Vedle mě, na lavičce, seděla asi pětiletá holčička. Pohupovala nohama a začala mi vyprávět o svém životě: Tátu jsem nikdy neviděla, odešel od nás, když jsem byla ještě malá. Maminka zemřela před rokem. Dospělí mi tehdy řekli, že už není mezi námi.
Pohlédla na mě a pokračovala: Po pohřbu k nám přišla bydlet moje teta Jitka, mamina sestra. Řekli mi, že byla velkorysá, když mě nedala do dětského domova. Od té chvíle je teta Jitka mým opatrovníkem a bydlím s ní.
Holčička na chvíli zmlkla, podívala se pod lavičku a pokračovala: Po nastěhování teta začala dělat pořádek v našem bytě: všechny věci, které patřily mamince, dala do kouta a chtěla je vyhodit. Rozplakala jsem se a prosila ji, aby to nedělala, nakonec mi dovolila si je nechat. Teď spím právě v tom koutě. Večer si na to všechno lehnu, je mi tam teplo, jako by byla maminka pořád se mnou.
Každé ráno mi teta nachystá něco k snídani. Nějak moc jí nejde vaření, maminka byla lepší kuchařka, ale teta chce, abych snědla vše, co mi dá. Nechci ji rozesmutnit, tak sním vše. Chápu, že se snaží, když vaří. Nemůže za to, že není jako maminka. Pak mě posílá ven a nesmím se vrátit domů, dokud se nezačne smrákat. Teta Jitka je moc, opravdu moc hodná!
Ráda se chlubí před ostatními tetami, které u nás často bývají na návštěvě. Moc je neznám, ale chodí k nám hodně často. Teta sedí s nimi u čaje, vypráví jim vtipné historky, říká mi milá slova a rozmazluje nás sladkostmi.
Po těch slovech si holčička povzdechla a pokračovala:
Nemůžu jíst pořád jen samé sladkosti. Teta mě nikdy za nic neseřvala. Je na mě hodná. Jednou mi dokonce dala panenku, sice je trošku nemocná má špatnou nohu a jedno oko pořád nějak šilhá. Maminka mi nikdy nedávala takovou panenku.
Holčička seskočila z lavičky a začala poskakovat na jedné noze:
Musím běžet, protože teta říkala, že dnes přijou tety, a musím se před jejich příchodem hezky obléct. Slíbila mi, že potom dostanu výborný koláč. Na shledanou!
Holčička odhopkala pryč, spěchala za svými povinnostmi. Zůstal jsem dlouho sedět a přemýšlet. Hlavou se mi honily myšlenky kolem té hodné tety Jitky. Ptám se sám sebe, jaký smysl má ta její dobrota? Proč chce, aby každý věřil, že je tak vznešená? Lze jen tak lhostejně přehlížet dítě, které spí na zemi a zahaluje se věcmi zesnulé maminky?
Dnes jsem pochopil, že laskavost bez skutečné empatie je jen maskou, kterou si nasadíme před ostatními i sami před sebou. Pravá dobrota začíná až tehdy, když se dokážeme dívat očima těch nejzranitelnějších.
