Po noční službě byla Věra tak unavená, že sotva pletla nohama. Mrazy vystřídalo tání, každý den padal sníh. Všude se tvořila břečka, pod kterou byl led. Věra párkrát uklouzla, ale naštěstí nespadla.
Za celou noc si nesedla ani na chvilku. Nejprve přivezli chlapce s apendicitidou, pak zase stařenku se zlomenou krčkem stehenní kosti. Jako by všichni schválně čekali na noc, aby zavolali sanitku a mohli do nemocnice. Věra šla a snila jen o tom, jak doma padne do postele a usne. Upřeně sledovala vlastní boty, aby neuklouzla, a tak si ani nevšimla, jak se od zdi jednoho činžáku oddělil muž a postavil se jí do cesty. Věra zastavila a zvedla hlavu.
Před ní stál muž okolo čtyřiceti, připomínající spíš bezdomovce či podivína. Obličej samá modřina, oblečení promočené a roztrhané, na první pohled cizí. Věra chtěla muže obejít, síly na útěk neměla.
Promiňte, pomůžete mi? oslovil ji nečekaně cizí muž.
Věra byla zdravotní sestra, proto ji prosba o pomoc vždycky zastavila na místě, jako kdyby zatáhla ruční brzdu. Zastavila se.
Já… chytil se zoufale za hlavu, na okamžik zavřel oči. Vyhodili mě z vlaku. Naštěstí napadlo hodně sněhu, dobře jsem dopadl. Jen modřiny.
Měl byste méně pít, zamumlala Věra a snažila se muže minout.
Počkejte, já nepil. Jen čaj! Ale někdo mi do něj něco přidal. Hned jsem usnul. Vykradli mě, dokonce mi vzali celou bundu. Ještě že mě nenechali nahého. Vysadili mě hned za vaší stanicí.
To máte štěstí. Musíte na policii a do nemocnice. Bolí vás hlava, je vám špatně? Může to být otřes mozku, řekla věcně Věra a znovu ho chtěla obejít.
Na policii už jsem byl. Vlak pojede až za pár hodin. Nechtěl jsem čekat na služebně. Mých zlodějů stejně nenajdou. Ve vlaku seděl takový děda, vypadal na profesora brýle, bradka. Policisté říkali, že to bude nejspíš všechno falešné a musel mít společníky. Takže to vlastně dopadlo ještě dobře. Potřeboval bych se hlavně vykoupat a převléknout, jsem úplně promoklý. Oblečení vám samozřejmě vrátím.
No teda, vy máte odvahu. A nechcete hned klíče od bytu, kde mám úspory? rozčílila se Věra.
Kdepak, všichni se ode mě odvracejí. Proč mi nikdo nevěří? zvedl zoufale hlavu k nebi a podíval se na Věru tak nešťastně, až jí ho přišlo líto. Prohlédla si ho detailněji: je sice otrhaný, ale mluví slušně, bezdomovec by tak nemluvil.
Dobře, pojďte se ohřát, nebo fakt nastydnete. Něco s oblečením vymyslím.
Děkuju, jste hrozně laskavá. Ostatní mě ani nevyslechli, jen se lekli a utíkali.
Věra otevřela dveře bytu a padla na taburet v předsíni. Nohy jí brněly únavou, oči se klížily.
Do koupelny, kývla směrem k úzkým dveřím naproti, já zatím najdu nějaké oblečení. Jak se vůbec jmenujete?
Martin, muž rozsvítil a zavřel se v koupelně. Brzy bylo slyšet proud vody.
Věra si povzdechla. Sen o klidném odpočinku se rozplynul. Bratr už dlouho žije v Praze, ale něco z oblečení tu zbylo. Nezchudne,” pomyslela si. Všechno připravila a položila na skříňku v předsíni. Potom nalila polévku do talíře a dala ji ohřát do mikrovlnky. Sedla si na židli a po pár minutách začala přemýšlet: Kdyby přišla maminka, nepochopí to správně. O čem jiném by přemýšlela, když rozespalá dcera ohřívá jídlo a v koupelně se sprchuje neznámý muž? Prosím, ať se mamka někde zdrží, třeba v obchodě nebo u sousedky.” Ale pánbůh měl nejspíš moc práce, aby ji vyslyšel. V zámku cvakl klíč.
Věro, už jsi doma? volala maminka, a Věra vykoukla z kuchyně.
Myslela jsem, že jsi v koupelně ty. Kdo se teda sprchuje? maminka přimhouřila oči.
Mami, nekřič. Je to muž, co zůstal pozadu za vlakem. Dáme mu najíst a odejde. snažila se Věra vysvětlit co nejjemněji.
To jsi pro něj připravila Alešovo oblečení? A co se stalo?
Vysadilo ho to za městem, okradli ho.
Proboha živýho. A jak víš, že není sám zloděj nebo nějaký úchyl? Napadlo tě to vůbec? Musíme zavolat policii! rozčilovala se maminka dál.
Mami, přestaň. Už na policii byl. Vlaky teď přes den nejezdí, kvůli opravám tratě. Vykoupe se a půjde.
Z koupelny už nešla slyšet voda, dveře se otevřely a zase zavřely: Vzal si oblečení,” odhadla Věra. Maminka se posadila a pozorovala chodbu, aby měla vše pod dohledem. Za chvíli se v kuchyni objevil Martin, slušně pozdravil a bylo znát, že slyšel jejich rozhovor.
Ukažte se, vypáčila maminka, jak to, že vás ve dne okradli, když jste takový statný chlap?
Omlouvám se, že vás ruším, řekl rozpačitě. Jel jsem v noci do Brna za dcerou, měla svatbu. Někdo mi něco přidal do čaje, usnul jsem a vše mi ukradli, dokonce oblečení. Probudil jsem se v cizích hadrech v příkopu kousek od vaší zastávky. Bez telefonu, dokladů, i bez koruny. pokrčil rameny.
To se může stát. Ale jak jste se dostal zrovna k nám? My jsme přece daleko od nádraží. vyzvídala maminka dál.
Mami, nech ho najíst! zastala se Věra Martina. Posaďte se, Martine, mám pro vás polévku.
Věra byla vždycky taková. Jako malá sbírala na ulici opuštěné kočky a pejsky, teď vodí domů chlapy vyhozené z vlaků, poznamenala maminka, ale uvolnila místo u stolu.
Jezte, Martine, ale opatrně. Když se zalíbíte mojí mamce, už vás domů nepustí, neodpustila si Věra sarkasmus.
Protože pořád jen makáš, v nemocnici samí důchodci a děti, žádný chlap doma. Už ti je skoro třicet, měla bys být dávno vdaná. Jak mám v klidu umřít, když nejsi zajištěná?
Dosti už, mami, nebo si Martin myslí, že ho chci ženit, snažila se uklidnit situaci.
Jako víš co, mávla rukou maminka a odešla do ložnice.
Máte přísnou maminku, poznamenal Martin, když vrátil prázdný talíř.
Sama nás s bratrem vychovala. Často se bojí, že zůstanu sama jako ona.
Rozumím. Jste lékařka?
Ne, sestřička. Ale jak si koupíte lístek, když nemáte doklady ani peníze? zarazila se Věra.
Policie slíbila pomoc. Mohla byste mi půjčit telefon? Musím zavolat dceři a kamarádovi.
Samozřejmě, počkejte chvilku.
Věra šla do pokoje a maminka zrovna vybírala z krabičky šperky: zlatý prstýnek a bižuterii.
Potichu, zasyčela. Co kdyby byl přece jen zloděj? Odnesu to radši k tetě Marušce.
Věra neměla sílu ji přemlouvat, že to není nutné. Stejně by ji neudržela. Položila telefon před Martina a sama se postavila k oknu. Martin volal dceři a z jeho tváře poznala, že dceru moc nezasáhlo, že táta na svatbu nedorazí. Pak volal ještě někomu a vyptával se na adresu.
Za chvíli pro mě přijede řidič. Asi jsem tam neměl jet vůbec. Manželka nechtěla, abych se setkal s jejím novým mužem. Pozvala jen dcera. Takže jsem zbytečně riskoval. vypadal smutně.
Kdo vůbec jste, když pro vás přijede řidič jen po telefonátu? podivila se Věra.
Martin v oblečení jejího bratra vypadal překvapivě sympaticky.
Máme s kamarádem malou firmu na opravy elektrospotřebičů. Takový menší podnik. Kamarád mě přemluvil, ať nejedu autem neznal jsem cestu, navíc na svatbě bych možná i pil. Proto jsem jel vlakem. Lepší by bylo letět letadlem. Ještě pár hodin a zmizím z cesty. jako by uklidňoval víc sebe než Věru.
Věra koukala na Martina a v duchu musela uznat, že má mamka pravdu. Bylo by krásné, kdyby ji doma čekal muž a děti. Blíží se třicítka a ona stále bydlí s matkou a budoucnost nejasná. Byla tu jedna naděje Kamil. Byla do něj zamilovaná, už plánovali svatbu. Jednou však přišla nečekaně dřív a našla ho s nejlepší kamarádkou. Ztratila snoubence i přítelkyni najednou.
Jste hodná. Všechno vám jednou vyjde, věřím tomu, řekl najednou Martin, jako by četl její myšlenky.
A vy? Proč jste sám? Máte firmu, zdraví, všechno.
Na svatbu jsem měl jet sám. Taky se mi nedařilo, rozvedl jsem se, nenarazil jsem na takovou bytost, jako jste vy. Dnes jsou ženy dost kalkulující. A muži, upřímně, také. Promiňte, že jsem vás připravil o odpočinek po službě a padl vám na bedra.
Povídali ještě dlouho. Když se začalo stmívat, zavolal něčí mobil.
To bude řidič, omluvil se Martin a vzal si Věřin mobil.
Teď odejde a už ho nikdy neuvidím. Zase přijdou všední dny,” blesklo Věře hlavou.
Tak už je auto dole. Děkuji vám moc za všechno. Uložil jsem vám své číslo Martin z vlaku”, abyste nemusela přemýšlet, kdo to je. Asi mi nezavoláte, ale kdybyste něco potřebovala, ozvěte se. Oblečení vrátím, to slibuju. Omluvte mě u vaší maminky, určitě si myslí, že jsem zloděj, Martin se díval tak smutně, až to Věru skoro rozplakalo.
Cizí, náhodný člověk, ale nechtělo se jí loučit. Ale kdo je ona a kdo on? Věra se usmála. Už se do žádné takové šlamastyky nedostaňte.
Ani náhodou. Odteď jedině autem nebo letadlem. Tomu věřím, pousmál se Martin.
Věra z okna pozorovala, jak v zimním šeru Martin sestupuje z domu k autu, najde její okno a mává jí.
A je to. Zítra mě už ani nevzpomene.”
Už šel? zeptala se maminka, když se vrátila domu.
Nejdřív jsi mu nadávala, pak tě zajímá, proč jsem ho pustila. potlačila Věra své zklamání.
Je dobrý člověk, poznám to.
A proč jsi utíkala schovat šperky?
Protože jsem stará bláznivá bába, povzdechla si maminka.
Uběhly tři týdny. Přišel Štědrý den. Věře připadalo, že se jí to všechno jen zdálo. Z noční služby tentokrát očekávala poklid. Na sesterně stál malý stromeček, na oddělení už moc pacientů nebylo. Snad nás dneska sanitka nevyruší,” pomyslela si. Když už byl někdo v nouzi, přišel do nemocnice spíš až po svátcích. Dalo se doufat v klidný noční spánek.
Tak co, Věruško, zase spolu? usmál se doktor Němeček a zadíval se na Věru s významem v očích.
Dávno věděla, že to není náhoda. Schválně zařizoval služby, aby byli spolu. Doktor měl pověst lovce sester” a nevynechal žádnou. Proto byla vždy pečlivě odtažitá.
Jste tady? Prosím vás, taková věc! do sesterny vtrhla sestřička Ludmila z příjmu. Přivezli jsme Dědu Mráze! Opravdového, s dárky! Chce k vám na oddělení mezi pacienty. Pustíme ho dovnitř?
Děda Mráz, jo? Inu proč ne. Pojďme, Věro, podívat se, kdo je tím hodným pánem, vzal ji Němeček za loket.
Z chodby už slyšeli jeho hluboký hlas. V červeném kabátě vyšívaném zlatem, s čepicí, bílým plnovousem a velkým pytlem přes rameno Děda Mráz rozkládal na sesterně argumenty, proč musí na oddělení.
Spěchal jsem za vámi až z beskydských hvozdů, a vy mě chcete zastavit! jeho hlas byl zvláštně povědomý.
Myslel jsem, že Mráz bydlí někde v Pardubicích, zažertoval Němeček. Ale dobře, jenom klid, ať nám nemocní nespí.
Děda Mráz postupně navštívil pacienty na pokojích, rozdával mandarinky a cukroví, všem zářily oči. Z interny přiběhla sestřička Alena a žadonila, ať jde i tam. Mráz se zaskočeně podíval na Věru.
Sněhurku k vám nepustím, dědečku. Musíte si přivést vlastní, usmál se Němeček a popadl Věru za ruku.
Za čtvrt hodiny byl Děda Mráz zpět, rozepnutý kabát, čepice i vous v ruce, pytel skoro prázdný. Když Věra uviděla Martina v kostýmu, rozesmála se.
Tušila jsem, že dnes máte směnu, chtěl jsem vám udělat radost. Povedlo se?
A jak! Babky budou mít krásné svátky.
Vidím, že dneska si klidnou směnu neužiju. Jděte, Věro, s Dědou Mrázem. Nějak si tady poradíme, demonstrativně si povzdechl Němeček.
Ani ji nemusel pobízet. Za měsíc si Věra podala výpověď a odstěhovala se za Martinem. Maminka byla šťastná: Tak jsem ti konečně našla štěstí! Teď už klidně umřu… Co to plácám! Budete přece potřebovat babičku!” A rozhodla se, že si život ještě prodlouží.
Proč se všechny špatné věci svádějí na osud, kdežto krásné příběhy považujeme za šťastnou náhodu? A přitom jedno bez druhého ani nemůže být!
