Pohřbila manžela, zůstala sama, zvládla hospodářství a pak otevřela ústa sousedka.
Výměna zpráv a pošty
A teď mi řekněte, paní Zdeňko Procházková, otočila jsem se k ní, řekněte všem, proč jste o mně šířila ty pomluvy? Co jsem vám udělala? Za co se mi mstíte? Odpověď tehdy změnila úplně všechno.
Pohřbila manžela, zůstala sama, táhla celé hospodářství a pak přišla ta slova sousedky.
Jedna pomluva. Jen jedna jediná. A hned na mě prodavačka v obchodě koukala s lítostí, zdravotní sestra mi tiskla ruku: Drž se. Všichni už něco věděli, ale já nevěděla vůbec, o co jde.
Eliška mohla mlčet, ale postavila se před celé vesnici a nahlas se zeptala:
Proč mi to děláte?
Odpověď všechno změnila.
***
Toho rána jsem cítila v zemi zvláštní napětí, ve vzduchu bylo něco ostře nové, jako před velkou pohromou nebo těsně před změnou.
Vyšla jsem ještě za tmy, krávy nepočkají, těm je jedno, jestli máš na duši žal, nebo slavíš. Mléko přijde ve svém čase a jen si zkus ho nevyzvednout nebo přijít pozdě.
Ranní rosa se ještě třpytila na trávě jako stříbrné korálky a říkala jsem si, jak zvláštní je, že země se každé ráno znovu umyje a začne od čistého listu, jako by den předtím vůbec nebyl. Ale člověk tomu není dáno zapomenout.
Člověk s sebou táhne všechno to minulé, jako kůň svůj povoz s nákladem. A místo, aby vezl to hezké, spíš táhne nashromážděnou zášť a staré křivdy, nevyřčená slova, pohledy zpod obočí.
Čtvrtý rok jsem žila v Horní Lhotě sama, nepočítám-li zvířata.
Manžel Oldřich odešel nečekaně, infarkt ho skolil rovnou na poli, když obracel seno. Našli ho až k večeru, když slunce zapadalo, a v obličeji měl klidný výraz, jako by jen usnul, unavený po práci.
Možná tak to mělo být netrápil se, neviděl, jak z něj život odchází.
Po Oldovi jsem zůstala s farmou sama dvacet krav, telata, celé hospodářství. Spousta lidí říkala: Prodej to, Eliško, běž do města za dcerou, co tady budeš živořit? Ale já nemohla.
Nevzdala jsem se ne proto, že jsem tvrdohlavá (i když to taky), ale protože tu byl Olda v každém trámu, každé prkýnko, v každé brázdě na zahradě. Tady je naše společné žití tolik let. Jak bych to mohla zahodit? Komu bych to tu nechala?
Tak jsem táhla.
Vstávám ve čtyři, chodím spát v deset, záda bolí, ruce jsou ledové a otupělé od studené vody, ale žiju. A těší mě každý potomek telátka, každá konev mléka, každý východ slunce nad naší říčkou.
Na Zdeňku Procházkovou, sousedku, jsem raději nemyslela.
Bydlela o tři chalupy dál, ve starém domě ještě z první republiky, dávno vdova, vychovala syna Matěje. Ten byl už samozřejmě dávno chlap, přes třicet, ale ve vsi se mu neřeklo jinak než Matěj od Zdeňky.
Bystrý kluk, pracovitý, jen s nějakou smutnou jiskrou. Oženil se, ale nevěsta to po pár letech vzdala, jela do města že prý v této díře by se zbláznila. Matěj ji nezdržel.
A Zdeňka Procházková bez klepů nevydržela.
Probrala v hospodě i na návsi kdekoho, teprve potom měla pocit vlastní důležitosti. Dřív jsem ji přehlížela, kdopak tu co neřekne, mám svých starostí dost. Ale poslední měsíc se něco změnilo.
Začalo to nenápadně. Šla jsem jednou pro chleba a prodavačka Marie se na mě podezíravě dívá, jak když mi mají před dveřmi mříž vyřezávat, nebo se mi snad přihodilo cosi zlého.
Ptám se jí:
Maruško, co se děje, proč se tak tváříš?
Ona uhýbá pohledem:
Nic, Eliško, nic
Potom mi zdravotní sestra Hana Váňová sevřela pevně ruku a šeptla:
Drž se, Eliško. My stojíme při tobě.
Nechápala jsem. Co se stalo, co je se mnou?
Stalo se tohle. Zdeňka po vsi roznesla, že prý do mléka přiléváme vodu, sádru, kdeco, že si dovoluje zvyšovat tučnost. Že můj sýr, co prodávám až do okresního města, je prošlý a jen přelepuji etikety.
Říkala jsem si, ženské zase plácají. Ale tohle? Tohle je už jiná to je podpásovka, letitá práce setřena jedním zlým slovem.
Týden jsem chodila, jako bych nebyla ve své kůži. Nespala jsem, přemítala proč. Co jsem jí udělala? Vždy jsme se zdravily, spory žádné.
Na Oldově pohřbu byla, soustrast mi projevila, kapesníkem si i oči utírala.
A potom přišel vztek. Správný, čistý vztek, co dává sílu. Ráno jsem vstala a věděla: dost! Nedovolím, aby mě někdo pošlapal. Nepřehnula jsem hřbet pro nic za nic.
V sobotu bylo ve vsi shromáždění řešilo se, kdy opraví cestu na okres. Sešlo se kus padesáti lidí, skoro celá ves. Zdeňka seděla hned vepředu, pusinky utažené, očima spokojeně těkala.
Když skončili s cestou, postavila jsem se. Nohy mi podklesávaly, v krku knedlík, ale postavila jsem se.
Lidi, oslovila jsem je, mohu mít slovo?
Starosta Petr Havlíček přikývl a já začala. Nejdřív jsem mluvila zmateně, ale pak jsem se rozjela. Vyprávěla jsem, co o sobě slyším poslední týdny.
To jsou pomluvy! Každý týden vozím mléko do laboratoře v okresu, tady jsou protokoly!
Sýr odebírají tři obchody, nikdy nebyla stížnost!
Teď, paní Zdeňko, obrátila jsem se k ní, řekněte přede všemi, proč jste mi to provedla? Co jsem vám udělala?
Seděla a barvy v obličeji se jí střídaly od růžové přes bílou až po flekatou šeď.
Já však jsem to jenom slyšela nevím přesně, kdo
Od koho jste to slyšela? Řekněte jméno!
Nastalo v sále ticho, že by bylo slyšet špendlík na zem dopadnout. Všichni upírali zrak na Zdeňku, tíha pohledů ji doslova tlačila do židle.
No tak lidi povídali
Byla bezvládná, až najednou vykřikla:
Co tak koukáte na mě! Já snad můžu za to, že je vdova a bydlí s milencem?!
To mě omráčilo.
Jakým milencem? Proč mluvíte nesmysly? Jsem tu sama!
Matěj, co k ní chodí pomáhat na dvůr, to je teď milenec? ozval se hlas zezadu. To stará paní Olina, co ví o každém v okolí.
A Matěj vstal. Seděl v koutě, ani jsem si ho nevšimla. Byl vysoký, ramena jako skříň, rudý a kapesníkem u nervózně zmáčené dlaně.
Mami, řekl tichým hlasem, co jsi to udělala?
Zdeňka vstala k němu, natahovala ruce:
Matěji, já to dělala pro tebe, ona tě chce omotat
Stačí! zaburácel, až to zahučelo v uších. Stačí, slyšíš? Vždyť jsi pošpinila člověka! Ženskou, která dře jako kůň, sama táhne statek! A ty ji za to potopíš?!
Obrátil se ke mně a v očích mu bylo cosi úplně nového.
Paní Eliško, řekl pak tiše, promiňte jí to. Ona není zlá, jen strach, žárlivost Bojí se, že odejdu k vám. A já…
Zlomil se mu hlas, otřel si dlaní obličej.
Já vás už nějaký čas mám rád Odkdy jste přijela s Oldou ještě, budiž mu země lehká. Bylo mi čtrnáct, vám pětadvacet Tenkrát jsem si říkal, kéž bych měl takovou ženu. Oženil jsem se potom s Ludmilou, protože jste byla vdaná, myslel jsem, že to přejde Nepřešlo. Ludmila to poznala, i proto možná odešla.
V sále se rozhostilo naprosté ticho. Zdeňka se jakoby propadla, v obličeji o deset let starší.
Když Olda zemřel, chodil jsem k vám pomáhat nejen z lítosti Prostě jsem u vás byl správně, měl jsem dobrý pocit, že patřím tam, kde mám být.
Odmlčel se. Já nevěděla, co říct, v hlavě bylo prázdno, jen v uších tepalo.
Matěji, já jsem o jedenáct roků starší
Vím, řekl prostě. No a?
No tak, vložila se Olina. To nevadí, Eliško. Můj muž byl mladší o osm let, byli jsme šťastní přes čtyřicet roků. Hlavní je, že je člověk dobrý.
Lidi v sále začali šumět, smáli se, potřásali Matějovi rukou. Zdeňka seděla tiše bez hnutí, nikdo ji neoslovoval, nikdo se k ní nepřiblížil.
Najednou mi jí bylo líto.
Ne hned, ne v tom okamžiku, pak až později když mi došlo, že ze strachu, ze samoty a ze strachu, že ztratí syna, provedla, co provedla.
Hloupě, podrazácky, ale ne ze skutečné zloby, spíš ze tmy, co se drží v duši, když člověk neumí jen tak někoho pustit a jen milovat.
Přisedla jsem si k ní, na bobek vedle její lavice.
Paní Zdeňko, zašeptala jsem, nemějte strach. Nikdo vám syna nebere. Má vás rád. Jen…
Jen je třeba nevymýšlet si o lidech. To není dobré. Je to, jako když otrávíte pole. Zasejete lež sklidíte trápení.
Podívala se na mě očima plnýma slz, celé rudé a smutné.
Promiň, Eliško, hlesla. Byla jsem hloupá.
Kývla jsem. Jestli jsem jí opravdově odpustila? To snad ukáže čas. Pozná se to, až rána přebolí, anebo ne.
Z klubu jsme šli ven spolu já a Matěj. Kráčel vedle mě, mlčel. Slunce už zašlo, nebe bylo růžové a něžné, jak lístky divoké růže.
Matěji, řekla jsem, myslel jsi to vážně, co jsi tu pronesl?
Vážně, odpověděl. Nelhal bych před vesnicí.
Zastavila jsem se, podívala se mu do očí. Je to dobrý člověk, opravdu pevný, teplý, jako kamna za zimního večera.
Tak pojď, řekla jsem. Musíme podojit krávy. Pomůžeš?
Usmál se široce, upřímně, jako kluk.
Pomůžu.
A šli jsme. Zem vlastní pod nohama voněla hořce, svěže, trávou, pelyňkem, co tu roste všude. Ale v té hořkosti byla i naděje, možná potěšení snad prostě chuť života, co trvá navzdory všemu.
Matěj mi stiskl ruku. Měl ji velkou, drsnou od práce teplou. Nepustila jsem. Stiskla pevněji. Možná je to prostě osud
Jaký byste na to měli názor vy? Pište mi, dejte mi vědět…!
