V naší rodině jsme byly dvě dcery: já a Marie. Bylo ale jasné, že Marie zaujímala v srdcích rodičů nejvyšší místo, které nikdy neskrývali. Tohle favoritství začalo už v Mariině útlém dětství. Vždy dostávala ty nejlepší věci, zatímco já jsem se spokojila s tím, co zbylo. Navíc Marie byla celá rodiče a její krása byla opravdu výrazná. Naproti tomu já jsem spíš podědila vzhled po tátově bratrovi, který se nikdy netěšil přílišné oblibě kvůli své nevýraznosti. S rodiči jsme se dokonce v legraci často bavili o tom, jak jsem ošklivá.
Po maturitě rodiče koupili Marii byt v centru Prahy a pustili se do jeho rekonstrukce. Mě poslali k babičce do jejího třípokojového bytu. V té době babička už vážně onemocněla, takže jsem každé odpoledne po škole spěchala domů, abych se o ni postarala. Jednou mi babička přiznala, že plánuje svou nemovitost přenechat rodičům. Opakovaně jsem rodiče žádala o pomoc, protože péče o nemocnou babičku byla nad mé síly. Odpovídali mi, že mají plné ruce práce s Mariiným novým bydlením.
Těsně před smrtí mi babička svěřila tajemství: šetřila celý život peníze výhradně pro mě. Prosila, abych to před rodiči držela v tajnosti a vzala si je nenápadně sama. Po pohřbu rodiče horečnatě hledali peníze a obrátili celý byt vzhůru nohama, ale marně.
Tou dobou jsem si už za babiččiny peníze pořídila vlastní dvoupokojový byt a pustila se do rekonstrukce. Přesto jsem stále bydlela u babičky. Po dvou měsících mi rodiče oznámili, že chtějí byt pronajmout, protože Marie potřebuje peníze její sestra má prý finanční potíže. Zeptala jsem se, jestli bych mohla bydlet ve svém, ale rodiče jen odpověděli, že jsem dospělá a musím si poradit sama. Tak jsem to udělala.
Jakmile byl můj byt hotový, přestěhovala jsem se do něj. Brzy jsem poznala i partnera, náš vztah byl vážný. Když se rodiče dozvěděli, že vlastní byt, začali mě obviňovat z krádeže. Už jsem měla dost jejich urážek, a tak jsem jim řekla, ať odejdou a ukončila s nimi veškerý kontakt.
Teď si žiju svůj život a i když v sobě stále nosím bolest z rodinné nespravedlnosti, začínám na ni pohlížet jako na sílu, která mě vytvarovala. Možná právě díky tomu dokážu věřit ve své schopnosti a nebát se samostatnosti.
