dny všiml, nakrmil ho, pohladil a promluvil na něj vlídně. Silně mužovu ruku šťouchnul a tiše mňouknul.
Tak, počkej tu. Ona přijde. Pomůže ti
Druhý den měl muž spoustu povinností. Až večer zavolal ženě.
Tak co? ptal se hned. Našla jsi majitele toho kocoura? Nakrmilas ho?
Celý večer jsem ho hledala povzdechla si. Ale podle čísla jsem zjistila, že majitel je po smrti a příbuzní ho tady na nádraží prostě vysadili
Muž mlčel.
Ráno tam pojedu znovu, slíbila žena.
Já vím, že to zvládneš, řekl muž.
To slyším! Klidně se nervuješ, s tvým srdcem? Najdu toho tvýho kocoura. Zavolám dceři s manželem, přijedou mi pomoct.
Položil telefon a přesvědčoval se, že nemá důvod být nervózní. No co, kolik je toulavých koček? Nemůžu si dělat hlavu s každou Ale úzkost nemizela. Osud toho šedého kocoura mu nějak utkvěl v hlavě.
Spal špatně. Zdálo se mu, že hladí kocoura po hlavě, něco mu vykládá a kocour souhlasně kývá.
Ráno mu volala manželka, že prohledala celé nádraží, ptala se i uklízeček kocour byl pryč.
Muže zahltil zvláštní pocit viny, který neuměl vysvětlit, ale nemohl se ho zbavit.
Vrátil se domů a ve stejný večer hned zamířil na nádraží. Věci nechal u jednoho cestujícího a sám se vydal hledat kocoura.
V duchu se nejvíc bál, že ho nenajde nebo to nestihne včas.
Dlouho procházel nádraží, obhlížel kontejnery i křoví okolo.
Kolem půlnoci se přidala žena, brblající na všechno.
Ve dvě ráno, úplně vyčerpaní, usedli na lavičku u vchodu a zapálili si.
Bolí mě nohy, řekla.
Jo. Co teď?
Sedneme chvilku a pak zkusíme hledat dál. Kde jsi nechal věci?
Muž se chytl za hlavu:
Na nádraží u jednoho chlapa. Ale ten už dávno odjel!
Zajdeme pro ně. Jestli tam ještě jsou, dáme je do auta a pak budeme hledat dál.
Šli tedy zpátky. V hale je zastavila policejní hlídka.
Jsou to vaše věci? zeptal se policista.
Ano, odpověděli oba najednou.
Proč jste je tam nechali?
Hledali jsme kocoura, odpověděli zase sborově.
Jakého kocoura? divil se strážník a kývl k věcem. Tohohle?
Na kufru ležel velký šedý kocour.
Chtěli jsme dát věci do ztracených a nalezených, doplnil policista. Ale ten kocour byl nekompromisní. Útočil jako pes, nikoho k tomu nepustil.
Neztratil se, jen někam zaskočil. Vezměte si věci a kocoura. Máme svých starostí dost.
Muž opatrně vykročil ke kocourovi. Ten, když poznal člověka, co ho nedávno pohladil a nakrmil, zaradoval se, natáhl se po něm a začal hlasitě mňoukat.
Muž si sedl na lavičku, pohladil ho po hřbetě a s úlevou vydechl. Žena se usadila vedle.
Ty máš vždycky něco navíc, řekla a políbila ho na levou tvář. Pořád se ti dějí příběhy Tak pojď, vezmi věci a pojďme domů.
On vzal kufr a tašku, ona k sobě přivinula velkého, vyhublého, šedého kocoura. Ten jí radostně mňoukal, třel se jí hlavou o tvář, hlasitě přede a snažil se jí olíznout tvář.
Žena se smála a hned ho od sebe pošťouchla.
Doma ho hned vykoupala v teplé vodě, vysušila froté ručníkem, sundala mu obojek a nalila mu do misky teplý kuřecí vývar.
V noci přišel kocour do ložnice, lehl si vedle ženy, jemně ji šťouchal packami, lehce škrábal, jako by si ověřoval, jestli nezmizí.
Ona mu položila ruku na záda a špitla:
Spi, zlato, spi. Už jsi doma
Kocour tiše začal příst a konečně usnul.
Usnul také muž. Zdálo se mu, jak s manželkou hledají kocoura po nádraží.
A kocourovi se zdálo, že celou tu dobu on vlastně hledal právě jeho.
A na nádraží mezitím pobíhala malá rezavá kočička. S obavou hleděla lidem do očí a smutně naříkala. Kolemjdoucí si jí nevšímali a spěchali dál.
Neměli čas se zastavit. Vždyť je tolik koček na světě. Všechny se zachránit a nasytit nedají, říkali si v duchu a zrychlili krok.
Takový už je život.
