Restaurace, do které mě Lukáš pozval na druhé rande, pulzovala přepychovým nádechem tlumené světlo, obsluha tiše proplétající se mezi hosty jako stíny. Lukáš dokonale zapadal do tohoto luxusního prostředí: elegantní oblek, výrazné hodinky a ten samolibý úsměv člověka, který si je jistý, že je středem vesmíru.
Objednej si cokoli chceš, prohodil ledabyle, ani nemrknul na jídelní lístek. Fakt nemám rád, když se ženy nějak omezují.
Ta věta zněla jako pohádka o štědrém princi, ale ve mně se najednou usadilo podezření. Možná za to mohl jeho hodnotící pohled, nebo způsob, jak s až příliš velkým nadšením vyprávěl o předchozích partnerkách, které podle něj viděly v něm jen peněženku.
Vybrala jsem si kachní salát a sklenku moravského ryzlinku. Lukáš se rozjel: steak, tatarák, láhev drahého červeného vína. Povídal o podnikání, stěžoval si na povrchnost lidí, filozofoval o hodnotách a duchovní blízkosti. Jen jsem poslouchala a kývala, ale pocit byl zvláštní jako bych nešla na rande, ale na zkoušku, kde můžu být kdykoli přistižena na švestkách.
Jednohlasý divadelní kus
Když číšník položil na stůl černou koženou složku s účtem, Lukáš se nenechal vyvést z míry. Pokračoval v lamentování nad morální úrovní společnosti, lenivě šmátral v kapse saka, pak v druhé, poklepal po kalhotách. Jeho tvář najednou změnila výraz sebevědomí vystřídala okázalá rozpačitost.
Sakra… řekl a podíval se mi přímo do očí. Nejspíš jsem nechal peněženku v kanceláři nebo autě.
Rozpačitě roztáhl ruce, předváděl bezmoc, ale nebylo v něm cítit ani stopa opravdového strachu. Nepoprosil číšníka, aby počkal, nezkusil platbu mobilem. Jen mi hleděl do očí.
To je trapná situace, odkašlal a zaklonil se do židle. Můžeš mě zachránit? Zaplatíš dneska, já ti to pošlu zpátky nebo tě příště pozvu, s úrokem.
V tu chvíli bylo jasné: není to náhoda, ani zapomnětlivost. Přede mnou seděl muž, který se rozhodl provést předem naplánovaný test, o němž sám před chvílí vyprávěl.
O podobných příhodách jsem četla na diskuzích, viděla je v laciných seriálech, ale nenapadlo mě, že je zažiju na vlastní kůži. A už vůbec ne od dospělého, úspěšného muže.
Jeho logika byla až směšně jednoduchá: když žena bez odporu platí za oba, je fajn, pohodlná, ochotná zachraňovat a táhnout vše. Když odmítne, je to údajně zlatokopka, co loví peníze. Teď už to nebyl podnikatel, ale zraněný manipulátor, který si hraje na zkoušeče.
Byl si jistý výhrou. V jeho světonázoru měla možnost vztahu s takovým vysněným ženichem způsobit, že vytáhnu platební kartu bez jediného slova.
Chladný kalkul
Pomalu a s klidem jsem otevřela kabelku. Lukáš viditelně povolil myslel, že jeho plán vyšel.
Samozřejmě, není problém, řekla jsem jemně a zavolala číšníka.
Rozdělte nám prosím účet, pronesla jsem jasně. Zaplatím za sebe. Pán si může uhradit svůj steak, víno a dezert.
Jeho úsměv okamžitě vyprchal.
Cože? zasyčel a naklonil se ke mně. Nemám peněženku.
Rozumím, kývla jsem a přiložila telefon k terminálu. Sotva se známe. Platit za sebe je normální. A večeři muže, který mě sám pozval do drahé restaurace a objednal nejdražší položky promiň, to není moje odpovědnost. Jsi dospělý a jistě najdeš řešení.
Číšník ztuhl, nejistě přejížděl očima mezi námi. Lukáš začal rudnout a jeho lesk padal vrstvu po vrstvě, až zůstala obyčejná hrubost.
Fakt to myslíš vážně? zasyčel. Kvůli pár korunám? Říkal jsem, že ti je vrátím. Jen jsem tě chtěl otestovat.
A ty ses přesvědčil, řekla jsem, zvedla se ze židle. Já jsem člověk, se kterým se manipulovat nedá.
Už jsem šla k východu, ale cítila jsem, že poslední tečka ještě není napsaná. Zůstal tam s nevyrovnaným účtem, naštvaný a zaskočený, bez peněženky.
Vrátila jsem se ke stolu, vytáhla z peněženky pár pomačkaných bankovek a hrst drobných ty, co normálně zapadnou na dno kabelky.
Aha, ještě jedna věc, dodala jsem. Když máš peněženku v autě, tak nemáš ani na taxi, že?
Položila jsem peníze vedle jeho sklenky drahého vína.
To máš na metro. Neboj, dojedeš. Ber to jako můj příspěvek k tvému výzkumu ženské povahy.
Několik lidí u okolních stolů se otočilo. Lukáš vypadal, jako by dostal facku.
Vyšla jsem ven.
Ten večer mě stál jen salát a sklenku vína malá cena za to, že jsem včas poznala skutečnou povahu člověka a ušetřila si roky života. Doufám, že si Lukáš odnesl ponaučení, i když takoví lidé se většinou nemění.
A jak byste se zachovali vy? Šli byste zachránit zapomnětlivého společníka, nebo máte odvahu zůstat upřímní?
