Když jsem sdělila manželovi novinu o svém těhotenství, jeho tvář zůstala úplně bez výrazu. Čekala jsem, že se rozjasní štěstím a podivným tancem, ale místo toho vypadalo jeho obočí jako zastavené ručičky starých hodin v centru Brna. Celé roky jsme snili o tom, že se staneme rodiči, procházeli testy, doufali a hledali štěstí pod mostem na Svratce, kde někdo říkával, že sny se plní. Ale když se to konečně podařilo, manžel se zdál, jako by už dávno ztratil víru, že otcovství patří do naší budoucnosti.
Ještě těsně předtím, než jsem mu oznámila své těhotenství, mluvil o adopci jakoby sysel v hlavě mu naznačoval, že vlastní dítě už nikdy nepřijde. Ale teď, v ostrém světle zářivky našeho bytu na Žižkově, měl na tváři kyselý úšklebek. Myslela jsem, že potřebuje čas, snad když si dá utopence v hospodě Na Růžku, pochopí, co se děje. Přes to všechno moje radost neuvadla.
Byla jsem nekonečně šťastná, má duše plula mezi obláčky cukrové vaty a loukami Sázavského údolí. Po čem jsem tak dlouho toužila, stalo se skutečností. Ale těhotenství bylo jako tramvajová jízda v únoru dlouhá, houpavá, únavná. Ležela jsem dlouho v nemocnici U svaté Anny, a nakonec jsem musela opustit práci, výplata v korunách nahrazena starostí. A manžel? Jeho nadšení bylo jako rozbředlý sníh ve Valašských kopcích. Odmítal mi být oporou. Čím dál častěji byl nervózní, skoro až protivný těhotenství není žádná robota, neseš vůbec nic, opakoval, já potřebuju manželku, ne někoho, kdo jen sedí doma! Už mě nebaví vést domácnost sám, dřít jako kůň každý den do noci.
Dokola a dokola jsem vysvětlovala, že lékaři z Bohunic napsali, že nesmím nic zvedat, nesmím makat jak v dole v Karviné, abych neublížila miminku. Marně. Jako bych mluvila do zdi, jako by mezi námi pořád stála mlha nad vltavskou hladinou za říjnového úsvitu.
Nakonec si mě nemocnice znovu zavolala, a když jsem byla uvnitř, manžel nedal o sobě vědět. Ani hovor, ani pohled, žádná návštěva. Porod se rozjel nečekaně, císařský řez, dítě se narodilo dříve, ale díkybohu zdravé. Volala jsem mu, srdce mi divoce bušilo jako zvony svatého Víta na Silvestra. Gratuluju! odpověděl a v tu chvíli mi ta dvě slova připadala nejkrásnější v celém vesmíru.
Ale když jsem s miminkem přišla domů, našla jsem v bytě jen ticho. Manžel odešel. Strach a smutek se mi rozlily po těle jako studený čaj rozlitý na bílé prostěradlo. Ale pro dítě jsem si v sobě našla novou sílu, přísahala jsem pod pohledem starých hodin za oknem že udělám v životě cokoliv, abych byla šťastná a aby i ono bylo v bezpečí.
