Po pěti letech manželství zůstávala manželka mého bratra pro nás stále cizinkou až do nedávné návštěvy, která nám skutečně otevřela oči. Můj bratr Tomáš se odstěhoval do Brna hned po ukončení studií s tím, že se do roka vrátí zpátky, ale osud tomu chtěl jinak. Seznámil se tam s dívkou, brzy se zasnoubili a Tomáš v Brně zůstal natrvalo. Díky různým okolnostem jsme se tehdy na svatbu nedostali a jen naše maminka měla krátkou příležitost poznat jeho ženu.
Roky plynuly a šance navštívit je se nikdy naskytla. Letos ale bratr oznámil, že jejich cesta po Moravě povede i na dva dny k nám. Byla jsem plná naděje, připravená pohostit je v našem maličkém bytě, případně v chalupě rodičů, kde by měli dostatek pohodlí. Mé nadšení ale rychle vystřídalo zklamání už při setkání na pražském letišti. Švagrová Lucie si nepřestávala stěžovat na let, jako by ji na každém kroku něco obtěžovalo.
Neochota a nelibost se přenesly i na naši chalupu pohled na koupelnu a záchod v ní vyvolal v Lucii okamžitý odpor, který vůbec neskrývala. Její nečekaně nevrlý přístup donutil Tomáše, aby ji odvezl zpět do města, a já s manželem jsme jen kroutili hlavou nad tím, co se děje. Po návratu byla Lucie vybíravá a nic z jídla, co jsme s láskou připravili, jí nebylo po chuti. Jedla jen zeleninu, a i tu přezkoumávala, jako by ji podezřívala ze všeho možného.
Navrch toho všeho přišla druhý den procházka městem. Lucie se celou cestu tvářila otráveně a chovala se jako rozmazlené dítě. Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy jim zamávám a odvezu je zpět na letiště. Po těch dvou dnech jsem jen těžko chápala, jak s ní Tomáš může už pět let žít; až teď se nám totiž ukázala její pravá tvář a ta pro nás nebyla vůbec hezká.
