Po prohlídce mi doktor nenápadně vklouzl do kapsy vzkaz: Utíkejte od své rodiny! Ten večer mi došlo, že mi právě zachránil život Ale co se stalo pak, to vyrazilo všem dech To nemáte šanci vymyslet ani v těch největších českých detektivkách.
Po návštěvě svého obvodního lékaře, pana doktora Stanislava Nováka, s kterým jsem se znala už desítky let, mělu jsem pocit, že se něco chystá. Když jsme se loučili, nenápadně mi něco strčil do kapsy mého poněkud vyšisovaného kabátu. Zvedla jsem obočí, ale on jen spiklenecky přiložil prst ke rtům a smutně kývnul. Jakmile jsem se ztratila z jeho dohledné vzdálenosti v nemocničním koridoru, rozbalila jsem ten papírek a málem mi hrůzou vypadly všechny rohlíky, co jsem měla koupené na večeři. Čtyři slova, kostrbatě naškrábaná: Jděte pryč od své rodiny.
Prvně jsem se musela pousmát. Říkala jsem si, že Stanislavovi už asi léta a noční služby zalézají na mozek. Ale večer, zatímco jsem stepovala v tramvaji číslo 9 směr Prosek, mi blesklo hlavou, že ta poznámka mi možná právě prodloužila život na úkor rodinného štěstí.
Moje soužití s rodinou bylo, decentně řečeno, trochu nuda. Po smrti manžela mi jedinou hvězdou zůstal syn Libor. Rok zpátky si přivedl domů snoubenku Drahomíru, a já tu holčinu přijala s otevřeným srdcem i lednicí. Vzali se a zůstali bydlet v mém třípokojovém bytě v Praze 8. Mami, nemůžeme tě tu přece nechat samotnou, naše pokladnice lásky, říkal dojemně, až jsem zapomněla, že ve špajzu mi sežrali poslední Studentskou pečeť.
Odemykám dveře a hned mě bombarduje známý pach jablečného závinu. Drahomíra nejspíš zase vytáhla svůj slavný třípatrový recept. Maminko, jste zpátky, vyletěla z kuchyně rychlejší než objednávka na Rohlik.cz. Tak co pan doktor, všechno v pořádku? ptala se starostlivě mazlavým hlasem. Rychle jsem zahnala vzpomínku na papír v kapse. Ale jo, Drožko, tlak mi trošku lítá, nově mi napsal nějaké léky na zklidnění. Rozhodla jsem se být za herečku dne.
To je dobře, s Liborem jsme vám uvařili speciální bylinkový čaj na srdíčko. A našli jsme nějaké nové vitamíny, co doporučil farmaceut od sousedů z vedlejšáku, hlaholila a vedla mě rovnou do obýváku. Z ložnice vykoukl Libor s úsměvem borce, co právě postavil na stolek hru Monopoly. Mamko, jsi dnes nějaká bledá. Musíš nás tu ještě pár let přežít! a podal mi skleničku s kapslemi v modré dóze. Děkuji, dítka, vy jste fakt zlatíčka, řekla jsem s povzdechem, který se spíš podobal povzdechnutí Kofily do prázdna.
Jejich pozornost byla až trapně intenzivní, chvílemi jsem čekala, kdy mi Drahomíra začne stříhat nehty na nohou. Přesvědčovala jsem se, že je většinou lepší přehnaná péče než prázdná lednička. Celý večer mi pořád cpali nejlepší kusy závinu a do hrnku lili speciální čaj pro babičku.
Když jsem ucítila, že mě přepadává únava, odplížila jsem se do svého pokoje. Už jsem byla na půli cesty do říše snů, když přivrzaly dveře a zjevila se Drahomíra. V ruce talířek s mohutnou bílou tabletou, kterou mohlo být snad i upěčeno z mechu a kapradí a kouřící šálek čaje. Mami, hlavně na to nezapomeňte, vitamíny jsou dnes základ. Pak se vám bude spát jako po bohdanečských lázních, švitořila sladce.
Položila mi vše na noční stolek a sledovala mě s očima svítícíma jak reflektory na Letňanském letišti. Předvedla jsem malou estrádu: fake polknutí tablety a decentní srknutí čaje, jak na čajovém dýchanku ve Vídni. Děkuju, Dobruško. Dobrou a rychle jsem rukou zasunula tabletu pod polštář nahradila jsem tím předepsaný valentýnský dárek minulého roku.
Když jsem se uložila k spánku, netušila jsem, že dneska přepisuje dějiny náš domácí křeček Bohuš. V noci mě vzbudilo nějaké jemné cvrlikání a škrábání, které přicházelo z pod staré dubové komody, kde se obvykle schovávaly maximálně zapomenuté ponožky. Rozsvítila jsem lampičku a no nevykvikněte Bohušík tam ležel na boku, sotva dýchal a pískal tak smutně, až mi málem rozbrečel i obraz Karla Gotta nad postelí.
Popadla jsem rozpáleného Bohušíka do ruky a v tu chvíli mi padla zrak na onu ztracenou tabletu. Ležela přímo vedle něj, bílá, hladká Taková, co uzdraví napořád. Došlo mi to jasněji než na svatojánské pouti: vitamíny na dobrou noc nejsou nic jiného než jed a Bohuš je toho nebohý důkaz.
Zabalila jsem Bohuška do kapesníku a s těžkým srdcem ho uložila do skříně. Pak rychlostí, jakou jsem naposledy zvládla v roce 1987 při zlevněných jogurtech v Jednotě, jsem naházela doklady, hotovost v českých korunách i troje ponožky do kabelky. Na stolek jsem si přibalila dózu s tabletami (v důchodu nikdy nevíte, kdy potřebujete důkaz místo slibů).
Připlížila jsem se ke dveřím, v bytě ticho tak hluboké, že by i sousedovic puberťák vypnul YouTube. Vysoukala jsem se na chodbu a v pantoflích pádila po schodech rychleji než hyperloop.
Jediná možnost: Stanislav Novák. Ten chlapík mi možná zachránil krk. Do jeho pražského paneláku jsem dorazila se srdcem v krku a kabelkou těžší než celý obsah Billy. Do domofonu jsem vklepala jeho číslo.
Kdo je tam? ozval se skrz chraplavý reproduktor jeho hlas.
Já Jitka, prosím, otevřete. Už vím, proč jste mi psal.
Dveře cvakly a já si připadala, že vstupuju do tajné základny Agenta 007.
Doktor Novák mi otevřel, tvářil se vážně jak hraniční policista na Slovensku. Posadila jsem se, vytáhla krabičku a zbylou tabletu. Tohle mi dávali. Bohušík už je pryč.
Stanislav vytáhl sadu na expresní test, něco kapnul, chvilku mlčel a pak se zarazil: Jitko, tohle je neuroleptikum, pro starší lidi pěkně nebezpečné. Kdybyste brala pravidelně Vím, že vám analýzy poslední měsíce lítaly jak teploty v lednu. Podezření jsem měl dávno.
Polkla jsem naprázdno. Ale proč, proboha? ptala jsem se s očima plnýma slz.
Na to asi přijdete sama. Teď hlavně nesmíte zpátky domů. O zbytek se postaráme. A zjistíme, co a jak.
Souhlasila jsem, s hromadou smutku ale taky nečekané bojovnosti. Přežila jsem a ještě jsem neřekla poslední slovo.
Epilog
Za půl roku bylo všechno jinak. Po dokončení vyšetřování se ukázalo, že Drahomíra opravdu nebyla žádná něžná květinka. S Liborem zpočátku hráli divadlo: tablety jsou prý přírodní doplněk, čaj jen bylinný relax, smrt Bohušíka tragická nehoda. Ale laboratoř řekla jasně: silný koktejl léků, v tabletách koncentrace, že by to i slonovi zavařilo játra, v čaji zbytky sedativ. Ani moje krev nevypadala podle laboratorních analýz zrovna slunečně.
Libor se zlomil během druhého výslechu a rozbrečel se jak čerstvě poražený důchodce ve frontě na Slevomat. Prý na něj Drahomíra zatlačila, že byt v Praze opravdu potřebují já už mám svých let dost a prý bude to jednodušší pro všechny. Drahomíra všechno slídivě naplánovala, dávkovala vitamíny, sledovala mě jak drobnou srnku v centru lovců nemovitostí.
Drahomíra tvrdila až do poslední minuty, že jsem si všechno vymyslela kvůli senilitě. Ale forenzní důkazy a malý Bohuš byly proti ní. Ona skončila za mřížemi, Libor dostal podmínku za spoluvinu prý se omlouvá a nenávidí sám sebe. No super.
Teď bydlím v menším městě nedaleko Hradce Králové. Díky doktoru Novákovi jsem získala nový byt za relativně slušnou cenu, ráno chodím krmit kačeny do parku, háčkuju šály na bleší trhy a občas zajdu do místního seniorského klubu na kurz karetního mariáše. Spím klidně. Po letech to je změna.
Občas se mi zasteskne po Liborovi, ale už to není strach spíš taková melancholie. Ten můj synáček už zmizel někdy mezi katastrálním úřadem a realitní kanceláří. Ale nenávidět ho nedokážu. Jen vím, že naše rodina přestala existovat dávno, předtím než zemřel Bohušík.
Ten má teď v mém novém bytě speciální místo: poličku s jeho fotkou a plyšovým křečkem na památku. Každý večer tam dávám třešničku, jako by stále číhal někde poblíž. Zachránil mě a ani o tom nevěděl.
Stanislav Novák ke mně jezdí jednou měsíčně, povypráví novinky, donese knížku a zkontroluje tlak. Jednou řekl: Víte, Jitko, občas mám pocit, že práce doktora není jen o léčbě. Je to i o tom včas poznat, kdy člověku hrozí víc než jen chřipka.
Souhlasila jsem a poprvé za dlouhá léta se upřímně usmála. Protože teď už vím, že život sice není žádná procházka pražským hradem ale vždycky má cenu pokračovat. I po zradě, i po pádu. Především, když jste konečně v bezpečí.
