Po štědrovečerní večeři, když už bylo po všem, jsem se potichu vklouzla pod postel do hostinského pokoje v domě rodiny Hrdličkových. Ve vzduchu voněla levandulová voňavka a zaprášené staré dřevo. Za okny padal v Brně sníh v hustých, filmových vločkách. Uvnitř to přes pečenou kachnu a vzdálený smích sálalo teplem.
Tereza Malá, dědička loďařského impéria po otci, ležela na břiše pod vyřezávanou starožitnou postelí.
Připadala si směšně. Bylo jí čtyřiadvacet, na sobě zářivě červené hedvábné šaty dražší než celý dům, a tvář přitisknutou na drsnou podlahu. Ale byla zamilovaná, a láska člověka donutí k ledasčemu.
V ruce svírala sametovou krabičku. Uvnitř se ukrýval starožitný Prim z roku 1962. Tři měsíce ten kousek sháněla, aby měla dárek pro svého snoubence Jakuba. Ten miloval věci, které mají duši opak sterilního luxusu, ve kterém Tereza vyrůstala.
To budou oči, až to rozbalí, těšila se Tereza a potlačovala smích.
Jakubovi řekla, že si musí odskočit. Místo toho se vkradla sem do pokoje pro hosty, kde oba přespávali. Plán byl jednoduchý: počkat, až přijde převléct se k večeři, vyskočit, zakřičet Překvapení!, a sledovat, jak mu zazáří oči.
Slyšela kroky v chodbě. Těžké, rozhodné kroky. Ne Jakubův lehký krok.
Kování kliky cvaklo.
Tereza zadržela dech, připravena vyskočit.
Jenže místo Jakubových polobotek vklouzly do pokoje omšelé béžové lodičky. Za nimi kráčely rozumné pánské mokasíny.
Dveře se zamkly, klapnutí znělo hrobově.
Konečně, zasyčel hlas. Byla to paní Hrdličková, Jakubova matka. Hlas, většinou přeslazený, se proměnil v čirý, jedovatý šepot. Už jsem myslela, že ta holka nikdy nevypadne z obýváku. Bolí mě tváře z toho přetvařování.
Tereza strnula. Krabička jí zarývala do dlaně.
Uklidni se, mami, odpověděl Jakub. Jenže jeho hlas zněl jinak; studeně, tvrdě, cize. Máme deset minut, než se po mně přijde podívat. Volala jsi doktoru Richtářovi?
Ano, odsekla paní Hrdličková, přecházela kolem postele, podpatky těžce klapaly pár centimetrů od Terezy. Je v tom s námi. Ale jsi si jistý, synku? Drží se mě jak klíště, kouká na mě, jako bych byla svatá. Je to k zblití.
Vydrž to, pronesl Jakub. Za dva měsíce je svatba.
Terezin hrudník bušil bolestivě, jako by ji tam někdo zamknul.
Ona mi tak leze na nervy, sykla paní Hrdličková. Vidělas ten pohled na můj ubrus? Jakoby to byl hadr. Malá rozmazlená královna. Nejradši bych jí ten úsměv s hodinkama smazala fackou z obličeje.
Mami, povzdechl si Jakub a začal se převlékat. Neber si to osobně. To není člověk. To je chodící bankomat. Velmi, velmi bohatý bankomat.
Tereza si kousla do zápěstí, aby nevykřikla. Na jazyku pocítila krev.
Takže plán pořád platí? Svatební cesta? zeptala se tiše matka.
Ano. Maledivy. Soukromý ostrůvek. Zinscenujeme psychickou poruchu. Halucinace, paranoia. U jejích kamarádek už jsem naznačil, že je unavená a zapomíná. Doktor Richtář podepíše papíry na nedobrovolné přijetí. Zavřeme ji v sanatoriu ve Švýcarsku. Jako manžel dostanu plnou moc. Rozpustíme její majetky a ona zbytek života stráví v polstrované cele.
A opravdu se už nikdy nedostane ven?
Ne s těmi léky, co jí tam nasadí. Už nikdy nespatří slunce, uchechtl se Jakub.
Pružiny nad Terezou zapraskaly, Jakub si sedl, aby si zavázal tkaničky. Matrace ji přišpendlila k podlaze; nemohla se pohnout, ani dýchat. Slzy jí stékaly do prachu, ve kterém se teď skrývala na podlaze těch, co ji chtěli pohřbít zaživa.
Jdeme, řekl Jakub. Jdu popřát dobrou noc své kasičce. Dostanu hodinky, možná. Pokud jsou drahé, prodám je a složím zálohu na Ferrari.
Odešli. Kliknutí. Tereza ležela ve tmě, sametová krabička byla najednou těžká jako zátěž.
Druhá část: Spiknutí
Tereza nevyskočila. Necítila zlost, jen čirou hrůzu. Pod tou postelí byla další půlhodinu, až jí cvakaly zuby.
Byla naivní. Celý život žila v bublině otcových miliard. Myslela si, že lidé jsou stejně slušní. Ale nebyla hloupá.
Kdyby je teď konfrontovala, tady, v jejich domě co by udělali? Jakub byl silný, jeho matka bezcitná. A právě přiznali úplné spiknutí, únos i podvod. Kdyby zjistili, že ví… možná by už žádné Švýcarsko nebylo. Stačilo by spadnout ze schodů.
Tereza si otřela tvář. Vylezla zpod postele. Podívala se do zrcadla rudé oči, zaprášené šaty; vypadala jako oběť.
To ne, pomyslela si. Nebudu oběť.
Vylovila z tašky mobil. Spustila nahrávání hlasové poznámky.
Jmenuji se Tereza Malá, šeptala do mikrofonu. Jestli zemřu, zabili mě Jakub Hrdlička a jeho matka. Slyšela jsem…
Zaznamenala vše, co si vybavila. Soubor nahrála na utajený cloud a přeposlala šéfovi otcovovy ochranky s časovým zámkem.
Otřela si šaty. Pudrem zakryla slzy. Nasadila úsměv, jaký vypadával jako křehká porcelánová maska.
Sešla dolů.
No konečně! zazubil se Jakub u krbu s vaječným likérem v ruce. Báli jsme se, že ses ztratila.
Přistoupil k ní, objal ji paže muže, co ji chtěl zavřít do blázince. Kůže se jí ježila, v krku na zvracení.
Ale objala ho nazpět.
Jen jsem si upravovala líčení, švitořila, hlas vysoký, přehnaně rozechvělý. Chtěla jsem být pro tebe dokonalá.
Ty jsi dokonalá, zašeptal Jakub a políbil jí čelo.
Aha! zaradovala se Tereza. Skoro jsem zapomněla.
Podala mu sametovou krabičku.
Jakub ji otevřel. Oči se mu rozšířily. Prim? Terezo… to je…
Líbí se ti? vyzvala ho, pozorujíc, jak se mu v očích usazuje chamtivost.
Miluješ, ty jsi úžasná… koktal.
Jsem ráda, odpověděla. Udělala bych pro tebe cokoli, Jakube. Cokoli.
V duchu dodala: I kdyby to znamenalo zničit tě.
Nadcházející dva měsíce hrála největší roli svého života. Stala se oddanou, naivní nevěstou. Jenže potají pracovala.
Najala soukromého detektiva. Našla doktora Richtáře zdiskreditovaného psychiatra, kterému Jakub splatil dluhy. Získala emaily mezi Jakubem a švýcarskou klinikou. Složila složku tlustou jako román důkaz na doživotí.
Jenže vězení nestačí. Chtěli ji ožebračit? Chtěli ji ztrapnit?
Dá jim přesně to, po čem touží.
Týden před svatbou seděla Tereza v kanceláři nejdražší svatební agentky v Praze. Předběžný rozpočet: dvanáct milionů korun.
Je to moc, předstíral starost Jakub. Neměli bychom šetřit?
Prosím tě! zahihňala se Tereza. Táta chce, abych měla jen to nejlepší. Ale… udělala smutné oči, zamžikala. Je tu maličkost.
Co? zeptala se paní Hrdličková podezřívavě.
Táta říká, že je ostuda, když rodina ženicha přispěje nula. Prý to bude vypadat, že Jakub je… víte co… zlatokop.
Jakub ztuhl. Ať si lidi říkají, co chtějí.
Vím, lásko, přitulila se slovem, ale aspoň na oko… co kdybys podepsal smlouvy? Technicky jako pořadatel?
Nemáme dvanáct milionů, Terezo, vyštěkla paní Hrdličková.
Jasně, v tom je trik! rozesmála se Tereza. Vy podepíšete, a v den svatby do osmé ráno pošlu všechno na váš účet plus půl milionu za ochotu, paní Hrdličková. Vy zaplatíte dodavatelům, a před tátou je klid. Všichni spokojení!
Jakub si vyměnil s matkou zachvacující pohled stejný, jaký si vyměnili pod stropem hostinského pokoje. Chamtivost a opovržení.
Osm ráno, slib? zkontroloval Jakub.
Na mou čest, hlesla Tereza.
Podepsal. Catering, místo, květiny, kapelu. Udělal se odpovědným za každou korunu.
Hotovo, usmál se.
Děkuji, řekla Tereza.
Třetí část: Trojský kůň
Přišel den svatby. Jarní slunce zalévalo honosný sál hotelu Alcron.
Tereza seděla v apartmá pro nevěsty. Šaty od Blanky Matragi se kolem ní rozlévaly jako oblak. Líčení bez chyby.
Telefon zabzučel.
Jakub: Čekáme na převod! Správce místa je nervózní.
Tereza odepsala: Banka hlásí zpracování! Sobota, mezinárodní převod žádný strach, vyřiď jim to! Miluju tě!
Odložila mobil. Peníze? Nepřijdou nikdy. Ráno převedla svůj majetek do svěřenského fondu, ke kterému má přístup jen její otec.
Vzala USB disk z toaletního stolku černý, nenápadný.
Zavolala si DJe do apartmá.
Prosím? zazářila úsměvem. Strčila mu do ruky pětitisícovou bankovku. Mám speciální překvapení pro Jakuba. Hlasová zpráva údajně od jeho babičky. Prosím, pusťte ji na obřadu hned jak faráře vyzve: Má někdo námitky? Je to rodinný vtip.
DJ se zarazil. U námitky? Vážně?
Náš žertík, usmála se roztomile. Až se chytím za náhrdelník, pusťte to. Prosím.
DJ pokrčil rameny. Vy jste nevěsta.
Tereza vstoupila do sálu. Hosté 300 lidí, elita Prahy, Jakubovi příbuzní, obchodníci.
Jakub stál u oltáře. Vypadl skvěle v saku. Taky se potil. Správce sálu v pozadí netrpělivě držel fakturu.
Tereza k němu došla. Jakub ji chytil za ruce.
Jsi nádherná, zašeptal. Přišly peníze?
Šš, usmála se. Teď jsme tady my dva.
Obřad začal. Farář hovořil o lásce, důvěře, věrnosti. Paní Hrdličková v první řadě plakala na sucho do kapesníku, hrála pýchu matky.
A nyní, promluvil farář, je-li zde kdokoli, kdo ví, proč by tito neměli být spojeni manželským svazkem, ať promluví nyní…
Ticho se rozlilo sálem.
Tereza se obrátila k hostům. Podívala se paní Hrdličkové do očí. Pak na Jakuba.
Pozvedla ruku ke svému náhrdelníku.
Reproduktory podél oltáře zachrčely. Pak se rozlehl hlas.
Čtvrtá část: Pravdivý slib
Hlas paní Hrdličkové: Já tu holku nesnáším. Viděla jsis, jak koukala na můj ubrus? Jako na hadr. Ta rozmazlená princeznička.
Sálem jako by projel elektrický výboj. Všichni zkoprněli.
Jakub zůstal šokovaně stát, oči vražené do reproduktoru. Co to
Nahrávka pokračovala, s křišťálovou přesností.
Jakubův hlas: Neber si to osobně, mami. To není člověk. To je bankomat. Hodně tučný bankomat.
Šeptem to v sále začalo vřít. Terezin otec vstal v první řadě, tvář rudá.
Jakub skočil k mikrofonu u faráře. Vypněte to!
DJ, nervózní, marně šmátral po ovládání. Zvuk pokračoval.
Jakubův hlas: Zahrajeme psychický kolaps Paranoia Zavřeme ji do blázince ve Švýcarsku Už nikdy neuvidí slunce.
V sále zhoustla tíseň. Nebyl to drb byla to přímá zpověď.
Tereza stála bez hnutí, bez slz, bez šoku; pohledem propalovala překvapeného Jakuba.
Jakube! zakřičela paní Hrdličková. Vypni to!
Nahrávka dozněla. Ticho bylo dusivé.
Jakub se obrátil k Tereze, v očích panika. To je fejk! Umělá inteligence! Nějaký hacker!
Tereza vzala mikrofon. Hlas klidný jako ledová řeka.
Není to fejk, Jakube. Je to ze Štědrého večera. Když jsem byla pod postelí, abych ti předala dárek.
Přistoupila k němu blíž.
Chtěl jsi mě prohlásit za šílenou? zasyčela. Chtěl jsi mě zavřít a odpárat se od mého jména?
Rozhlédla se po sále.
Možná jsem princezna, Jakube. Rozmazlená. Ale já nejdu do cely.
Jakubova tvář se zkřivila vztekem. Chytil ji za ruku, sevření kruté. Ty potvoro! Tys mě podvedla!
Sáhni na ní ještě jednou a uvidíš, zahučel Terezin otec, když přeskočil zábradlí. Dva zdatní bodyguardi najatí Terezou posadili Jakuba tvrdě na zem.
Jakub řval, matka zkoušela utéct, ale družičky jí zablokovaly cestu, pobaveně se usmívajíc.
Tereza se naklonila k mikrofonu, pohled sklopený k ležícímu Jakubovi v elegantním saku.
Neřekla jsem ano, prohlásila. Řekla jsem: Vím.
Odložila mikrofon rána ozvěnou.
Otočila se, zvedla vlečku a vykročila hlavním sálem ven.
Ale ještě nekončila.
Pátá část: Účet
Na konci sálu zastavili cestu správce, šéf cateringu a květinářka. V očích vztek.
Slečno Malá! hulákal správce. Kam jdete? Fakturu nám nikdo nezaplatil! Potřebujeme 12 milionů teď hned!
Tereza se usmála. Ukázala na oltář, kde Jakuba a jeho matku právě držela ochranka.
Já nejsem pořadatel. Znovu se usmála. Podívejte se do smluv.
Ale…, bzučel správce.
Podpis Jakub Hrdlička. Paní Hrdličková ručitel. Oni jsou zodpovědní za vše.
Ale prý vy
Lhal. On lže pořád, zasmála se. Doporučuji zkontrolovat jeho kreditky, říkával něco o Ferrari.
Prošla kolem nich.
Za ní propukl zmatek. Dodavatelé se na Jakuba s matkou vrhli.
My chceme peníze hned!
Kde mám svých 800 tisíc za květiny?
Volám exekutora!
Paní Hrdličková vzlykala. My jsme to nechtěli, ona slíbila převod! Zkontrolujte její účet!
Tereza na prahu vytáhla telefon. Poslala Jakubovi poslední sms. Policie si ji kdykoliv přečte v jeho telefonu.
Tereza: Neukradla jsem ti ani korunu, Jakube. Jen je darovala na psychiatrii v Motole za miliony, v tvém jménu. Gratuluji, konečně jsi filantrop. Nemáš zač.
Za dveřmi se rozléhaly zvuky sirén.
Otec čekal u limuzíny. Podíval se na ni a pak na chaos vevnitř.
Věděla jsi to dva měsíce? zeptal se.
Musela jsem sbírat důkazy, tati, řekla Tereza. Spiknutí je těžké dokázat. Potřebovala jsem je finančně zruinovat.
Otec zavrtěl hlavou, směs hrůzy a pýchy v očích. Hlavně tě nikdy nenaštvat, holčičko.
Chytré, usmála se.
Policejní vozy zastavily před hotelem. Policisté vběhli dovnitř.
Tereza nasedla do auta. Na letiště, prosím.
Šestá část: Poslední smích
O tři hodiny později
Gulfstream se srovnal ve třinácti kilometrech nad zemí. Kabina voněla kůží a šampaňským.
Tereza seděla u okna v kašmírové teplákovce. Sama. Žádný ženich, žádná tchyně. Jen klid.
Letěla na Maledivy na ostrov, kam ji měl Jakub odvézt na léčbu. Ale teď tam pojede za odpočinkem, ne za šílenstvím.
Z kabelky vytáhla sametovou krabičku s hodinkami Prim.
Otevřela ji. Zlato se lesklo v paprsku slunce.
Krásné hodinky. Jakub po nich toužil. Díval se na ně stejně chamtivě jako na ni.
Měla jste pravdu, paní Hrdličková, hlesla směrem k prázdnému sedadlu vedle sebe. Jsem rozmazlená holka.
Zapnula si hodinky na zápěstí. Trochu volné, mužské ale dodávaly jí sílu.
A bohaté holky, pokračovala, mají nejlepší právníky v republice. Zatímco vy půjdete do cely v Ruzyni, a nejen s výhledem.
Napila se šampaňského.
Vytáhla telefon. Otevřela kontakty.
Jakub Hrdlička.
Paní Hrdličková.
Označila vše. Smazat.
Potom otevřela galerii fotek. Snímky zasnoubených, úsměvy, faleš.
Smazat.
Obrazovka zhasla.
Tereza se zahleděla z okna. Oblaka pod ní vypadala jako peřina. Dva měsíce ležela v prachu pod postelí, svírala dech, hrála roli.
Teď mohla dýchat.
Zavřela oči. Poslouchala rachot motorů tryskáče. To nebyl hluk ale zvuk nového začátku.
Nebyla obětí. Nebyla princeznou. Byla královnou. A šach mat ještě nikdy nechutnal tak sladce.
