Já a moje dcera žijeme z výživného, které nám platí její biologický otec. Je to vina mého bývalého manžela, že si ani nedokážu najít práci dává si záležet, aby se nikde neobjevilo místo pro mne. A i když mě někde vezmou, po čase mě propustí bez slova vysvětlení. Vlastně to ani nepotřebuju, protože všechno chápu sama, ještě než vůbec otevřou pusu.
Všechny tyhle zvláštní trable začaly v den, kdy jsem se rozhodla pro rozvod. Nedalo se už dál žít pod jednou střechou s tím mužem. Toužila jsem odejít tiše, jakoby po špičkách, bez hádek a afér ale zámky dveří se hned zakymácely. Můj muž rozvod odmítl, křičel skleněným hlasem a stíny v oknech se smály.
Po rozvodu jsem vzala svou dcerku a vydaly jsme se do Brna, za rodiči. Zatímco máma si vykládala s vnučkou pohádky, já bloudila mlhou ulic a hledala jakoukoli práci. Nikdy jsem nic pořádného nedělala, jen pokladní v jednom z těch podivných samoobslužných marketů, kde zboží šustí jako staré noviny. Víc jsem neuměla. Ale můj bývalý, který v Praze šéfoval obrovskému řetězci obchodů, měl dost známých na to, aby všude vyprávěl, že nejsem pro žádného zaměstnavatele vhodná.
Tak jsem v Brně neuspěla. Cítila jsem, jak mě obchody vyhazují, ještě než otevřu dveře. A pak, když mě někde přijali, byl to stejně jen stín zaměstnání po pár týdnech vždycky přišlo stejně tiché propouštění.
Bývalý se pak vždycky pousmál, podvousenými slovy, že za nic nemůže. Prý že jsem nešikovná, nemám vzdělání, že si za vše můžu sama. Výživné, co posílal, bylo drobné jako pětikoruny v kapse, ačkoli on vydělává víc než dost. Já s mámou žijeme z důchodu a jeho almužny, sotva nám to vystačí na nájem, chléb, máslo a pro dceru trochu vařených těstovin.
Když přijel bývalý na návštěvu za dcerou, vždycky začínalo pokořující představení: zasmál se a nahlas dceři vyprávěl, jak její neschopná maminka opustila rodinu, a proto žijeme v bílé bídě mezi hračkami z druhé ruky a omšelou večeří; zatímco on, tatínek, jí dává vše, co potřebuje, a to je záruka štěstí.
Pak vytáhl z peněženky bankovky v hodnotě tisícovek a odevzdal je dceři jakoby klíč k zámku na srdci. Neřešila jsem to dlouho dcera přece nechápe, proč mám já prázdnou kapsu a táta ji má plnou bankovek. Jenže nedávno se ke mně otočila, oči modré jako studené ráno, a řekla: Táta je hodnej a koupí mi všechno, ty jsi lakomá a zlá, proto chci bydlet u táty!
Nevím už, jak dlouho to vydržím. Nervy mi vibrují jako dráty od trolejbusu v dešti. Mamka mě drží, jak může, šepotem naděje, že to zvládneme. Ale já tuším, že se bývalý nikdy nevzdá duch jeho slov mě dusí, protože zná moje slabiny líp než já sama svoje sny. Nevím, kudy dál v tomhle průsvitném, nekonečném snu žít.
