S příchodem jara moji rodiče začali přemýšlet, že prodají chatu. Už jsme byli všichni dospělí a rodiče na tom nebyli zdravotně nejlíp, aby se postarali o zahradu u chaty. Dcera vychovávala děti, pracovala a opravdu neměla čas pomáhat. Důchodci zvažovali rozhodnutí dlouho, ale nakonec se přece jen odhodlali.
Nejstarší dcera, Iveta, si tiše oddychla: už nebude muset vysvětlovat, proč nemá čas jezdit pomáhat s okopáváním záhonů. Navíc byla chata daleko, takže cesta zabrala půl dne. Iveta rodičům navrhovala, aby chatu prodali. Měla v plánu koupit pozemek blíž k domovu. Nechtěla trávit víkendy jen pletím a sázením. Toužila po místě, kde si může přečíst knihu, udělat si piknik něco odpočinkového. Pro rodiče ale byla chata hlavně zdrojem zavařenin.
Víkendy utekly vždy rychle, Iveta i její manžel byli pracovně velmi vytížení. Na domácí práce nebyl čas a manžel byl navíc vedoucím ve firmě, takže ho povolávali i o víkendech. Iveta si byla dobře vědoma toho, že chata přináší spíš práci než radost. Po víkendovém pobytu tam by ještě člověk potřeboval další dva dny volna na zotavení.
Byla proto ráda, že se chata nakonec prodala. Několik let žili v klidu a nikdo si na nic nestěžoval. Jenže časem Iveta začala postrádat kousek zeleně, kde by mohla opravdu odpočívat. Sen o vlastním pozemku jí zůstal. Manžel přišel s návrhem, že by si mohli něco koupit.
Pracovní tempo se ustálilo a víkendy bylo možné trávit na vzduchu. Dětem by také prospělo jezdit na venkov. Dohodli se, že nebudou sázet víc, než je nutné: pár ovocných stromů, nějaké rybízy a angrešty, a děti budou mít vitamíny přes léto. Ihned rodičům řekli, že nový pozemek bude jen na odpočinek žádné záhonky a pletí! Všem se ten nápad líbil. Stačilo už jen najít ten správný pozemek.
Prohlédli spoustu inzerátů, než narazili na ten opravdový poklad pozemek s pěknou starší chatou, zasazenými stromy. Prodával ho místní dědeček, pan Vojtíšek. Žena mu už dávno zemřela a na zahradu nestačil, proto prodával.
Došlo na přepisy, platili v korunách. Iveta byla bez sebe radostí sen se stal skutečností. Chata byla útulná, dala se využívat i bez okamžitých oprav, rekonstrukci plánovali až na léto. Rozhodli se, že dovolenou stráví právě tam a budou si užívat klidnou přírodu.
První týden proběhl poklidně. Pak se ovšem začal objevovat dědeček, který jim chatu prodal. Na začátku oznámil, že přijde pro zbytek svých věcí, nikdo nic nenamítal. Jenže hned začal remcat. Nejprve se museli ospravedlňovat za uschlý keř, kterého se zbavili. Potom mu vadilo, že zmizela kalina prý tu roky rostla a měli ji s manželkou rádi.
Dědeček přísně tvrdil, že prý takhle nebyla žádná domluva. Nechápal, že někdo vykope keře nebo nahradí jahodový záhon kamenitou skalkou. Postupně obešel celý pozemek a ke všemu měl poznámky. Nakonec to manžel Ivetu už nevydržel: Pane Vojtíšek, zaplatili jsme vám za ten pozemek. Podle smlouvy je to naše a my si rozhodneme, co kde bude.
Připomněl mu, že není běžné, aby bývalý majitel dál chodil na cizí zahradu. Kdyby to věděli, nikdy by obchod neuzavřeli. Dědeček uraženě odešel. Druhý den byl ovšem zpět a měl s sebou keř rybízu. Chtěl ho vysadit místo kaliny.
Manžel znovu nechápavě zakroutil hlavou a rovnou mu navrhl, že mu vrátí peníze a dědeček si pozemek klidně nechá. Dědeček odmítl, ale rybíz mezi tím stihl zasadit. Ještě než odešel, přišla na zahradu sousedka paní Svobodová. Byla v šoku, že tu dědeček ještě něco vysazuje. Začal si jí stěžovat na nové nájemníky. Sousedka však stála na straně Ivety: Mají právo si pozemek upravit po svém. Jenže dědečkovi to nebylo jak vysvětlit.
Později se sousedka Ivetě svěřila, že dědeček se pohádal s každým v ulici. Od doby, co mu zemřela žena, choval se zvláštně, a klidné dny prý čekat nemají bude chodit dál. Sousedka navrhla obrátit se na výbor, aby s dědečkem promluvil někdo z nich.
Zatímco se domlouvali, dědeček už rybíz zasadil a potichu odešel. Vrátil se ještě několikrát: pro věci, pro změnu něco přerovnal, zas ho nikdo neviděl odcházet.
Ráno jel Ivetin manžel do práce dělal u stavební firmy. Svěřil se kolegům s tím, co se děje. Pochopili, že s pozemkem zdědil i bývalého majitele. Nabídli pomoc: začali stavět plot. Dědeček byl pryč jen pár dnů. Když přišel, zjistil, že už se na pozemek nedostane.
Rozčiloval se, křičel, pokusil se protlačit dovnitř, a nakonec zamířil na výbor. Tam už věděli, jak nové majitele trápí, a něco mu domluvili. Od té chvíle přišel jen jednou, aby si odnesl poslední věci… a od té doby měli konečně klid.
